Stalo se, že jsem už stihl představit své čtenářské obci, je to tedy spíš takový čtenářský Šumperk, některé lidi, kteří mě ve formování mé nevšední osobnosti ovlivnili. Dnes se objeví další.
Pivník měl samozřejmě normální civilní občanské jméno, které měl uvedeno jak v občanském průkazu, tak i v indexu. Nicméně všichni jsme ho znali pod jeho přezdívkou, ke které skutečně nepřišel nezaslouženě.
Kolovaly legendy, že měl kdysi štíhlou sportovní atletickou postavu. Nicméně pravidelné posedávání v libereckých nálevnách mělo na jeho postavu značně reformující vliv. Se zlou by se potázal pingl, který by ho chtěl vypustit ven dříve, než počet čárek na lístku překročil dvacítku. Nicméně své studijní povinnosti si semo tamo plnil.
Pouze zkoušející z předmětu psychologie se na něj v závěru zkoušky podíval a položil mu krucielní otázku za minimálně dva bludišťáky:
„Jen se vás zeptám, nejste náhodou alkoholik?“
Pivník to rezolutně popřel, aby nakonec složení zkoušky oslavil svým oblíbeným způsobem v hospodě.
Jedna z jeho oblíbených náleven byla strategicky dobře umístěna lehce nad středem poměrně prudkého kopce. A liberecké zimy nebyly ze současných mírných zim, takže když se z ní Pivník jednou vybatolil, podjely mu nohy a vzhledem ke své alkoholové intoxikaci sjel celý kopec po svém břiše, se kterým kdyby se postavil vedle jednoho bývalého premiéra, proslulého otázkou „Kdo z vás to má?“ málokdo by si všiml rozdílu.
Jinak jsem nemohl o Pivníkovi říct ani napsat zlé slovo. Byl to vlastně hodný člověk, jen si heslo „Střízlivého mě nedostanou“ vzal až příliš doslova.
A tím se dostávám k legendárnímu výšlapu na Ještěd. Byl krásný podzimní den a naše skupina přibližně osmi studentů se už cestou v tramvaji hecovala o tom, kdo vyleze nahoru jako první. Pivník se účastnil samozřejmě s námi.
Radostně jsme vyskákali z tramvaje, načež jsme se vydali k turistické značce, neboť lanovkou jezdí pouze zbabělci.
Krátce poté, co se cesta začala zvedat vzhůru, se Pivník zastavil. Bylo to někde mezi šestým a sedmým krokem.
„Já si musím dát cigáro, nemůžu se nadechnout,“ vychrlil ze sebe Pivník a než jsme stihli zareagovat, už měl zapáleno a zaníceně šlukoval.
Pomohlo mu to, téměř do poloviny kopce kráčel relativně statečně. Pak se ohlédl a zjistil, že město je už docela nízko dole pod námi.
„Ty vole,“ vyjekl, „tady už asi není žádný kyslík, já si musím zae zapálit,“ načež se okolo něj opět začal šířit nezaměnitelný dým.
Pivník usedl na nějaký kámen a napravoval své dýchání startkami bez filtru, když ho oslovil Xavon:
„Poslouchej, Pivníku, co budeš dělat, když tu školu nedokončíš?“
Pivník mohutně zašlukoval, vypustil kouř a pronesl poeticky:
„To už mám, ty vole, vymyšlený,“ a pokračoval: „Budu u nás ve vesnici starostou.“
„Aha,“ zasmál se Xavon, „a proč zrovna starostou?“
„Protože starosta, ty vole,“ vysvětloval Pivník, „si jenom válí prdel v audině a jinak celý den dělá hovno.“
Nechali jsme Pivníkovo moudro na nás působit, až se někdo, a mám podezření, že jsem to byl já, zeptal:
„A nestačilo by, kdybys byl jenom místostarostou?“
Pivník potáhl z cigarety tak, že i legendární vlk z ruského komiksu by zbledl závistí a vykřikl:
„To vůbec ne, ty vole, místostarosta je největší magor ve vsi, ten za starostu všechno odedře!“ a šermoval rukou se zbytkem cigarety.
„No jo,“ pokýval opět hlavou Xavon, „a máš i představu, co budeš dělat, když tě tím starostou nezvolí?“
„To už taky vím,“ pochlubil se Pivník. „Budu ředitelem mlíkárny!“
„Jak tě napadl zrovna ředitel mlíkárny?“ kroutil Xavon udiveně hlavou.
„No protože ředitel mlíkárny taky celý den dělá hovno,“ vysvětlil mu Pivník svou strategii a plány a sny do budoucna.
O necelý rok později Pivník skutečně přestal být studentem a musel se vrhnout do praxe. Potkal jsem ho a měl na tváři neuvěřitelně spokojený úsměv.
„Jak se máš?“ ptal jsem se ho, „jsi tím ředitelem mlíkárny?“
„Kdepak,“ zachechtal se, „jsem v mrazírně a dělník. Kdybych byl v mlíkárně, byl bych už dávno ředitel,“ pronesl sebevědomě.
„A co v té mrazírně děláš?“ zajímal jsem se.
„No to je jednoduchý,“ pronesl Pivník zaujatě, „kontroluju auta, která přivážejí ovoce. Řeknu tomu šoférovi, že to ovoce je druhá jakost. On se mě snaží ukecat, abych napsal první jakost, protože za první jakost dostane víc peněz. A já mu povím: ‚Chlapi, piju rum.‘ On přinese flašku, já mu tam vlepím štempl, že přivezl první jakost a oba jsme spokojení. Přešel jsem na rum. Od teď pivo fuj, rum ňam!“
Pivník na to nevypadal, ale byl opravdu dobrosrdečný jedinec, který si z chlastání udělal životní program. Když o něm vyprávím někomu nezaujatému, musím odpovídat na otázky, jak je možné, že někdo takový byl schopný samostatné existence.
