Co se Pivníka týkalo, byl jeho život opředen různými dohady a fámami. A sám s informacemi, které by pomohly jeho okolí pochopit jeho život, poměrně šetřil.
Jako obvykle zmizel v pátek na víkend s tím, že jede „za maminkou“ a že se těší, jak bude celý víkend „spinkat.“ V neděli se vracel, ale z nějakého důvodu se neobjevil v hospodě. Když se neobjevil ani v pondělí, bylo to pomalu na pováženou.
V úterý se tedy v hospodě objevil, ale byl překvapivě zamlklý a jedno pivo crcal téměř dvanáct minut, což byla doba, za kteoru běžně vymlaskl minimálně tři kousky a když byl v dobré náladě, i čtyři.
Pojali jsme podezření, že je Pivník nemocný. Nic neříkal, jen seděl a vzdychal. Když už to bylo k nevydržení, ozval se Xavon, naklonil se k němu a přímo se zeptal: „Pivníku, co se stalo? Nejsi vůbec v obvyklé formě.“
Pivník na něj vrhl unavený a zničený pohled a prohlásil: „Byl jsem o víkendu u babičky.“ A zase se odmlčel a crcal pořád první pivo.
Jakkoli jsme předtím nebyli z Pivníkova stavu nijak moudří, nebyli jsme moudří ani teď. Pivník se pořád tvářil nešťastně jako šafářův dvoreček.
Někdo jiný se ho zeptal: „A co se stalo u babičky, že jsi tak smutný?“
Pivník opět zvedl svůj zrak od půllitru a smutně prohlásil: „Babičce se rozbilo to.“ A jako předtím, i teď se opět odmlčel.
Mezi námi všemi se rozproudila debata, co by mohlo být to magické „to,“ které se Pivníkově babičce rozbilo. Jediný, kdo to mohl osvětlit, byl právě Pivník a ten jen mlčel a vzdychal.
„Pivníku,“ dodal si opět Xavon odvahy, „co přesně se tvojí babičce rozbilo?“
„Rozbilo se jí to,“ odpověděl Pivník a rukama předvedl pohyb, který vypadal, jako když hraje na flašinet obouruč.
Pochopili jsme, že na záhadu, která se týká toho, co se Pivníkově babičce rozbilo, musíme, jak se na Valašsku říká, chcačky nechcačky přijít sami. A přestože jsme ten pojem neznali, rozjeli jsme regulérní hospodský kvíz. Pokusy vytáhnout z Pivníka nějaké indicie končily na jeho jednoslovných nebo jednoslabičných odpovědích.
Po necelých dvou hodinách hádání jsme se dobádali k tomu, že ta záhadná věc, která se Pivníkově babičce rozbila, má možná něco společného s vodou. Pivník se pořád tvářil smutně a poprvé po dlouhé době se chystal k odchodu z hospody v době, kdy měl na lístku pouze jednomístný počet pivních čárek.
Už stál skoro u dveří, když na něj někdo zavolal:
„Tak nedělej fóry, Pivníku, co se to té tvojí babičce rozbilo?“
Pivník se ohlédl, přejel nás všechny kritickým pohledem a pronesl jediné slovo: „Rumpál.“
