Nora

Malý a nenápadný bar, do kterého vstoupí jen ten, kdo do něj vstoupit musí. Kdo nemusí, jde jinam, kde může očekávat aspoň základní zábavu.

To Noře nevadí. Chodí sem ráda, i když ne často.
Bar patří k hotelu. Takovému, který nedoporučují ani stránky pro dobrodruhy. Hotelu, který zamrzl v minulém století. O snídani nebo polopenzi si může host nechat jenom zdát. Ostatně ani s hygienou na tom vybavení pokojů není zrovna nejlépe.
Pokojů je v hotelu šedesát. Nora už navštívila každý z nich. Některé i víckrát. Ví, že není o co stát, a nevypravuje o tom.
Líně se dívá kolem sebe. Barmana už zná a on zná ji. Barman ví, že vyptávat se Nory na cokoli z jejího osobního života by byla chyba. Proto si hledí svého.
Jinak tu moc živo není. V jednom boxu sedí u lahve vína starší manželská dvojice. A pak je tu ten kluk.
Nora jej sjede rychlým pohledem a zhodnotí. Není mu ještě ani dvacet. Oblek na sobě má po tátovi nebo statnějším bratrovi. Kravatu uvázanou ledabyle. Nejspíš poprvé v životě vydělal nějaké peníze, tak se vydal do města, aby si trochu užil. A zjistil, že má jen na tento zanedbaný hotel.
Nora se od něj odvrátí pohledem. Není dnes na lovu. Kdyby byla na lovu, už by tu neseděla. Ostatně ten kluk taky ne.
Zahlédne se v zrcadle a musí se samolibě pousmát.Pořád jí to sluší. I když se nedívá na toho kluka, cítí, že on ji pozoruje. Když se na chvilku soustředí na periferní vidění, ověří si, že tomu tak je.
No tak, řekne si pro sebe, přece nejsem na lovu, ale co udělá pavouk, když mu do sítě vleze masařka?
Aniž by dala najevo, že ví, že ji ten kluk pozoruje, přehodí lascivně nohu přes nohu. Rozparek jejích šatů odhalí její nohy až k lemu kalhotek. A kluk zalapá po dechu. Nora se tváří, jakoby nic.
Kluk dává znamení barmanovi, ten k němu přichází a oba se o něčem šeptem baví. Oba zároveň nenápadně pohazují hlavou směrem k Noře. Nakonec barman přikývne a hned po něm přikývne kluk.
Barman se objeví před norou s malou sklenkou. „Pozornost,“ říká, „od toho mladého pána tam,“ a hlavou cukne v odpovídajícím směru.
„Děkuji,“ usměje se Nora a když od ní barman odejde, vyhledá kluka očima. Vidí, jak na ni zírá. Na jednu stranu je jí to příjemné, na druhou poněkud ohrané.
Pozvedne sklenku, usměje se a obrátí do sebe obsah sklenky na jeden hlt. Na klukovi je vidět, jak se mu třesou ruce.
Nora se ještě jednou spokojeně usměje a pak od něj odvrátí zrak. Jenže pak ji něco přinutí se na něj podívat.
Kluk drží v ruce klíč od pokoje a významně pomrkává. Na klíčence je číslo 34. Nora si bleskurychle přehraje v paměti umístění jednotlivých pokojů a spokojeně si pomyslí, že třicet čtyřka má okna do vnitrobloku.
Kluk si dodá odvahy a pomalu dělá kroky směrem k Noře. No jen pojď, říká si Nora, sice nejsem na lovu, ale proč se nepovyrazit jen tak.
„Dddddddobrý vvvvvečer, paní,“ vyhrkne kluk.
„Copak, chlapče?“ vypálí Nora a pase se jeho plachostí.
„Jjjjjjá..., jjjjsem si mmmmmyslel,“ mumlá ten kluk.
„Co sis myslel?“ ptá se neúprosně Nora. Kluk lapá po dechu.
