Nepromyšlená pomsta (3. část)

Liliana si vzala stařeninu radu k srdci a dala se do pucu. Vlasy jí zdobil mahagonový přeliv, na který by si ještě před týdnem netroufla. Po aplikaci pleťových masek a jiných vychytávek se cítila o hodně lépe.

Vykračovala si to po městě v krvavě rudých šatech a cítila se příjemně. V jednom okamžiku zahlédla svůj odraz v prosklené stěně moderní kancelářské budovy.
Liliana se nikdy nepokládala za ošklivku, ale v tuto chvíli musela uznat, že opravdu prokoukla a že jí to sekne. Začala vnímat obdivné pohledy kolemjdoucích mužů a odpovídala na ně úsměvem.
„Vypadáte báječně, slečno,“ oslovil ji jeden mladší muž u přechodu pro chodce.
Zvedla levou ruku a ukázala prstýnek. „Paní,“ prohlásila.
„Tak to mám smůlu, že jsem přišel pozdě,“ odpověděl neznámý a zmizel v davu lidí na přechodu.

Mezitím
Lukáš se probral v nemocnici. Byl napojen na přístroje, jejichž funkci si netroufal odhadnout. Jen doufal, že jeho cestovní pojištění to všechno pokryje.
Během dalšího dne ho přišel navštívit úředník s ambasády a sdělil mu, že o převozu Hedvičina těla do vlasti mluvil s jejími rodiči. Lukáš mu za to byl velice vděčný.
Odpoledne se opět objevili dva uniformovaní muži s tlumočníkem. Lukáš jim popsal den, kdy se s Hedvikou pohádali. Vysvětlil, že netuší, kvůli čemu vlastně hádka vznikla. Uniformovaní muži mu prostřednictvím tlumočníka vysvětlili, že Hedvičina smrt byla opravdu nehoda.
Další den Lukáš podepsal spoustu různých papírů, nechal se dovézt do hotelu, kde si sbalil své věci a nechal se odvézt na letiště.

Liliana měla doma nahlas puštěnou hudbu, tančila v obýváku a cítila se nádherně, když se jí rozezvonil telefon. Na displeji bylo neznámé číslo.
„Vrací se ti manžílek, křepelko,“ slyšela známý hlas, „okolo šesté bude přistávat na letišti, takže ho můžeš začít očekávat. Nezapomeň být co nejvíc okouzlující. Ale musím tě varovat, vzala jsi na sebe zodpovědnost za velký hřích, takže...“
„Jasně,“ odpověděla a típla hovor.
Napustila si plnou vanu vody a slastně se do ní naložila. Na Lukáše bude připravená na nejvyšší úrovni.

Mezitím
V letadle byl Lukáš jako v transu. Vůbec nevnímal, co se děje. Letušky se u něj několikrát zastavily s otázkou, zda něco nepotřebuje, ale on pořád zíral do jednoho místa a nic okolo sebe nevnímal. Takhle to vypadalo celou cestu až do přistání na letišti v rodné vlasti.

Jakmile Liliana zaslechla rachot klíčů v zámku, zvedla se a pomalu a elegantně došla do předsíně. Dveře se otevřely a před nimi stál Lukáš s ohromnou kyticí.
„Ahoj, miláčku,“ pronesla Liliana a kytici od něj odebrala. Odhrnula si pramen vlasů a ke kytkám přivoněla. „Hm, tos mi udělal radost,“ usmála se s přivřenýma očima.
Lukáš na ni koukal jako na zjevení. Marně přemýšlel, kam se poděla ta okoukaná a opotřebená ženská, na kterou se nedokázal ani podívat. Teď před ním stála Liliana, kterou si nedokázal představit ani v největším snu.
„Tak tu nestůj, miláčku,“ řekla, „a pojď konečně domů. Musíš mi toho hodně vyprávět,“ a otočila se a šla do obývacího pokoje. Lukáš na ni strnule zíral.
„Radši bych nic nevprávěl,“ zabrumlal.
O chvíli později seděli vedle sebe na pohovce a Liliana vypadala naprosto božsky. Lukáš při každém pohledu na ni polkl naprázdno a měl pocit, že mu exploduje hlava.
„Víš, Lili,“ vypravil ze sebe, „já se ti musím omluvit.“
„Omluvit?“ usmála se Liliana, „ale prosím tě, za co? Copak jsi mi něco provedl, o čem nevím?“ a zabodla do něj svůj pohled.
Krucinál, jelo Lukášovi v hlavě, nejen, že má jiné vlasy, ona i úplně jinak voní, přitahuje mě tak, že to víc nejde. A ty šaty, ty si určitě vzala schválně, protože věděla, co se mnou dělají. A jestli pod nimi zase nic nemá, tak..., jemně zaúpěl.
„Asi máš žízeň, miláčku,“ usmála se Liliana, „dáš si víno, že ano?“ a bez čekání na odpověď se zvedla, odešla a za chvíli se vrátila s lahví vína a skleničkami. Nalila oběma a jednu skleničku si vzala, aby se zase posadila vedle Lukáše.
Lukáš svou skleničku vzal zcela nekulturně do obou dlaní a obrátil ji do sebe na ex.
„Ty máš ale žízeň, miláčku,“ zasmála se, „a jak ses vlastně celou dobu měl?“
„Já, Lili, já,“ zablekotal Lukáš.
„Víš co?“ naklonila se k němu Liliana způsobem, že měl přímý výhled do jejího výstřihu, „dej si koupel, já na tebe počkám v ložnici a hezky si užijeme, ano?“ a políbila ho na čelo.

