Pacient

MDDr. Otmar Málek byl velmi oblíbený zubní lékař, připustíme-li, že zubař může být oblíbený. V mnoha rodinách pečoval o chrup už u třetí generace.

Málokdo věří tomu, že i zubař může být oblíbený. Ovšem není čemu se divit. Můj kamarád z dětství Bohouš Melounek má svého oblíbeného očního lékaře a k jinému ho nedostanou ani párem buvolů. Tvrdí, že při představě toho, že by o jeho zrak pečoval jiný lékař, jej přepadají panické ataky, což je s podivem, neboť Bohouš Melounek, soudě podle jeho stále atraktivní manželky a tří dětí, které jsou jeho přesnými kopiemi, panicem již hodně dlouho není.
Hokynářka Řehořová má zase oblíbenou ušařku. Jakmile začne pociťovat trable se sluchem, už se přiřítí do ordinace oblíbené lékařky. Hned ve dveřích pak lékařce sdělí, že nestíhá, protože má lidi v krámě a brigádnice dnes zaspala, pak však trpělivě přežije ošetření a běží zpět za pult.
Taky vím, a není to žádné tajemství, že mnoho lidí, kteří jsou pokládáni za slavné, má svého oblíbeného psychiatra. Ještě abych to nevěděl, když k němu taky chodím. Koluje legenda, která je však vylhaná a přehnaná, že po mé návštěvě musí psychiatr nutně něco konzultovat se svým kolegou.
A pak je tu doktor Málek. Oblíbený zubař, který sice již před několika lety překročil sedmdesátku, do penze se však vůbec nechystal.
„Já do penze nemůžu,“ krčil rameny, „kdo by se postaral o mé pacienty? A kdo by je tak dobře znal? Když ke mně přijde někdo nový, stačí, aby rozevřel ústa, já mu kouknu na zuby a hned vím, čí je to syn, synovec, vnuk, vnučka, neteř nebo dcera.“ A s milým úsměvem si připravoval nástroje pro  dalšího pacienta toho dne.
Oproti tomu jeho žena Valérie Málková, tato donedávna úspěšná primářka dermatologie, si důchod užívala plnými hrstmi. Konečně se mohla věnovat zahrádce, štrikování a jiným zálibám, na které kvůli práci neměla předtím čas.
A pak tu byla ještě jedna pro doktora Málka důležitá žena. Ano, jeho zdravotní sestra Sabina Mikulíková, která po jeho boku stála věrně po celou jeho kariéru. Jen třikrát si nakrátko odskočila porodit a strávit nezbytně krátkou dobu s novopečeným potomkem, než se potomka mohla ujmout její matka, tchyně nebo sedmi dětmi obdařená sestra, u níž se jeden prcek navíc dokonale ztratil.
„Mám sedm vnoučat,“ konstatovala, „a ani je pořádně neznám. Ale copak můžu do důchodu? S panem doktorem jsme sehraní a rozumíme si i beze slov. Než by se to naučila nějaká nová sestra, tak…,“ nedořekla a jen mávla rukou. Byla spoluprací s doktorem Málkem spokojená, snad až na jeho neustálou potřebu přibírat nové pacienty i ve chvíli, kdy jeho kartotéka praskala ve švech. Pravda, nejvíc nových pacientů přišlo vždy poté, co některý z dalších zubařů pověsil řemeslo na hřebík. A doktor Málek, aniž by si to uvědomoval, zůstal ze svého promočního ročníku sám, kdo se ještě praxi věnoval.
Tak tomu bylo i toho dne, kdy doktoru Málkovi šla práce od ruky snad nejlépe za všechny ty roky, kdy se své praxi věnoval. Sám byl překvapen, jak má najedou po letech zase lehké ruce a jak pacienti jeden za druhým přicházejí a v mnohem lepším stavu odcházejí. K večeru se protáhl a zazíval.
„Sabino,“ oslovil svou zdravotní sestru, „už jen jeden pacient a jdeme domů. Je to nový pacient, nějaký pan Dragoun, objednával se telefonicky.“
„Dragoun?“ zamyslela se Sabina Mikulíková, „ten nebude z našeho města. U nás se takhle nikdo nejmenuje.“
„To nebudeme rozebírat,“ rozhodl  doktor Málek, „běžte ho zavolat.“
Sabina Mikulíková otevřela dveře, vykoukla do čekárny a vzápětí se vracela v doprovodu nápadně vysokého, nápadně bledého a nápadně hubeného muže.
I doktor Málek zaváhal. Pacient nebyl podobný nikomu, koho by z dřívější praxe znal. Nejspíš opravdu cizinec. Nu což, i cizinci potřebují ošetřit chrup.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil doktor Málek pacienta, „posaďte se, prosím,“ ukázal na zubařské křeslo.
Cizinec se s pousmáním a lehkým pokývnutím hlavy posadil. Vypadalo to, že si na zubařském křesle doslova hoví.
„Copak vás trápí,“ zeptal se doktor Málek, „pane Dragoune?“
„Víte,“ řekl pacient nezvykle tichým hlasem, „ne snad, že by na tom nějak záleželo, ale prosím vás, pane doktore, abyste to gé v mém jméně vyslovoval spíše jako ká.“
„Takže jste Drakoun?“ ujistil se doktor Málek.
„Skoro,“ odtušil pacient, „ještě jedna maličkost. Prosím, tu koncovku nevyslovujte jako ‚oun,‘ ale spíš jako ‚ula,‘ jestli mohu poprosit,“ a pacient se zase tak zvláštně usmál.