„Myslel sis, že jsem nějaká obyčejná holka na sex?“ vypálí Nora a v klukově očích s uspokojením zahlédne zděšení. Takže myslel.
Než se vzpamatuje a vymyslí nějakou odpověď, chytí ho Nora za kravatu a přitáhne si ho k sobě. Tak blízko, že se ho svými rty skoro dotýká. Sama však dobře ví, jak udržet tu vlasově tenkou mezeru od jeho obličeje.
„Jenže chlapečku,“ šeptá mu Nora a kluk se začíná potit, „se mnou to není tak snadné, jak si myslíš. Abys mě mohl získat, musíš mě oslavovat. Musíš mě uctívat. Musíš mi snášet největší komplimenty. To není jako s nějakou ožralou holkou v parku, u které se nemusíš snažit.“
Odstrčí ho. Kluk zavrávorá a má co dělat, aby udržel rovnováhu. Nora ho očima propaluje a kluk by nejradši zmizel, nemůže se však ani pohnout.
On se mě bojí, zasměje se v duchu Nora. Nahlas se ho zeptá: „Co se ti na mně líbí?“
„Vvvvvvvvšechno,“ vyhrkne kluk.
„Ne, ne, ne,“ pronese důrazně Nora. „Hezky vyjmenuj, co se ti na mně líbí.“
„Mmmmáte kkkkkrásné,“ začne kluk, „vvvvlasy. Aaaaa tatatataky ooooooči. Aaaaa vůvůvůvůbec popopopostavu.“
„Co ještě?“ zeptá se Nora a nenápadně se zavlní tak, aby dala najevo své nepopiratelné přednosti.
„Aaaaa tatatataky,“ vyhrkne kluk a zarazí se. Je na něm vidět, že chce něco říct a že mu v tom zároveň něco uvnitř jeho mysli zabraňuje. „Tatatatataky jejejeješššště,“ vyhrkne, několikrát zalapá po dechu, až konečně vysloví to slovo: „Prsa.“
„Hm,“ Nora se samolibě usměje a zavlní obočím. „A ještě něco?“
„Jjjjjjjjá uuuuuuž nenenenevím,“ rudne ten kluk a ruce se mu třesou jako alkoholikovi. Podívá se ještě jednou na Noru a je na něm vidět, že si toto seznámení představoval úplně jinak. „Aaaaale uuuuurčitě máté kkkkrásné nnnnnohy,“ vykoktá a Nora spokojeně přikývne. Vstane, přijde k němu a projde se kolem něj. „Ještě něco se ti na mě líbí?“
„Ttttto nenenenemůžu řřřřříct,“ blekotá kluk.
Nora se zastaví. Přistoupí k němu na nejbližší možnou blízkost a pohlédne mu do očí. „Musíš.“
„Mmmmmmmoc rrrrrád bbbbych,“ blekotá kluk, „kkkkkdybyste mmmi dodododovolila...“
„Co bys rád, kdybych ti dovolila?“ zeptá se Nora. „Políbit mě?“ zasměje se.
„Nnnnne, nnnnebo tttto ttaky,“ vyráží ze sebe kluk.
„Tak co bys rád, kdybych ti dovolila?“ zakoulí Nora očima.
„Pppppppohladit vvvvvám zzzzzzzzzadek,“ vyhrkne kluk a ucukne, jako by čekal facku.
Když otevře oči, vidí, jak se Nora usmívá. Nevaruje ho to.
„Tohle už mi dlouho nikdo neřekl,“ zavrní Nora. „Asi nejsi úplně beznadějný případ.“
Kluk se pokusí o úsměv, i když se pořád třese nervozitou.
„Mě se neboj,“ říká tiše Nora. „Na jak dlouho máš zaplacený pobyt?“
„Nnnnnnnnnna tttttttttři nnnonononnnoci.“
„A tato je první?“
Kluk přikývne.
„A útratu z baru asi zaplatíš až při odjezdu, že?“
Opět přikývne.
