Život přináší spoustu příležitostí poznat myšlenkové cesty, které by mě nenapadly, nebýt okolností, při nichž semo tamo něco odposlechnu.
Jako tenkrát, když jsem čekal na tramvaj na Hradčanské. Stojím, na zádech batoh, v ruce knížku, od které občas vzhlédnu, abych se ujistil, že moje tramvaj je stále v nedohlednu, když na zastávku přijdou dvě postavy. Jak se ukáže, jde o babičku s vnučkou.
Vnučka, předškolního věku, vzorně okouše meruňku a zbylou pecku dá babičce do dlaně. Babička chce pecku vyhodit do odpadkového koše.
„Ne babi,“ zvolá vnučka, „tu pecku nevyhazuj.“
Babička pokrčí rameny a pecku sevře v dlani.
„Babi,“ pokračuje vnučka, „víš o tom, že pecka se jmenuje Pepino?“
„Hm,“ pronese babička flegmaticky, „když jim chceš říkat Pepino, můžeš jim klidně říkat Pepino.“
„A až jich budu mít hodně,“ povídá vnučka, „prodám je do déemka.“
„Ale no tak, Alenko,“ odpoví pohoršeně babička, „pecky se v déemku neprodávají.“
Nějak si uvědomuji, že už delší dobu nejsem schopen dočíst větu. Dialog pokračuje.
„Prodávají,“ trvá na svém vnučka. „Já jsem ráno slyšela tatínka. A tatínek říkal mamince: ‚Hani, nezapomeň se cestou z práce stavit v déemku a koupit tam pecky Pepino.‘ To jsem slyšela, víš, babi?“
Musím se otočit bokem, protože se začínám otřásat smíchem.
„A co ještě tatínek říkal?“ ptá se babička ve snaze zachránit situaci.
„Ještě říkal: ‚Jiný neber!‘,“ zdůrazňuje vnučka.
„Tak třeba,“ loví zaskočená babička v paměti, „třeba se tatínek spletl.“
„Jo, to jo,“ souhlasí vnučka, „určitě se spletl. Protože mamince říkal, ať koupí nějaké prcky. A přitom jsou to pecky. Viď, babi, že to jsou pecky?“
To už se nedalo vydržet a přistihl jsem se, že se chechtám nahlas a na celé kolo. A soudě podle okolí jsem nebyl jediný.
Zrovna v tu chvíli přijela jednička směrem na Petřiny, babička s vnučkou v ní zmizely, takže o zbytek jejich dialogu o peckách jménem Pepino jsem zůstal ochuzen.