„Vy jste mi ale veselá kopa,“ zvolal doktor Málek, když ten kvíz rozluštil, „mám rád veselé lidi,“ dodal a s chutí se zasmál.
„Tušil jsem,“ pokračoval pacient tichým hlasem, „že mi nebudete věřit. Jste doktor, vzdělanec, lékař, vědec, nadpřirozeno a okultno je vám pochopitelně cizí,“ a povzdechl si. Vzápětí se mu přímo před očima doktora Málka začaly prodlužovat obě horní čtyřky směrem dolů. Pomalu se natahovaly, až skončily špičkami přibližně centimetr pod pacientovou bradou.
Zatímco sestra Sabina Mikulíková mimovolně vyjekla a pokřižovala se, na což pacient reagoval hodně znechucenou grimasou, doktor Málek si sundal jedny brýle, nasadil druhé a zblízka si tento nezvyklý jev prohlížel.
„Tohle se jen tak nevidí,“ konstatoval, „dosud jsem o tom četl jen jako malý kluk pod lavicí ve škole v okultní literatuře. Tu mi bohužel zabavil neklidný učitel Patička a přikázal mi číst pouze literaturu hodnotnou, přičemž za nejhodnotnější literaturu ke čtení pokládal přehled úspěchů Martiny Sáblíkové. No ale,“ vrátil se doktor Málek hned do reality, „co vás tedy vlastně trápí?“
Pacient ukázal ukazovákem na jeden z vytažených zubů. „Tvápí mě tenhle vub,“ pronesl.
„Hm,“  pronesl doktor Málek poté, co použil zubařské zrcátko. „Takhle zvenčí na něm nic zvláštního nevidím. S dovolením bych si vaše zuby zrentgenoval, pokud nejste proti.“
„Ale pvofím,“ odpověděl pacient, pak se omluvně pousmál a nechal své horní čtyřky zajet zpátky do dásně. „Pardon,“ pokračoval, „jen doufám, že v tom rentgenu nemáte žádné stříbro.“
„Nevím ani malinko  o tom, že by tam nějaké bylo,“ ujistil ho doktor Málek a za chvíli pořídil dokonalý  rentgenový obraz pacientových vytažených horních čtyřek.
 „Inu,“ řekl o něco později, „na rentgenu to vypadá, jako byste v tom zubu měl nějaké podivné útvary. Skoro bych řekl cysty,“ a podíval se na pacienta, „tak se do toho pustíme, co říkáte?“ a poté, co pacient vděčně přikývl, uchopil doktor Málek své nástroje.
Leč nebylo to vůbec snadné. Na pouhý dotek vrtačky reagoval pacientův zub zatažením, což byl zádrhel, neboť k cystám se dalo dostat pouze ve chvíli, kdy byl zub ve vytaženém stavu. Pomohla až trojnásobná dávka anestetika. Ani to však nebylo vítězstvím, protože jakmile do zubu vjela vrtačka a znovu z něj vyjela, zub se okamžitě v místě vrtu zacelil.
Doktoru Málkovi to trvalo přes tři hodiny, než přišel na způsob, jak překonat pacientovy imunitní reakce a vydolovat cysty ven. Nakonec byly ty cysty tři.
„Děkuji vám, pane doktore,“  s dojetím v hlase říkal pacient, „cítím se mnohem lépe. Nepochybujte, že vás doporučím svým přátelům. A nebojte se, nezůstanu dlužen,“ vstal, přišel k lékařovu stolu a z kapsy u kabátu vylovil a na stůl přiložil tři zlaté cihličky. Pak se zamyslel a přiložil další dvě.
„Snad to bude stačit,“ řekl skoro omluvným tónem. „Loučím se, pane doktore,“ řekl s mírnou úklonou, „madam,“ věnoval podobnou úklonu Sabině Mikulíkové a doslova zmizel. Jen pět zlatých cihliček svědčilo o tom, že tam byl.
„To byl ale zážitek,“ konstatovala Sabina Mikulíková poté, co se jí vrátila rovnováha a schopnost vrátit spodní čelist, kterou si klepala o hruď, zpět na původní místo.
Doma položil doktor Málek cihličky na váhu. Dohromady vážily téměř kilogram a půl. Když se podíval na cenu zlata, uznale hvízdl.
„Za tohle,“ řekl si pro sebe, „bych mohl spravit všechny zuby půlce sídliště,“ a šel spát, celý rozrušený.

Několik dalších týdnů běželo v obyčejném režimu. Přicházeli pouze normální pacienti a doktor Málek začínal pomalu, ale jistě na svérázného pacienta s vytahovacími zuby zapomínat.
Až do jednoho letního rána, kdy doktor Málek dorazil do ordinace dříve. A ještě před příchodem sestry si připravoval vše potřebné.
Vtom náhle zaslechl ze zubařského křesla smutný hlas: „Dobrý den, pane doktore, mohu vás poprosit o zákrok? Mě ten zub opravdu velice bolí.“
Doktor Málek se rozhlédl, ale nikoho neviděl. „Je tu někdo?“ zeptal se opatrně.
„Ano, jsem tu já,“ ozvalo se z křesla, „sedím ve vašem zubařském křesle.“
„Jak je tedy možné, že vás nevidím?“ optal se doktor Málek nervózně.
„To bude asi tím, že jsem neviditelný,“ odpověděl ten hlas, „a neobtěžoval bych vás, ale ta šestka vpravo dole opravdu bolí až nesnesitelně.“
Doktor Málek si uvědomil, že ta nejzajímavější část jeho kariéry teprve začíná.