Hned na úvod uvádím, že mám domácí radou zakázáno se politicky angažovat a kamkoli kandidovat. Proto nehrozí, že byste mě někdy někde viděli na billboardech. Tím jsem několik lidí ochránil před psotníkem a hysterickými záchvaty.
Jak určitě všichni víte, člověk míní, okolnosti se mění a mé cesty jsou nevyzpytatelné. Například to, že budu postupně žít v pěti krajských městech, by mě kdysi dávno nenapadlo ani ve snu.
A protože mi bylo dost podrobně popsáno, které všechny stupně mučení mě čekají, pokud bych se někdy chtěl politicky angažovat, je určitá pravděpodobnost, že se tak nestane.
Nicméně kdyby mi náhodou hráblo a začal bych o tom uvažovat, zde jsou některá odhalení, která každého, kdo to s naší zemí myslí aspoň trochu dobře, jednoznačně odradí od pokusu pro mne hlasovat.
Ve čtyřech letech jsem zašlápl šneka. Nepochybně jsem tím urychlil proces globálního oteplování, rozšířil díru v ozónové vrstvě nad Antarktidou a zhoršil škodlivost kyselých dešťů.
V sedmi letech jsem se popral kvůli koloběžce. Tato informace je mírně devalvována tím, že si už nevzpomenu, čí ta koloběžka byla.
V devíti letech jsem jednoho svého spolužáka označil za blbce. Takže kdyby se náhodou ozval, tak už to dopředu víte, na co si bude stěžovat.
V jedenácti letech jsem zpochybnil intelektuální úroveň tehdejších nejvyšších sovětských papalášů a prohlásil, že by je měl Reagan sejmout. Tím jsem ohrozil světovou socialistickou soustavu, stabilitu Varšavské smlouvy a pevnost ervéhápé.
V patnácti letech jsem jiného svého spolužáka označil za debila. Byl jsem slyšen svou mámou, která pak na mě hystericky křičela, jak můžu něco takového říct, když nejsem promovaný psycholog. Na mou protiotázku, jak pozná husu, když není promovaný biolog, už neodpověděla, takže naše tehdejší debata skončila nezaslouženou remízou.
V šestnácti letech jsem vyzýval studenty gymnázia, tedy výběrové školy, ke stávce. Dopoledne jsem za to dostal sprcuňk, že by ode mne pes kůrku nevzal, odpoledne jsem byl za hrdinu.
V sedmnácti letech jsem se poprvé v životě podnapil, lépe řečeno ožral. Legenda praví, že jsem se následně probudil o tři dny později nahý na náměstí v Popradu. Toto musím rezolutně popřít, je to absurdní lež. Bylo to v Bardejově a trenky mi zůstaly. Měl jsem navíc tenkrát štěstí v neštěstí, protože se mě ujali místní migranti odněkud z Bangladéše nebo podobné země, kteří mi nabídli mé vlastní věci ke koupi. Poté, co jsem jim sdělil, že nemám u sebe žádné peníze, se chvíli mezi sebou radili a pak mi nejstarší z nich, takový stařešina rodu, nabídl velice lámanou slovenštinou dohodu, že si můžu své věci vzít, ale do roka a do dne se musím vrátit a oženit se s jednou z jeho sedmnácti dcer. Původně jsem na to nechtěl přistupovat, avšak když mi vysvětlil, že má k tomu navíc ještě třiadvacet synů a všichni ovládají jemné umění práce s kudlami, jsem rád souhlasil. Následně jsem využil toho, že standardní latinka pro ně byla nečitelná, a nadiktoval jsem jim cizí jméno a adresu, kteréžto údaje chtěli pro případ, že bych svou část dohody nedodržel. A protože jsem v Bardejově od té doby nebyl, tak nevím, jak to dopadlo.
Z toho je jasně vidět, že ještě před dosažením plnoletosti jsem napáchal tolik pohoršení, že i kdybych se náhodou zbláznil a někam kandidoval, jsem naštěstí absolutně nezvolitelný. A tak je to doopravdy dobře.
