Nepromyšlená pomsta (2. část)

Oprýskaná žlutá dodávka projížděla ulicemi. Málokdo by pod nevábně působícím zevnějškem hledal nejmodernější výbavu, kterou takové auto může mít.

Za volantem seděl hubený obrýlený blonďák a tvářil se nešťastně. Vedle něho seděl hromotluk s rukama založenýma na hrudi a hleděl strnule před sebe.
V prostoru pro náklad se nacházelo speciální křeslo, ve kterém seděla svázaná a přikurtovaná stařena. Ta litovala jediné věci, a to, že nemá k dispozici jedinou cigaretu.
„Pozdě,“ prolomil mlčení vpředu řidič, „přijeli jsme pozdě. To není možný!“
„Zklidni se,“ zabručel hromotluk, „nikdo nevěděl, že bude havárka na mostě a že se tam zasekneme.“
„Jak to, že to nikdo nevěděl?“ zaúpěl řidič.
„To nevím,“ pronesl hromotluk, „ale teď už to nenapravíme. Máme ji a necháme to na Šéfovi.“
„Budeme z toho mít průser?“ ptal se řidič opatrně. Pracoval tu jen krátce a nevěděl, jak co chodí.
„Ani v nejmenším,“ uklidnil ho hromotluk, „protože to zpoždění nebylo naší vinou. To zase Šéf chápe.“
Dodávka dojela do průmyslového areálu, kde kličkovala mezi budovami, které kdysi tvořily jednu továrnu. U budovy s číslem 7 zastavila, řidič dvakrát zmáčkl klakson, načež se před nimi otevřela plechová brána a vjeli dovnitř. Koho by to zajímalo, viděl by, že zastavili ve velkém prostoru, kde bylo zaparkováno více než šedesát dalších aut. Všechna působila ošuntěle a omláceně. Aspoň z vnějšku.
„No tak pojď,“ otevřel hromotluk nákladový prostor, zručně stařenu odpoutal od křesla, chytil ji za levý loket a vedl ji před sebou.

Šéf byl podsaditý vousáč, který měl ve tváři věčně zachmuřený výraz. Hromotlukovo oznámení vyslechl s naprostým klidem a pak jen naznačil, aby ho se stařenou nechali o samotě.
„Nemáš cigáro, holoubku?“ zeptala se stařena, sotva za hromotlukem zapadly dveře.
„Tady se nekouří, Moruno,“ odpověděl Šéf a posadil se naproti ní.
„To jsou mi móresy,“ řekla dotčeně.
„Podívej, Moruno,“ začal Šéf zvolna, „dostali jsme oznámení, že se chystáš zlikvidovat nevinného tvora, v tomto případě ještě nenarozené dítě. Je to pravda?“
„Jak to mám vědět?“ ohradila se Moruna, „nemůžu vědět, jestli je pravda, že jste dostali nějaké oznámení.“
„Ty víš, jak to myslím,“ zavrčel Šéf.
„Možná vím,“ pohodila Moruna ramenem.
„Kdo k tobě dneska přišel?“ zkusil Šéf jinou otázku.
„No kdo? Zákaznice,“ pohlédla na něj Moruna přímo.
„Zákaznice, hm,“ podepřel si Šéf bradu, „a copak jste s tou zákaznicí probíraly?“
„Tak to pr,“ vykřikla Moruna, „víš, že jsem absolutně diskrétní a co si řekneme se zákaznicemi, neopustí prostor mého bytu. Navíc to byly jenom holčičí věci, které vás chlapy nezajímají,“ a sledovala, jak Šéf rudne a bledne zároveň.
„Moruno,“ zkusil to jinak, „jak dlouho se my dva vlastně známe?“
„Nevím, jak dlouho znáš mě, holoubku,“ usmála se, „ale já tebe znám od chvíle, kdy jsem tvojí mámě pomohla s tvým porodem. Nezapomínej, kolik dětí tenkrát hned po narození umíralo. Žiješ hlavně díky mojí pomoci,“ a upřela na Šéfa ukazovák.
„Takže si vzpomínáš,“ nahodil Šéf, „že tě tenkrát chtěli v Lutychu upálit jako čarodějnici, že?“
„Baže vzpomínám,“ zasmála se, „už to bylo na spadnutí, hranice stála, místní hlupáčci se těšili na velkolepou podívanou. Já jsem poprosila, aby ke mně přivedli zpovědníka. Na toho jsem se dívala tak dlouho, dokud neusnul a nevyslechl moje pokyny. Pak se probudil a vyvedl mě z města ven. Přitom mě držel za ruku jako nějakou nevěstu,“ zasmála se hlasitěji, „ani nevím, jak to s ním dopadlo.“
„Málem to nepřežil,“ odpověděl Šéf, „přijel jsem tam další den a to ho chtěli kvůli tomu, že tě osvobodil, věšet. Naštětí jsem vyvolal menší zmatek a než se vzpamatovali, už seděl v podpalubí lodi do Švédska.“
„A co s tím teď chceš dělat, holoubku?“
„Co kdybych ti zkusil prozkoumat paměť, co?“
Moruna se rozesmála na celé kolo.
„Ztrácíš glanc, holoubku, to jsem nečekala,“ zvolala, „zkusit to můžeš, ale neprovedeš. Potřebuješ k tomu můj souhlas a ten ti nedám ani na smrtelné posteli. A když mi zkusíš zkoumat paměť bez mého souhlasu, budeš z toho mít takové popotahování, že se nevzpamatuješ,“ a smála se ještě hodně dlouho.
„Tak co mám s tebou dělat?“ rozhodil Šéf ruce, „to oznámení musím nějak vyřešit.“
„Tak mi to oznámení ukaž,“ řekla Moruna, „jestli opravdu existuje.“
Šéf to dělal nerad, ale přistrčil k ní vytržený papír z bloku, popsaný rukopisem.
„Hm, ženské písmo,“ řekla Moruna znalecky, načež si papír prohlížela z různých stran a směrů, „ale víc nevím, těžko poznat, kdo to opravdu psal,“ s těmito slovy podala papír zpět Šéfovi. Ten vzal papír do ruky a založil do složky s Moruniným jménem.
Složka byla hodně tlustá. Šéf se na okamžik otočil, a proto nemohl vidět, jak se Moruně zablýsklo v očích.

