O Soláni

V místech, kde Beskydy pomalu končí, aby na ně navázaly Vsetínské vrchy, stojí odnepaměti kopec Soláň. I s ním je spojena nejedna pověst, například ta, za jakých okolností přišel ke svému jménu.

Bylo to hodně dávno, tak dávno, že si to už nikdo nepamatuje. Ta pověst se předávala vyprávěním od člověka k člověku, takže není jisté, jestli je pravdivá celá nebo aspoň z části. Každopádně na kopci, kterému se dnes říká Soláň, měl svá pole lakomý sedlák. Byl tak lakomý, že ani ptákům do krmítek nic nesypal a vlašským ořechům nadával za to, že jsou líné. Svému pacholkovi, kterého poslal orat pole, nedal koně, ale staré voly, kteří už měli svá nejlepší leta za sebou a táhli co noha nohu mine a každých pět kroků museli odpočívat. Samozřejmě musel pacholek poorat tolik pole, kolik by zvládl s koňmi v plné síle, v tom byl lakomý sedlák nekompromisní.
Jednoho dne, bylo zrovna léto a horko k padnutí, pacholek s voly oral, co mohl, i když věděl, že sedlákův příkaz nemůže splnit a že zase dostane večer sprcuňk na tři doby. Když zaslechl zvony, které vyzváněly poledne, voly vypřáhl, aby je nechal chvíli odpočinout. Sám se posadil na mez a snědl to málo, co měl. Když pak voly hledal, našel je, jak olizují takový nenápadný kámen. To pacholka zaujalo, přišel blíž a zkusil ten kámen taky olíznout. A překvapeně zavýskl. Ten kámen byla čistá sůl, o které se ještě nevědělo, že je nad zlato, protože televize neexistovala a pohádku s Janem Werichem v hlavní roli ještě neměl kdo natočit.
Volům lízání soli pomohlo při orání a pacholek mohl sedlákovi říct o tom, že voli orali lépe, a pochlubit se i nálezem slaného kamene.
Samozřejmě netušil, že právě udělal osudovou chybu. Lakomý sedlák okamžitě začal přemýšlet, jak nálezu soli na svých pozemcích využít. Přemýšlel celou noc a když už měl vymyšlený dokonalý plán, jak na soli zbohatnout, pořád mu v tom plánu falírovalo, že pacholek o té soli ví a že by o ní mohl říct i někomu jinému.
Ráno si sedlák přivstal, milými slovy pacholka povzbudil a řekl mu, že ho doprovodí na pole, aby taky viděl slaný kámen. Pacholek, nic zlého netuše, vzal voly a šel, doprovázen lakomým sedlákem. Dovedl ho až k místu, kde stál slaný kámen. Sedlák se zaradoval, protože zjistil, že jde opravdu o výtečnou sůl. A tak mu už nic nebránilo v tom uskutečnit svůj zlý plán. Vylákal pacholka i s voly do nedalekého lesíka, tam ho zabil a voly podřízl. Ostatní čeládce řekl, že pacholek voly ukradl a utekl a nařídil jim pacholka najít. U slaného kamene si udělal pro sebe značku a těšil se, jak začne vydělávat na soli.
Čeládka skutečně zabitého pacholka i zabitá zvířata našla. Pochopili, co se stalo, pacholka řádně pochovali a stejně tak i oba voly. Potom se dohodli, že k sedlákovi se nevrátí, vydali se do světa a našli si lepší službu.
Dlouho se ale sedlák neradoval. Když další den přišel na pole, v místech, kde měl najít slaný kámen, našel jen hromádku písku. A aby toho nebylo málo, každou noc mu po dvoře běhal pár ohnivých volů, kteří hlasitě bučeli a probudili tak nejen jeho, ale i mnoho sousedů. Ve snech ho navštěvoval zabitý pacholek, který mu hrozil pěstí. Nebylo divu, že se sedlák nakonec pomátl a utopil ve studni.
A i když slaný kámen z kopce zmizel, jméno Soláň mu zůstalo.