Souprava metra byla tradičně odpoledně zaplněná, takže prostoru k pohybu bylo méně, než bylo nezbytně nutné. Proto jsem se musel začít prodírat k nejbližším dveřím, jakmile byla ohlášena příští stanice.
Tím jsem se dostal do perimetru dvou bavících se chlapů. Relativně mladých, tedy mladších než já. Byli tak dokonale zabráni do hovoru, že nevnímali okolí.
„A pak mi řekla,“ vyprávěl první, „že je do mě zamilovaná. To mě rozhodilo.“
„Počkej,“ zareagoval druhý, „tohle ti vážně řekla? Jarmila? Ale ta přece…, ty jsi ale klikař! Ta je takový parádní kus ženský! A zamiluje se do tebe?“
„Jo, je to tak,“ povzdechl si první, „a stejně ji budu muset odmítnout.“
„Odmítnout? Zbláznil ses?“ zvolal druhý. „Každý další chlap by se zbláznil radostí, kdyby se na něj Jarmila jen podívala. A po tobě jede a ty ji chceš odmítnout? Proboha proč?“
„No proč asi?“ zavrčel první a bylo na něm vidět, že nechápe, jak může být jeho společník takhle natvrdlý. „Musím ji odmítnout, protože jsem gay!“
„Cože?“ vyděsil se druhý. „Co to kecáš? Copak ty jsi nějaký gay?“
„Sakra, nedělej se, že o tom nevíš,“ zahučel první, „vždyť jsi se mnou minimálně třikrát spal!“
A zrovna metro zastavilo, takže se přede mnou rozevřely dveře a dav cestujících mě doslova vytlačil do prostor stanice, kde jsem potřeboval přestoupit. Kvůli tomu nevím zbytek příběhu o odmítnuté Jarmile. Snad to odmítnutí vzala v pohodě.
