O paní Macháčkové

Ve velkém výrobním podniku, který vyrábí výrobky, nebyla nikdy nouze o svérázné postavy. Jednou z nich byla i paní Macháčková, které je věnována dnešní vzpomínka.

Šlo a jde o stejný podnik, ve kterém se odehrála historka s Mojmírem. Paní Macháčková byla buďto těsně před důchodovým věkem nebo těsně v důchodovém věku nebo těsně po důchodovém věku. To se u ní nikdy nedalo odhadnout. Každopádně v podniku byla tak dlouho, že neexistoval ani jeden člověk, který by si pamatoval doby, kdy v podniku nebyla.
Není proto divu, že pokaždé, když někdo z nejvyšších hlavounů chytil záchvat, metal kolem sebe hromy blesky a vyhrožoval vším, co ho napadlo, potáhla paní Macháčková ze své startky bez filtru a svým nakřáplým hlasem lehce prohodila: „No jo, takových tu už bylo,“ a mávla rukou, jako když odhání imaginární mouchu.
Mimo tyto vlastnosti ji provázel neutuchající humor a téměř konstantní smích. A taky platonická láska k herci Antoniu Banderasovi, který by v dobách, kdy se odehrává tento příběh, mohl být jejím vnukem. Nicméně paní Macháčková jím byla fascinována.
Proto nebylo divu, že se jednou zastavila u recepce a kolegyni recepční se svěřovala: „Víš, Petruško, včera jsem se večer koukala na televizi a oni tam dávali film a v něm byl António. No já z toho byla celá pryč, hleděla jsem na něho s otevřenou hubou dokořán a on tam António hrál na kytaru a hrál několik minut a já jsem z něho nemohla spustit oči. A pak jsem se ohlédla na toho svého dědka Macháčkovýho a ten jenom zabručel: ‚No hlavně se z něho neposer, bábo.‘ No ale António, co ti mám povídat.“
Paní Macháčkovou zkrátka nešlo nemít rád. Už jen pro tu legraci.