Když se Lukáš konečně dostal z koupelny do ložnice, nevycházel z údivu. Lilana už na sobě neměla ty svůdné krvavě rudé šaty, ale lehký zelený župánek, který víc odhaloval, než zakrýval.
„Hezky si lehni,“ zašeptala, „hned se ti budu věnovat.“
Lukáš ani netušil, jak se to stalo, ale Liliana na něj obkročmo usedla a stiskla ho svými stehny. Pak se nad něj naklonila, její vlasy ho šimraly v obličeji, a zašeptala: „A teď už si, miláčku, nemusíš dávat pozor, rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas zapracovat na miminku,“ a zaryla mu své nehty do obou ramen, načež spustila rytmický pohyb, na jehož konci došlo k Lukášovu vyvrcholení, až chudákovi Lukášovi lezly oči z důlků.
„To byla jízda,“ usmála se Liliana, sjela z něj a ulehla vedle, „skoro už jsem zapomněla, co všechno dovedeš,“ načež se k němu schoulila a usnula.
Lukáš usnul hned po ní, neschopen slova.

Zase stála před ospalou poválečnou bytovkou, tentokrát vyběhla schody do druhého poschodí radostně a vesele. A i tentokrát se dveře příslušného bytu otevřely dříve, než stihla zaklepat.
„To jsi ty, tak pojď dál, křepelko,“ přivítala ji Moruna. „To mi řekni, co tě přivádí,“ navázala, když usedly v místnosti, které Moruna kdo ví proč říkala kuchyně.
„Měla jste pravdu,“ řekla Liliana, „vrátil se ke mně, je sice trochu přiblblý, ale to se snad časem spraví. Teď se potřebuji zeptat, jestli se už dá zjistit, jestli jsem těhotná a pokud ano, jestli to dítě v pořádku donosím.“
„To víš, že dá,“ zavrčela Moruna a zase zabodla jehlu do Lilianina prstu, „ale ohledně toho donošení to je pohled do budoucna a tam budu potřebovat tvůj vlas i s kořínkem,“ řekla a než Liliana stihla zareagovat, vlas jí zkušeně vyškubla.
Dál to šlo, jak už to Liliana znala. Moruna nejprve nahřívala její kapku krve nad kahanem, načež k ní přidala i Lilianin vlas a zase nějakou podivnou tekutinu neznámého původu.
„Tak jo, jsi v tom, jsi těhotná,“ prohlásila po chvíli, „a co se týká budoucnosti, tak já vidím jenom tu hlavní linii. Když na sebe budeš dávat pozor, tak to dítě v pohodě donosíš. Dokonce bys neměla mít ani žádné komplikace, jestli víš, co tím myslím. A nerada bych se mýlila, ale tak na osmdesát procent to vypadá, že budeš mít holčičku.“
„Uf, to zní báječně,“ vydechla Liliana s úsměvem.
„Ale nezapomínej na ten hřích, může tě kdykoli dohnat,“ upozornila ji Moruna, ale to už Liliana sbíhala ze schodů a vybíhala ven. Celý svět jí připadal báječný.
Chtěla hned tu novinu zavolat Lukášovi, ale telefon se rozezvonil příchozím hovorem. Vzala ho a radostně se ohlásila.
„Tady policie České republiky, strážmistr Chovančíková,“ ozval se ženský hlas, „mluvím s paní Lilianou Kunovskou?“
„Jistě, to jsem já,“ odpověděla zaraženě.
„Paní Kunovská, přijeďte, prosím, k nám na služebnu, adresa je,“ a začala diktovat ulici a číslo. Liliana si vše zaraženě zapamtovala a slíbila, že dorazí.
V strohé policejní budově si ji převzaly dvě policistky a odvedly ji do jedné z menších možností. Strážmistr Chovančíková požádala Lilianu o občanský průkaz, údaje z něj zkontrolovala, pak jí jej vrátila a obě na ni upřely pohled.
„Jmenuje se váš manžel Lukáš Kunovský?“
„Ano,“ přikývla Liliana nervózně.
Policistky pohlédly jedna na druhou a přikývly.
„Paní Kunovská, musíme vám to říct, a prosíme vás, abyste zkusila zůstat co nejvíc klidná. Váš manžel se před necelou hodinou oběsil.“
A tehdy ten mrak, o kterém mluvila Moruna, uviděla i Liliana.