Otevírací věta

Vyskytuje se v životě lidském situace, kdy je třeba nějakým způsobem zahájit konverzaci nebo veřejnou promluvu. Někdo to umí lépe, jiný hůře, já skoro vůbec a někdo je v tom úplný mistr.

Taková ta chvíle, kdy máte poprvé promluvit na někoho, koho neznáte. A navíc chcete tou úvodní větou navodit pokud možno pozitivní atmosféru. Pro někoho pohoda, pro jiného (například pro mě) noční můra srovnatelná s představou nedepilovaného podpaží Štěpánky Haničincové in memoriam.
V takové situaci většinou nevím. Nevím, co si můžu dovolit říct, abych dosáhl toho, co je žádoucí. Protože nikdy nevím, jak protistrana zareaguje, a jestli to, co v tu chvíli pokládám za báječný fór, nevyzní jako zdrcující urážka. I to už tu bylo a nechlubím se tím.
Někdy stačí jen nevinná poznámka, například: „I v tom dešti jsem Vás našel,“ po níž může začít konverzace, která se postupně přelije k tomu, co je důležité a co si navzájem chceme sdělit. Jindy nepomůže ani recitace Iliady, konverzace prostě nenaskočí.
Výhodu mají extroverti, kteří se něčím takovým vůbec nezabývají a klidně pronesou první, co jim slina na jazyk přinese. Například už zmíněný kamarád Drop, který svou bujarou žoviálností dokázal rozjet hustou konverzaci, i když řekl jen jedno slovo; třeba „krtek.“ Jeho osobnost napomohla tomu, že se všichni okolo začali smát a i lidé, kteří jej do té doby neznali, se s ním dali do hovoru, aby po několika minutách tvrdili, že tak báječného společníka hledali celý život.
Naprosto nejvyšší úrovně v použití správné otevírací věty dosáhla moje teta, jinak seriózní dáma, která během letošního roku oslavila významné životní jubileum. A její úvodní věta padla v situaci, kdy ji nikdo nečekal.
Před dvěma lety zemřel můj pražský prastrýc, bratr mé babičky. O několik týdnů později se konala zádušní mše v jednom malém kostele v Michli. S přítelkyní jsme dorazili na místo, nenápadně se usadili v jedné ze zadních lavic a očekávali budoucí děj. Každý, kdo mě znal, nás aspoň formálně pozdravil. Ovšem pak nastoupila teta.
Poté, co se pozdravila se mnou a sjela mě kritickým pohledem, pozdravila i mou přítelkyni. A hned poté pronesla otevírací větu naprosto nejvyšší úrovně:
„Já mu celý život říkám, aby neutrácel peníze s mrzkými ženštinami.“
Podotýkám, že já i má přítelkyně máme smysl pro velejemný intelektuální humor. A v této chvíli měla přítelkyně co dělat, aby se navzdory situaci a atmosféře nerozesmála na celé kolo. Naštěstí to zvládla, zachovala dekorum, s úsměvem odpověděla, že se nepokládá za mrzkou ženštinu, a ve finále byla mou tetou oceněna jako sympatická a ke mně se hodící.
Ovšem tetina otevírací věta je od té doby s námi, včetně oněch mrzkých ženštin.
Prosím proto světa znalejší čtenáře: Víte někdo, kdo nebo co to je ta mrzká ženština? A mohl bych někdy někde nějakou vidět?