Mezitím
Autorka oznámení, které sdělovalo, že se Moruna chystá zabít nenarozené dítě, jela na kole svou oblíbenou trasu. Na hlavě helmu, na loktech i kolenou chrániče. Jela cestou, kterou znala nazpaměť. Užívala si jízdu v krásném letním dni a věděla, že právě teď přijde klesání z kopce dolů. Věděla, že nahoře se může rozjet naplno a věděla i to, ve kterém místě musí začít brzdit.
A proto v jednu chvíli stiskla páčku brzdy.
Nic se nestalo, kolo jelo dál a stále rychleji.
Cyklistku zasáhla panika a stiskla obě brzdové páčky.
Opět se nic nestalo a kolo se řítilo na železniční přejezd, na který právě vjížděl nákladní vlak.
Cyklistka se snažila kolo ovládnout, ale nezvládla to. Konfrontace s vlakem nebývá pro cyklisty příjemná. A tady to dopadlo přesně podle očekávání.

„Podívej, Moruno,“ pravil Šéf mírným hlasem, „je mi jasné, že mi nic neřekneš a dokud nebudu mít v ruce nebo někde jinde očividný důkaz, tak se nepřiznáš, ani kdybys náhodou opravdu smrt nenarozeného dítěte způsobila. Ale můžeš odpřísáhnout, že tomu tak není?“
„Odpřísáhnout? Kde to žiješ, holoubku?“ zavrtěla Moruna hlavou, „víš přece, že my nikdy nepřísaháme. A navíc, bylo sice příjemné tě zase po letech vidět, ale doma mi na plotně stydne polévka a já mám hlad. Takže jestli nemáš nic proti tomu, nechám se od těch tvých poskoků odvézt zpátky domů, jo?“ zvedla se z židle a Šéf rezignovaně přikývl.
„Kdo z vás mě odveze domů, chlapci?“ zeptala se poté, co vyšla z jeho místnosti. Obrýlený blonďák se zvedl s tím, že se toho ujme.
„Ale prosím si pohodlnější auto,“ upřesnila Moruna.
Šéf mezitím uložil její složku do skříně. V tu chvíli ho napadlo, že něco během hovoru s Morunou zanedbal. Jen si nedokázal vybavit, co to bylo.

