Otcovská serenáda

Když se běžný standardní český chlap stane otcem, mnohé věci se v jeho životě změní. Podobně jsem na tom byl i já.

Jednoho dne, bylo před cca 20 a půl lety, jsem přišel domů, kde v postýlce leželo něco mrňavého. Kouklo to na mě jedním okem, pak i druhým, zasmálo se to a pak prohlásilo:

„Ahoj, tati, jsem tvoje dcera a právě jsem se narodila.“
Což o to, na dceru jako takovou jsem si zvykl poměrně rychle, protože jsem vždycky už někdy od chvíle, kdy jsem se poučil – díky informacím od spolužáka Holuba, jehož rodiče pracovali v pohostinství a jehož starší bratr měl zásobu neoficiálních periodik – o metodice příchodů děti na svět, toužil mít dceru. To jsem ještě samozřejmě nevěděl, že dcery jsou odveta pro otce za to, že otcové byli kdysi taky mladí.
Nicméně situace se má tak, že jsem byl vystaven skutečnosti, že je ze mě otec dcery a bylo na mně, jak se k tomuto faktu postavím. I vzal jsem to tak nějak po svém.
Jednou, vidím to jako včera, bylo dceři něco mezi jedním a dvěma měsíci. I zůstal jsem s ní na několik hodin sám. Dítě jako takové spokojeně pochrupávalo a nezdálo se, že by odpolední pohodu cokoli mohlo narušit. Až do jedné chvíle.
To se to roztomilé dítě, které si vybralo ten nejlepší možný životní úděl, čili být mou dcerou, mírně protáhlo, významně ztuhlo, pak se opět uvolnilo, zatvářilo se spokojeně a začalo šířit nelibou vůni. Konstatoval jsem, že je nejvyšší čas k tomu, abych osvědčil své teoretické znalosti a provedl přebalení.
Nebudu své drahé čtenáře (drahé čtenářky nevyjímaje) zatěžovat technickými detaily, nicméně po několika minutách jsem mohl konstatovat, že se mi celá akce zdařila. I dcera vypadala opět jako spokojené miminko.
A tehdy jsem se dopustil fatální otcovské chyby. V jakési pýše na svůj výkon jsem se poté, co se tehdejší matka mých dětí (tedy v té době ještě jen jednoho dítěte; rozumíme si, že ano) vrátila, jsem se tím, co se mi povedlo, pochlubil. A měl jsem příležitost si ověřit v praxi, jak to vypadá, když cokoli řeknu, bude použito proti mně.
Abych uvedl příklad, protože uvádění příkladů je něco, v čem jsem rozhodně lepší než mnozí jiní: Spokojeně si spím, přichází romantický sen, který se odehrává v daleké amazonské džungli, když vtom do mě někdo strčí. Ztěžka pozvednu víčka a vidím, že vedle mě leží uzlíček, ze kterého kouká dceřina hlava. K tomu všemu odněkud ze tmy slyším: „Na, přebal si dceru.“
Čili první důležité pravidlo: Když už otec zvládá některé úkony péče o dítě, nesmí se s nimi chlubit před žádnou ženskou osobou. Jinak se výkonu oněch úkonů nezbaví.
Netrvalo dlouho a z dcery jsem si vychoval svého závisláčka, neboť prvních několik let svého života trávila čas raději se mnou než s mámou.

Jednoho dalšího dne, opět to vidím jako včera, jsme zrovna budovali něco z plastových kostek, když dcera povídá:
„Tatínku, já tě mám moc ráda.“
„To je pěkné,“ usmál jsem se, „a řekni to taky mamince, ať jí není smutno.“
A o chvíli později ji slyším, jak říká své mamince:
„Mami, já mám tatínka moc ráda.“
Nutno dodat, že z máminy strany nebyla tato upřímnost až tak moc doceněna.

