Nebylo vždycky na Valašsku tak veselo jako teď. Soubory písní a tanců neexistovaly a nebyly ani důvody ke zpěvu.
Ani poté, co se podařilo odrazit dobyvačné Turky, nenastaly veselé časy hned, a tak ze spousty chalup odcházeli mladí chlapci za prací a výdělkem do jiných krajů a oblastí. Domů se vraceli často jen na zimu.
A zrovna takhle v prvním sněhu si to domů mašírovali Jura, Vincek a Ondra. Byli kamarádi odmalička a jeden na druhého nedali dopustit. Co ve světě vydělali, to si rozdělili rovným dílem a těšili se domů, že udělají radost rodičům.
Jak tak šli, zastihla je tma. A aby toho nebylo málo, ještě se zvedl vítr a přišly těžké sněhové vločky. Ogaři neviděli ani na krok a orientovali se jen horko těžko. Padaly na ně chmurné myšlenky. Aby taky ne, když se najednou bořili do sněhu skoro po pás a ztráceli naději, že se z té šlamastyky dostanou živí.
Najednou Vincek uviděl kdesi v dálce světlo. Zakřičel na své kamarády, aby přidali do kroku. Musel křičet hodně nahlas, aby ho mohli slyšet. Zaradovali se pod Vinckovým vedením vyrazili za světlem. Asi nikoho nepřekvapí, že světlo bylo v okně podivné chaloupky, o které by všichni tři přísahali, že ji v těch místech nikdy předtím neviděli.
Vincek, který šel jako první, zabušil na dveře. Ty se po chvilce otevřely a objevil se stařík jako malovaný. Hned zval tři kamarády dovnitř, ukázal jim, aby se posadili ke stolu a každému přinesl mísu plnou jídla. Vincek a Ondra se do jídla pustili s vervou, jen Jura se tvářil zdrženlivě.
Poté, co se najedli, jim stařík ukázal, kam si mohou lehnout. Vincek s Ondrou se rozložili pohodlně do ovčích houní, jen Jura si zalezl za pec.
Stařík se po nich rozhlédl, pak se usadil ke stolu a zeptal se: „Schválně, kdo z vás ví, z čeho je ten stůl?“ a uhodil do stolu pěstí, až to zadunělo.
Vincek a Ondra se předháněli v tom, z čeho by stůl mohl být, ale stařík jen kroutil hlavou. Vtom se z pece ozval Jura: „Ten stůl je z koňské kůže!“
Oba jeho kamarádi se rozesmáli, ale stařík se zamračil: „Uhodl jsi. Schválně, jestli uhodneš i to, z čeho je u toho stolu trnož.“
Jura se na peci posadil a dobře se na staříka díval. Pak se podíval i na stůl a řekl: „Ten trnož je z koňských hnátů!“
Stařík se zamračil ještě víc. Pak vytáhl nádherný pohár, nalil do něj víno, napil se a řekl: „Dobře, dvakrát jsi odpověděl správně, ale teď mi řekni, z čeho je tento pohár!“
Jura pomalu slezl z pece, ještě pomaleji přišel ke stolu, prohlédl si ho i trnož ještě jednou, pak vzal pohár do ruky, prohlédl si ho proti světlu a opatrně postavil zpátky na stůl.
„Ten pohár je z koňského kopyta a ty jsi ten zlý, který bere lidem duše. Nám ale nic nevezmeš, všechny tvoje hádanky jsem uhodl.“
Vincek a Ondra ani nedutali a jen skákali očima z Jury na staříka a zpátky.
Stařík uchopil pohár, třískl s ním o podlahu, až se rozbil, a vykřikl: „Uhodl jsi, nejste hodni mého pohostinství, tahněte!“
Vtom celá chaloupka i s pecí, stolem, rozbitým pohárem a staříkem zmizela. Tři kamarádi stáli na zasněžené křižovatce v lese. Na obzoru zahlédli světla své rodné dědiny, přidali proto do kroku, aby byli brzy doma a mohli pomoci svým rodičům penězi, které vydělali.