Nora se rozhlédne. Barman, který ještě před chvílí sledoval její komunikaci s klukem, má najednou hodně práce s něčím na podlaze.
„V pořádku,“ usměje se Nora. „Jdeme.“

Sotva za nimi zaklapnou dveře klukova pokoje, přebírá iniciativu Nora. Než se kluk naděje, stojí před ní nahý.
„Budeš mě oslavovat?“ ptá se ho Nora. Kluk mlčky přikyvuje.
„Budeš mě uctívat?“ ptá se Nora znovu. Kluk znovu mlčky přikyvuje.
„Začni,“ vyzve ho Nora. Kluk rozhodí rukama.
„Jsssste,“ vyhrkne, „jssssste kkkkkrállllovna. Kkkkkrállllovna kkkkrásy.“
„Jen tak dál,“ kývne Nora hlavou a zkušeným pohybem si přetáhne šaty přes hlavu, takže před ním stojí jen ve velmi minimalistickém spodním prádle. Kluk neví, kam s očima.
„Jenom královna?“ zeptá se Nora. „Nejsem něco víc?“
„Jsssste,“ vyhrkne kluk a nakonec ho to napadne „bbbbohyně!“
„Správně,“ souhlasí Nora, přistoupí k němu a vrazí do něj prstem, až se kluk svalí na lůžko. Než stihne zareagovat, Nora na něj usedne a dokonale ho tím znehybní.
„Jaká jsem bohyně?“ zeptá se.
„Nnnnnejnejnejvětší,“ vykoktá kluk. „Bobobohyně vvvvšech bobohyní.“
„To se mi líbí,“ spokojeně konstatuje Nora, pak vezme své odhozené šaty, smotá je a omotá klukovi kolem očí. „Nebudeš mě vidět,“ šeptá mu, „dál mě uctívej.“
„Jste Lakšmí, jste Kálí, jste Šakti,“ vyráží ze sebe kluk a cítí, jak se ho Nora dotýká na různých místech těla. On se zároveň nemůže ani pohnout a doufá, že jednoho místa se hned tak nedotkne.
„Ve skutečnosti,“ zašeptá Nora, „jsem mnohem víc než ty, které jsi vyjmenoval. Hned to poznáš.“
Kluk cítí teplý a vlahý dotyk na svém krku. Jeho tělo se zmítá a zároveň slábne. Chce vidět, co s ním Nora dělá, ale má omotané oči jejími šaty. Cloumá hlavou, až se mu podaří jedno oko vysvobodit.
Nora na něm sedí podivně zkroucená a zakousnutá do jeho krku. Kluk chce vykřiknout, ale nevydá ani hlásek. Cítí, jak slábne, jak upadá do pomalé malátnosti.
Nakonec z něj vyprchá všechen život. Nora spokojeně sleze z jeho těla, otře si rty a natáhne na sebe svoje šaty.
Potom se skloní nad jeho bezvládným a neživým tělem, uchopí je oběma rukama a bez toho, aby dala najevo nějakou zvláštní sílu jeho tělo rozdrtí a stiskne do nevelké koule, která se vejde do odpadkového koše.
Na nočním stolku nechal ten kluk hodinky, peněženku a mobil. Nora si to prohlíží, ale nebere. Nikdy si nebere trofeje.
Když už se chystá k odchodu, klukův mobil se rozezvoní. Nora chvíli přemýšlí a pak se rozhodne hovor přijmout.
„Haló?“ říká neutrálním hlasem. „Ne, Simon tady není. Ne, nevím, kde je. Ano, kdyby se náhodou objevil, řeknu mu, že jste volala. Naprosto vás chápu. Na shledanou.“
Poté mobil pečlivě otře a položí zpátky na noční stolek. Pomalu a nenuceně sejde dolů, pozdraví recepčního a venku odchytí prvního taxikáře.
Auto se rozjíždí a nad městem začíná svítat.