Mezitím
Lukáš Kunovský ležel na posteli v hotelovém pokoji. Byl sám. Jeho družka Hedvika práskla dveřmi a odešla někam ven.
Nemohl si ani za nic vzpomenout, kvůli čemu se to u toho bazénu pohádali. Jen si uvědomoval, že byli oba v pohodě, užívali si blbnutí, když tu náhle něco přejelo Hedvice přes nos. Došli spolu do pokoje, tam se převlékla a řekla, že jde pryč.
Lukáš Kunovský usnul.
Když se probudil, bylo o skoro tři hodiny později. Hedvika nikde a Lukáš měl hlad. Sešel dolů do hotelové kantýny, kde si nabral svou all inclusive večeři.
Snad se Hedvika vrátí, blesklo mu hlavou, když se pustil do jídla.
Byl asi ve druhé třetině talíře, když se k jeho stolu přiblížili tři chlapi. Dva v uniformách a jeden v civilu.
Jeden z těch uniformovaných něco řekl.
„Jste pan Lukáš Kunovský?“ zeptal se ho civilista.
Lukáš přikývl a civilista něco řekl těm uniformovaným.
„Jste tu se slečnou Hedvikou Návarovou?“ zeptal se ho civilista poté, co jeden z těch uniformovaných něco řekl.
Lukáš opět přikývl.
„Mátě nějaký doklad totožnosti?“ byla další otázka.
„Jenom cestovní pas ve svém pokoji,“ odpověděl Lukáš a civilista přetlumočil jeho odpověď mužům v uniformách.
„Prosím, zaveďte nás tam,“ řekl mu civilista.
Lukáš se zvedl a došel s nimi k výtahu, nechali se vyvézt do šestého poschodí, zavedl je do pokoje a z jedné zásuvky vytáhl svůj pas. Podal jej jednomu z těch dvou chlapů v uniformách. Ten pas otevřel, oba se do něj chvíli dívali a pak přikývli. A ten druhý, kterému Lukáš pas nepodal, něco řekl civilistovi.
„Potřebujeme, abyste jel s námi,“ řekl civilista, „zdá se, že vaše družka měla nehodu.“
Lukášovi zatrnulo, ale vzápětí si řekl, že to možná tak zlé nebude. Převlékl se a vyšel se všemi třemi z pokoje a nakonec i před hotel.
„Ono pršelo?“ podivil se venku.
„Byla velká průtrž mračen a bouře,“ přikývl civilista. „A je to zvláštní, ani meteorologové nic takového nepředpověděli a ještě pět minut před tím tvrdili, že nic nehrozí.“
Uniformovaní muži je dovedli k autu. Sami se posadili dopředu, Lukáš s civilistou dozadu.
Po chvíli jízdy dorazili k nemocničnímu areálu. Všichni vystoupili, nejdřív šel jeden v uniformě, za ním Lukáš s civilistou a nakonec druhý v uniformě. Vešli dovnitř, ale nešli k recepci, zamířili rovnou ke schodům do suterénu.
Lukáše se zmocňovala nervozita, která ho nedokázala připravit na to, co zažije.
Po delší chůzi suterénní chodbou přišli ke kovovým dveřím. Muž v uniformě něco zahlásil do komunikátoru  a dveře se otevřely.
Za nimi stál starší muž v šedivém plášti a beze slova je přivedl ke kovovému stolu na kolečkách. Opatrně stáhl přikrývku z ležícího těla.
„Je to vaše družka Hedvika?“ zeptal se Lukáše civilista. Lukášovi se rozhoupal žaludek, a tak se zmohl jen na rychlé přikývnutí.
Civilista rovněž přikývl, uniformovaný muž také, starší muž opět Hedviku přikryl.
„Jak,“ polkl Lukáš naprázdno, „jak se to vlatsně stalo?“
„Už jsem vám říkal, že přišla průtrž mračen a bouře,“ odpověděl mu civilista, „a vaše družka byla zrovna venku. Měla ohromnou smůlu. Spadl na ni jediný strom, který tu bouři nevydržel. Než se k ní dostala sanitka, byla vaše družka po smrti.“
Lukáš cítil jak se s ním houpe zem. Slyšel, že starý muž v šedivém plášti něco říká. A pak slyšel, jak se ho civilista ptá: „Věděl jste, že vaše družka byla těhotná?“
To bylo poslední, co Lukáš slyšel, než omdlel.