O Ostravě

Největší z Čechů Jára Cimrman, byť po mamince Rakušan (ne Vít) byl, jak známo, světoběžník. Já jsem se nedobrovolně ve svém životě stal tímtéž v menší míře – „pouhým“ českoběžníkem.

Mohl jsem – a můžu – si za to do hodně velké míry sám. Před 20 lety jsem v souvislosti s narozením dcery souhlasil s odstěhováním se z Prahy na venkov (neboť tak je to správné, trvat na bydlení a práci v Praze by z mé strany byl projev sobectví, jak mi bylo z několika stran sděleno) a nastalo dlouhodobé období, kdy jsem musel žít zcela jiný život, než jaký jsem si přál.

Když přeskočím několik bezvýznamných detailů, na podzim roku 2010 jsem se objevil v Ostravě. Zavál mě tam projekt, který mě zaujal a domníval jsem se, že mohu pobytu v tomto svérázném městě využít k restartu jak pracovnímu, tak i osobnímu.

Budu sám k sobě nekompromisně upřímný. Nevyšlo to ani zdaleka tak, jak jsem si představoval. O několik let později jsem se shodl se svým anglickým lektorem, který měl rovněž za sebou ostravskou zkušenost, že nejlepší pro nás oba byl den, kdy jsme Ostravu definitivně opouštěli.

Projekt, kvůli kterému jsem se usalašil v místní části Mariánské Hory, po nějaké době skončil a zase jsem se tak ocitl v podivném vzduchoprázdnu. V momentální ztrátě soudnosti jsem tak sáhl po nabídce, která se objevila zcela nečekaně a působila lákavě, leč ve finále znamenala profesně i osobně krok o patro níž.

Co se osobního života týkalo, ten jsem omezil na nezbytně nutné minimum. Na jednu stranu chápu, že dva mí nevlastní sourozenci mají v Ostravě spokojené životy, na druhou stranu můj jediný ostravský kamarád je člověk, který více než 20 posledních let žije v Brně. Takže asi tak.

Kdo o Ostravě něco málo ví, že jejím charakteristickým znakem je ostravský smog. S tím jsem se bohužel setkával častěji, než by mi bylo milo. V některých obzvláště povedených dnech jsem po těch necelých 15 minutách, co mi zabrala chůze z bytu do kanceláře, mohl z očí, vlasů a oblečení smetat nánosy velmi jemného písku. Nic příjemného.

Ostravský magistrát se navíc zachoval podobně jako hostinský z hospody Na mýtince, který vždycky toužil mít hospodu, ale vadilo mu, když do té hospody chodili lidi. V zimě 2010 vyhlásil, že v době smogu bude MHD na celém území velké Ostravy zdarma. Jenže lidi toho využívali a cestovali v trolejbusech, autobusech i tramvajích, což ostravskému magistrátu pochopitelně vadilo, tak s mnohem menší pompézností akci s dopravou zdarma zrušil.

Abych však Ostravu jen nehaněl, zažil jsem v ní i pozitivní věci. Například pravidelné firemní turnaje v minigolfu, bohapusté žranice při narozeninách kolegů a kolegyň (ano, i při mých vlastních); nebo zcela neplánovanou návštěvu koncertu Rock&Roll Bandu Marcela Woodmana; nebo mariánskohorskou farnost v kostele Panny Marie Královny.

A taky jeden zážitek jsem zažil v Ostravě poprvé ve svém životě. Něco, čemu se říká hospodský kvíz. Protože jsem otázkám skoro vůbec nerozuměl, dával jsem s vědomím toho, že se akce odehrává v Ostravě, střídavě odpovědi „Baník“ a „Jarek Nohavica.“ Skončil jsem na velmi pěkném druhém místě.

Pak jednoho dne nastal čas se sbalit, s Ostravou se rozloučit a pokračovat ve svých příhodách zase někde jinde. To už ale patří do jiného článku.