Nezodpovědná

Všímala jsem si toho už dlouho. Že mě přitahují výrazně starší muži. Mí vrstevníci mi nic neříkali. A i když si naši, zejména máma, mysleli, že mě to časem přejde, nepřešlo.

To, že jsem v sedmnácti začala chodit s klukem, kterému bylo dvaatřicet, byl šok pro oba rodiče. Ovšem zatímco táta se s touto situací časem sžil, máma zůstala neoblomná. Žila v domnění, že se z mojí strany jedná o nějaký výstřelek a že to časem přejde a najdu si partnera mezi vrstevníky.
Částečně to byla pravda, protože ten vztah mi tenkrát nevydržel ani do maturity. Na druhou stranu jsem opravdu neměla potřebu hledat věkově bližšího partnera. Kluci v mém věku mi pořád připadali jako s prominutím telátka.
Mezitím jsem vystudovala vysokou a byla ze mě oficiální slečna inženýrka. Nebyla jsem přirozený talent, takže jsem si titul musela vydobýt dřinou. Pět let mi tak nezbýval čas na vztahy nebo avantýry. Opravdu jsem si odpočinula až po promoci.
Nastoupila jsem do práce a potkala několik zajímavých mužů. Bohužel byli už všichni v horším případě ženatí, v tom lepším zaseklí ve vztazích s nějakým tím potomkem. A abych udělala radost mámě, zkoušela jsem navázat vztahy i s vrstevníky, ale pokaždé to skončilo karambolem.
Až po půl roce jsem potkala Milana. No potkala; doslova jsem do něj vrazila, když jsem vycházela z kanceláře a neohlédla jsem se, takže jsem ho zasáhla svým ramenem. Zrudla jsem a začala se omlouvat. Naštěstí to vzal sportovně, rozesmál se a pozval mě na kafe.
Milanovi bylo jedenačtyřicet a byl, jak sám říkal, sezónní starý mládenec. Hned na úvod mě varoval, že žádný z jeho vztahů nevydržel víc než měsíc. Tím mě pobavil a začali jsme se potkávat častěji.
Asi tak po půl roce jsme si museli přiznat, že je to mezi námi asi vážné. Milanovi známí a vrstevníci mě vzali v pohodě mezi sebe a nikdo mi nedával najevo náš věkový rozdíl. Já moc známých ve své věkové kategorii neměla, tak jaképak copak.
A aniž bychom to nějak iniciovali, pomalu a jistě jsme se blížili k velkému dni čili k svatbě. Oba jsme byli tak trochu na trní z toho, jak to naše rodiny přijmou. Milanův táta už nežil a máma mě sjela kritickým pohledem a poznamenala něco v tom smyslu, že ten kluk nemá rozum,  když si chce vzít holku, která by mohla být jeho dcera. Oproti tomu naši přijali tuto novinku s úsměvem, byť ten mámin byl trochu křečovitý.
Nemusím popisovat, že svatba se vyvedla na výbornou. I ta kamarádů smečka a něčí hluchý dědek, jak se zpívá v jedné písničce, vše vyšlo. A Milan doslova zářil.
Netrvalo dlouho a přišly děti. Nejdříve Terezka a potom Vítek. Milan zářil ještě víc. Říkal, že mezi dvacítkou a třicítkou si nedokázal představit, že někdy bude táta, a teď si nedovede představit, že by tátou nebyl. Dotvořili jsme kompletní rodinu.
Samozřejmě jsem věděla, že spoustu lidí nejvíc trápí to, co se jich vůbec netýká. Proto jsme dost často naráželi na poznámky o našem věkovém rozdílu. Jenže zatímco moje máma postupem času obrousila hrany, ta Milanova nevynechala příležitost dát nám to pěkně vyžrat.
„Děti máte pěkné a šikovné,“ pravila například u sobotního oběda, na který jsme ji pozvali, „ale ten váš věkový rozdíl se mi nelíbí. To se, Milane, nebojíš, že za pár let, až ti bude přes padesát, ti Jindřiška uteče s někým mladším?“ a zpoza brýlí metala mým směrem pekelné blesky.
„To se nestane,“ odpovídal s bohorovným klidem Milan a měl co dělat, aby nevyprskl smíchy, „protože já si ji vychovávám o obrazu svému, víš?“ a jeho máma jen něco zablekotala a s hodně nakrčeným nosem odešla.
Ovšem stávaly se nám i komické situace, když se nám podařilo vyrazit si do společnosti bez dětí. Tam, kde nás neznali nebo znali jen jednoho z nás, málokdo tušil, že jsme manželé. Jako tenkrát, když jsme dorazili na vernisáž Milanova kamaráda Tondy, který je malíř krajinář.
Vyposlechli jsme si proslov šéfa galerie pana Procházky, zatleskali, upili vína, ochutnali občerstvení a pak jsme každý sám korzovali galerií. Milan se zakecal se svými dalšími kamarády a já si prohlížela obrazy.
Asi tak u šestého obrazu se ke mně přitočil mladý kluk a začal se pokoušet navázat se mnou hovor. A i když jsem mu neodpovídala, snažil se být neodbytný. O tři obrazy dál jsem se už ohlížela po Milanovi, jenže ten byl uprostřed nějakého hodně zábavného hovoru a nevypadal, jako že se nechá jen tak vytrhnout.
Mladík ve svém monologu, určeném snad mně, pokračoval k nesmírně zajímavému bodu, kdy popisoval, jak si pronajal nádhernou garsonku, kde by se mi určitě líbilo, protože má z okna nádherné výhledy na okolní kopce, když přišla spása.
„Tak tady jsi,“ ozval se za mnou Milanův hlas. S úlevou jsem se k němu otočila a obličejovou pantomimou k němu vyslala jednoznačný vzkaz „proboha, zbav mě toho otravy.“
Milan neznatelně přikývl, vzal mě za loket a obrátil se k neodbytnému mladíkovi: „Vidíte to, mladý muži, jakou to mám dceru. Doma dvě malé děti a takhle se toulá po večerech. To by mě zajímalo, po kom je takhle nezodpovědná. No tak pojď,“ otočil se zase ke mně a významně mrkl, „hezky se tady s pánem rozluč a hybaj domů.“
„Ano, prosím,“ řekla jsem se sklopenýma očima, přičemž mi cukaly oba koutky.
„Nic si z toho, mladý muži, nedělejte,“ dodal ještě Milan k mému nápadníkovi, „určitě potkáte lepší a zodpovědnější děvče. A na shledanou,“ dodal a s tím jsme pomalu odcházeli. Ještě jsem se ohlédla a svému zkoprnělému dobyvateli laškovně zamávala.
Už jsme byli u auta, když jsem si všimla, že nás ten mladík doběhl.
„Víte,“ řekl udýchaně, „já jsem jen chtěl říct, že…, že by mi ty dvě děti vůbec nevadily.“
To už jsem se neudržela a s Milanem jsme smíchy vyprskli oba.