Nejen, že pro mě není žádná ptákovina, jak už jsem několikrát naznačil i příkladně demonstroval, dost velká, navíc mám pamatováka a fantazii, takže si začnu představovat i to, co by někoho jiného nenapadlo.
Bylo to někdy během podzimu 1990 nebo jara 1991 (o tom se dodnes vedou spory), když jsme se s partou tehdejších kamarádů sešli poblíž zříceniny jednoho velkého hradu, abychom tam prožili dobrodružný víkend. To se nám celkem i dařilo. Sešlo se nás něco mezi dvaadvaceti a šestapadesáti, podle toho, kolik lidí jsem omylem započítal víckrát.
Jelikož a protože se sešlo větší než nemalé množství mladých mužů i větší než nemalé množství mladých žen, o nějakou tu genderově nekorektní nebo dokonce toxicky maskulinní (i když se přiznám, že nevím, co je na maskulinitě toxického a ani to vědět nechci) či naopak toxicky feminní (dtto) průpovídku nebyla nouze.
I stalo se, že takhle v neděli ráno, kdy jsme postupně dělali po sobě pořádek, aby místo, kde jsme trávili noclehy, vypadalo aspoň trochu k světu, se jeden mládenec původem odněkud z Třince nebo podobné Karviné začal slovně strefovat do slečny původem z Havířova nebo jiné Stonavy.
Ta ho nejdříve odbyla se smíchem, posléze se zavrčením a nakonec celé představení zakončila větou, která umlčela i nás nestranné přihlížející.
Slečna směrem k verbálně nevychovanému mládenci vykřikla: „Počkej, až ti z prdele přiletí facka!“
Výbuch dělostřeleckého granátu by nezpůsobil větší ohlas. Všichni, včetně osloveného mládence, na nějakých dvaadvacet až jedenatřicet sekund ztichli, koukali na ni a teprve potom propukli v bujarý jásot.
A poté, co se všichni dosmáli, někdo, a mám podezření, že jsem to byl dokonce já osobně, položil očekávanou otázku: „A Lenko, mohla bys to předvést, jak to chceš udělat?“
Tato má otázka zůstala bez odpovědi. Předpokládám však, že mí drazí čtenáři a drahé čtenářky si dokáží představit, v co zmíněná hláška o facce zmutovala v mé fantazii.
A ne, vidět to opravdu nechcete.
Kamarád říkal.
