Otcovská kantáta

Jakmile se mladý sympatický intelektuál stane shodou okolností otcem, vznikne v jeho životě řada situací, na které ho nikdo nepřipravil a které musí řešit s elegancí a nadhledem sobě vlastním.

Už jsem psal o tom, jak do mého života vstoupila dcera a co to pro mě znamenalo. Mimo jiné to vylepšilo i můj sociální status, neboť šikovný otec, který se umí postarat o dítě své vlastní, je vždy hoden úcty a obdivu.
Není proto divu, že když jsem vzal svou dceru na firemní předvánoční akci, která se konala v hokejové aréně, získala si dcera pozornost mnoha mých kolegů, kolegyně nevyjímaje. A když jsme o rok později, kdy jsme očekávali příchod syna, dorazili bez dcery, nemohli jsme téměř nikoho potkat bez toho, abychom odpovídali na otázku, proč s námi tentokrát dcera nedorazila.

To jsem ale popojel příliš dopředu. Nyní se vrátím do doby, kdy byla dcera jediné dítě a o synovi jsme si zatím mohli nechat pouze zdát. Užíval jsem si otcovské radosti a když jsem se jednou vrátil s dcerou z pískoviště, navrhla její máma, abych příští víkend zkusil něco uvařit.
Byl jsem její drzostí šokován a vysvětlil jsem jí, že do kuchyně chodím pouze jako konzument a že o přípravě jídla mám představy pouze mlhavé, neboť v době, kdy jsem byl ještě dítětem, jsem vždy přišel do kuchyně ve chvíli, kdy už bylo jídlo nandáno v talířích. Proto pro mě bylo vaření jakýmsi magickým rituálem, srovnatelným s předpovídáním počasí nebo laděním rádia.
Nepomohlo to.
Následujícího dne po práci jsem si zkoumavě prohlížel vybavení kuchyně, až jsem narazil na jednu věc, které jsem nerozuměl. I optal jsem se své tehdejší ženy:
„Co je zač tahle krabice?“
„To nevíš?“ zakoulela očima, „to je přece mikrovlnka.“
„No jasně, mikrovlnka,“ prohlásil jsem nejistým hlasem, „to přece vím, jen jsem se chtěl ujistit, že to taky víš.“ A hned následující den jsem se vrhl do pátrání.
Využil jsem toho, že kolega, se kterým jsem se nepravidelně potkával, je už trojnásobným otcem,a vyptal jsem se ho na to, co všechno se dá vyrábět v mikrovlnce. A během několika minut jsem měl tutový tip na sobotní oběd.
V uvedenou sobotu jsem se vybatolil z ložnice někdy před devátou hodinou ranní a ve výborné náladě. Během snídaně, kterou jsem pomalu a jistě vychutnával, mi moje tehdejší žena oznámila, že mám ten den za povinnost přípravu oběda.
„Já o tom vím,“ prohlásil jsem laskavě a sledoval dopolední nebe.
Okolo desáté hodiny přišla zase s tím, že mi chce připomenout, že jsem slíbil, že připravím oběd.
„To jsi už říkala,“ pronesl jsem, „a já o tom samosebou vím.“
„No já jen, že očekávám, že bude oběd ve dvanáct,“ oznámila mi.
„To samozřejmě bude,“ odpověděl jsem a zahleděl se do rozečtené knihy.
Okolo půl jedenácté jsem u ní pozoroval lehkou nervozitu.
„Budeš připravovat ten oběd?“ zeptala se nervózně.
„To víš, že budu,“ uklidnil jsem ji, „zatím vezmi ven dceru sáňkovat.“
„Sáňkovat?“ vyjekla, „vždyť je červenec,“ vykřikla.
„A kvůli takové prkotině upřeš dceři sáňkování?“ zeptal jsem se vlídně.
To už bylo na ni moc, nicméně dceru uchopila a vyběhly spolu ven, byť jsem zaslechl něco o nějakém hospodářském zvířeti.
