Zkusila otevřít oči. Nedokázala to. Zkusila se pohnout. Bolelo to. Zkusila to ještě jednou. Měla pocit, že nic nezvládne.
Otevřít oči se jí povedlo až na několikátý pokus. Neviděla nic. Jen tmu. Byla v nějakém hodně úzkém prostoru a ležela v něčem, co odporně smrdělo. Zkusela se podepřít rukama, ale ty se pod ní prolomily a zase do něčeho, co odporně smrdělo, upadla.
Zkusila pohnout hlavou. Bolest jí prolétávala celým tělem. Nadechnout se nemohla, připadalo jí, že má v těle rozlámané úplně všechno.
Neuvěřitelně dlouho trvalo, než se dokázala otočit na bok. Levou rukou se dokázala chytit své pravé paže a posouvala si ji po těle. Když se jí pravá ruka dostala do zorného úhlu, zděšeně zasípala.
Pravá dlaň vypadala, jako by nepatřila vůbec ke zbytku jejího těla.
Znovu omdlela.
Robert Cihlář se konečně definitivně zbavil všech cárů ze Sandřina batohu. Cítil, že ji od sebe definitivně odřízl. Věděl, že si teď musí dávat nějakou dobu pozor a nechat situaci okolo zmizelé holky vyšumět, než se podívá po další oběti.
Byl to další z těch dnů, kdy mohl zůstat doma a dívat se na polední zprávy. Prvních několik příspěvků pro něj bylo o ničem. Až předposlední zpráva vzbudila jeho pozornost.
„V případu pohřešované Sandry Polanské,“ říkala televizní moderátorka, „se objevila nová stopa, která se zdá být správná. Podle našich informací ji spatřil místní občan v Hradci Králové,“ a vedle její hlavy se objevila malá fotka hradeckého bezdomovce Leopolda.
Moderátorka zmizela a objevil se redaktor s modrožlutým mikrofonem.
„Jak jsme se dověděli od královéhradecké policie, místní občan, který stojí teď vedle mě,“ kamera přejela na bezdomovce a zpátky na redaktora, „je nejspíš jeden z posledních, kdo pohřešovanou Sandru Polanskou viděli. Jak si na to vzpomínáte?“ otočil se k Leopoldovi.
„No,“ soukal ze sebe Leopold, „já jenom vím, že ta holka přijela vlakem a šla ven z nádraží. Já jsem tam zrovna něco hledal. A jak vyšla ven před nádražní halu, tak jsem za chvíli vyšel ven taky a viděl jsem, jak nasedá do auta. To auto bylo tmavé a řidiče jsem asi viděl,“ a odmlčel se.
„Já děkuji místnímu občanovi a vracím slovo zpátky do studia,“ ohlásil redaktor.
Robert Cihlář zabubnoval špičkami prstů o stůl.
Na královéhradecké nádraží padal večer. Bezdomovec Leopold podřimoval na jedné z laviček, když ho osvítily světlomety z projíždějícího auta.
Lekl se a posadil se. Tělem mu projela nervozita. Auto zastavilo kousek od něj. Připadalo mu povědomé, ale neuměl určit, jestli v dobrém nebo špatném.
Pak sebral odvahu, zvedl se a opatrně vykročil směrem k autu. Šel pomalu, protože mu někde uvnitř hlavy pobíhal strach.
Z čeho bych měl mít strach? okřikl se. Jenom se zeptám, jestli má řidič nějaké drobné, které by mi mohl věnovat. V nejhorším mi nic nedá a ještě mi vynadá. Jako bych to neznal.
Asi metr od auta se zastavil. Vzpomínka.
To je TO auto!
Jak se ho ptali na tu holku. To je TO auto, do kterého nasedla.
Leopold ztuhl a nebyl schopen se pohnout. Polykal naprázdno a celý se třásl.
Dveře u auta se otevřely a vystoupil řidič. Leopold si leknutím dal dlaň před ústa.
To je ON! To je ten řidič, který tu byl i tenkrát!
Řidič šel bez okolků přímo k němu. Kdyby se Leopold podíval pořádně, viděl by, že v levé ruce něco skrývá.
„Já vás znám,“ chtěl vykřiknout, ale jen zachrčel. „Vy jste odvezl tu holku, kterou...“
Nedořekl, protože s nožem zabodnutým v krku se mluvit nedá. Řidič nespěchal. Pomalu nožem otáčel, než poslední kousek života z Leopoldova těla unikl.
Pak nůž z Leopolda vytáhl, opatně jej otřel o bezdomovcův oděv a usmál se.
„Ty už taky nikomu nic neřekneš,“ pronesl beze stopy sebemenší emoce.
