O camembertu

Čas od času neboli semo tamo jsem dotazován na svůj vztah k různým jídlům. Ne vždy mohu odpovědět správně a korektně, zejména ve chvíli, kdy jídlo, které je předmětem dotazu, patří do kategorie těch, která kupodivu neznám.

Snad už konečně nadešel ten čas, abych mohl o sobě napsat, že jsem sybarita. Jím rád a rád jím hodně a dobře. Zjednodušeně řečeno v jídle nejsem takový labužník jako v životě, neboť jím téměř všechno s výjimkou ryb a za dva největší zločiny proti lidskosti pokládám dušenou mrkev a nudle s mákem.
Dlouhá léta jsem žil v domnění, že na mně má láska k jídlu není vidět a mou zdravou oplácanost si s ní nikdo nespojí. Vidle mi do této mé sebeiluze hodila jedna ze dvou mých nejoblíbenějších ostravských neteří*, když mi při svatební gratulaci s dětskou roztomilostí řekla:
„Strejdo, maminka říkala, že bys měl zhubnout.“
V tu chvíli jsem zakoulel očima a chtěl jsem protestovat proti takové zjevné nespravedlnosti. Vedle mě však stála má novomanželka, která se k neteři sklonila a s úsměvem odpověděla:
„Maminka není sama, kdo to o strejdovi říká.“
A jedna z mých dvou nejoblíbenějších ostravských neteří propukla v bujarý jásot.
Lahůdkou nad lahůdky, kterou jsem kdy jedl, je ovšem mistrovské dílo, a to nakládaný camembert. Proto kdyby se někdo ptal, kdo způsobil, že mísa, ve které se nacházelo tři a půl kilogramu této pochoutky, byla najednou ve firemní ledničce prázdná, tak o ničem nevím, nebyl jsem tam, nic jsem nejedl a to množství také nesouhlasí.
Už když otevřete nádobu s nakládaným camembertem a nasajete do nozder jeho vůni, všechny smysly se vybudí na maximum. Je to větší vzrušení než vítězný gól ve finále Ligy mistrů. A pak v nádobě zalovíte a naložíte si její obsah na talíř.
Samotný camembert si spokojeně leží na talíři, lehce je přitom omočený olejem a jakoby přímo říkal: „No jen mě ochutnej, jen si do mě kousni, ať vidíš, co je pravá jedlíkova slast.“ A k tomu jsou na talíři ještě papričky, cibulky a další pochutiny podle receptu, který ten či onen tvůrce tohoto veledíla použil.
Skoro s omluvou do té krásné hmoty zabodnu vidličku a zlehka pohladím povrch camembertu nožem. Na nůž nelze tlačit, to bych něčemu takto vznešenému udělat nemohl. A když je ten první kousek ukrojen, přiložím k němu kousek papričky nebo cibulky a opatrně vložím do svých úst.
Ohňostroj.
V ústech se mi rozparádí ohňostroj chutí a celá moje mysl nyní ví, že nic se nádheře tohoto okamžiku nevyrovná. Kam se hrabe Liga mistrů a kam se hrabe Bittner, to se zkrátka nedá srovnat. Kdybych byl východním filozofem, napsal bych, že se v tu chvíli dostavuje absolutní nirvána.
Někteří znalci prosazují místo nakládaného camembertu nakládaný hermelín. Ano, i ten umí být vynikající a je právem jedním ze dvou nejlepších jídel k pivu (tím prvním je nakládaný camembert). I nakládaný hermelín umí v ústech vyrobit ohňostroj chutí a odnést mysl strávníkovu do nirváních dálav. Pro mě je však – a nejspíš ještě dlouho bude – jedničkou právě nakládaný camembert. Budiž mu sláva.
* Pozn. aut.: Z toho jste si zcela jistě odvodili, že v Ostravě mám přesně dvě neteře.