Ovšem vraťme se v příběhu o něco zpět. Dcera byla stále miminko, ovšem už nastala situace, aby mohla být ozdobena náušnicemi. Měli jsme tenkrát rozdělené vstávání. V některé dny jsem ráno po probuzení vstal a o dítě pečoval já, v jiné její máma. A právě na den, kdy jsem ji měl ráno v péči já, vyšla návštěva dětské lékařky, propíchnutí ušních lalůčků a nasazení náušnic. Celá akce se odehrála téměř bez breku, jen v jedné chvíli se všechny dceřiny vlásky zježily a ve tváři se jí objevil výraz velkého zděšení. Hned poté, co se opět ocitla v mé náruči, se zatvářila opět šťastně a po obličeji se jí rozlil její odzbrojující úsměv (který používá dodnes).
Následně jsem měl za úkol objednat dceru na jedno vyšetření v nedaleké poliklinice. I vyrazil jsem i s dítětem, do budovy polikliniky dorazil, správnou ordinaci našel a zdravotní sestře, která vyšla ven, předal dokumenty od dětské lékařky.
Zmíněná zdravotní sestra se pousmála, důležitě koukla do diáře a stanovila termín vyšetření. Jak už bystřejší mezi vámi tuší, nebylo to jen tak.
V den vyšetření měla ranní starost o dceru její máma. Radostně jsem oběma svým holkám popřál dobré pořízení a spokojeně se věnoval svým záležitostem. Když se obě vrátily, nastala mírně dusná atmosféra. Zatímco dcera byla samý smích, její máma okolo mě chodila jako lev v kleci a vrhala na mě pohledy, v nichž se rozhodně nezjevovala ani sebemenší stopa po laskavosti.
„To mi řekni,“ začala po několika minutách, když už se dusno dalo krájet, „co jsi tam na té poliklinice dělal.“
„Normálně jsem předal papír od doktorky a nechal si napsat termín vyšetření,“ pronesl jsem bezelstně, protože jinak to ani neumím.
„Jo? Tak si představ,“ zvyšovala svůj hlas, „že ta sestra se koukla na naši dceru a prohlásila: ‚Aha, tak to je ta šikovná holčička od toho šikovného tatínka.‘ A usmívala se jak sluníčko. Pak se podívala na mě a takovým hodně podezíravým hlasem pronesla: ‚A vy jste kdo?‘ No to mi vysvětli, co tím myslela.“
„Jen to, že jsem šikovný tatínek,“ konstatoval jsem to, co bylo zjevné všem, s výjimkou mé tehdejší ženy, „a to je, jak známo, pravda, protože já ani jiný než šikovný být neumím,“ dodal jsem.
Atmosféru jsem rozhodně nezklidnil, nicméně tuto historku jsem ještě několik dalších let dával k lepšímu.

Po několika, asi tak třech, letech začala dcera chodit do školky. Školka v životě dítěte leccos změní; o tom sám něco vím, protože jsem postupně chodil do tří školek. A dceru samozřejmě trápilo, že ji do školky nevodím. Inu, ani jsem nemohl, neboť jsem vstával a vyrážel do práce v době, kdy ona ještě chrupala jako medvídek.

„To bys musela vstávat moc brzo,“ vysvětloval jsem svému tehdy ještě stále jedinému dítěti, „a byla bys ve školce první, nebyly by tam ještě žádné děti a neměla by sis s kým hrát.“ Tím dodatkem jsem měl za to, že jsem ji od ranních cest do školky se mnou dostatečně odradil. Jak už bystřejší mezi vámi tuší, opak byl nakonec realitou.
Dceři se brzké vstávání začalo líbit, i rychlá snídaně se mnou, následná hygiena a ustrojení a nechávala se mnou vodit nelogicky brzy do školky, i když věděla, že minimálně půl hodiny tam s ní bude akorát paní kuchařka. Nevadilo jí to. Nakonec se z toho stala taková naše speciální tradice.

Jak jistě víte, na konci dubna se pálí čarodějnice. To, že tento proces rozhodně nefunguje na všechny, je jiný příběh. Ovšem moji dceru tato tradice zaujala, když mohla okolo ohně běhat s neteřemi a dovádět. Proto na ni jednoho dne přišla myšlenka, že bychom si mohli udělat ohýnek v bytě.
„To rozhodně ne,“ odmítl jsem její přání.
„A proč?“ divila se.
„Protože je to nebezpečné,“ vysvětlil jsem jí a přečetl několik odstavců ze školení o požární ochraně.
Dcera byla neoblomná a několikrát žádala, abychom opravdu uskutečnili panelákový ohýnek.
„A dost,“ pronesl jsem nakonec rezolutně, „nech toho, nebo bude oheň na střeše!“
V tu chvíli se v těch dětských očích radostně zablýskalo.