Nicméně když se krátce před dvanáctou vrátily, čekal jsem u jídelního stolu se slavnostním úsměvem. Na stole stály tři plné mísy popcornu.
Ovšem platí, že nevděk světem vládne. Zatímco dcera se do své mísy vrhla s nadšením a dokonce ještě větším nadšením, její máma se zamkla v ložnici a odmítala ji opustit. Dokonce jsem v jednu chvíli zaslechl, jak někomu volá a používá několik výrazů z oblasti klinické psychiatrie. Avšak i to bylo mé vítězství, neboť na několik dalších měsíců jsem byl zbaven povinností spojených s přípravou jídel.
Ovšem čas opět oponou trhl a na mé popcornové extempore se pozapomnělo. A opět má tehdejší manželka pozbyla soudnosti a navrhla, abych zkusil zase něco uvařit. O půl hodiny později, když jsem byl zrovna v první třetině monologu o tom, proč není žádost o to, abych vařil, dobrý nápad, mi drze skočila do řeči a prohlásila, že na tom trvá.
Nu což, řekl jsem si pro sebe, když trvá, tak ať trvá.
Následujícího dne jsem v kantýně odchytil kolegyni Natálii, která navzdory svému jménu je Češka jako poleno. Podíval jsem se na její talíř a špičkou vidličky ukázal na její jídlo.
„Poslechni, Naty,“ začal jsem opatrně, „co je to tohle, co máš na talíři?“
„Si děláš srandu?“ vykulila na mě oči Natálie, „to jsou přece těstoviny, neříkej, že je neznáš.“
„Samozřejmě, že je znám,“ vysvětlil jsem jí a to slovo jsem si zapamatoval. A při nejbližší příležitosti jsem si dohledal patřičné informace. Dočetl jsem se, že těstoviny lze jíst na sladko, na slano, s kečupem, s tvarohem a na další různé způsoby. A že příprava rovněž není moc náročná.
Není proto divu, že jsem se odpoledne zastavil v jednom nejmenovaném supermarketu, jehož název končí na „esco.“ Nějakou dobu jsem bloumal mezi regály, až se objevila žena neurčitého věku a pohlaví v mikině se značkou tohoto supermarketu, i otázal jsem se jí, kde najdu těstoviny.
„Stojíte před nimi,“ řekla mi a rozmáchla se rukou k regálu, před nímž jsme stáli.
„Moment,“ zaváhal jsem, „tady vidím kolínka, vřetena, široké nudle, ale co z toho jsou těstoviny?“
„To všechno jsou těstoviny,“ řekla mi podobným tónem, jako kdybych se snažil příznivci SPD vysvětlit násobilku čtyř.
Rozhodl jsem se postupovat systematicky a vzal jsem první sáček, co mi padl do ruky. V inkriminovaný den jsem měl s těstovinami úspěch, i rozhodl jsem se, až na mě příště přijde řada s vařením, tento úspěch zopakovat. Napodruhé to byly těstoviny s kakaem. Napotřetí s tvarohem. A když jsem přemýšlel, co vytvořím z těstovin napočtvrté, přišla má tehdejší manželka s tím, že v sobotu se na oběd staví její rodiče, tak ať si dám záležet.
V sobotu jsem nemohl dospat. Cítil jsem, že ten den předvedu kuchařský majstrštyk. Kam se hrabe Jirka Babica, říkal jsem si. Tehdejší manželku, na níž už bylo vidět, že se brzy chystá přivést na svět další dítě, jsem i s dcerou poslal opět ven. Vrátila se shodou okolností v téže chvíli, kdy dorazili její rodiče.
Všechny jsem usadil ke stolu a před každého postavil talíř. Můj majstrštyk.
Těstoviny s těstovinami.
Polovinu talíře vyplňovala kolínka, druhou vřetena. Dělící linie byla více než jasná.
Vlastně ani nevím, jestli to tenkrát byl úspěch nebo propadák. Ovšem od té doby jsem vařit nemusel.