Nepromyšlená pomsta (1. část)

Ospalá poválečná bytovka nevypadala jako místo, které by lákalo k návštěvě kohokoli jiného než své vlastní obyvatele. Liliana opatrně otevřela branku a prošla jí až k samotnému vchodu do domu.

Na chvíli zaváhala. Zvonky zde sice byly, bylo však na nich vidět, že od doby, kdy byly nainstalovány, nebyly nijak měněny a upravovány. Sloupek kulatých tlačítek a vedle každého cedulka se jménem.
Liliana zkusmo sáhla na kliku dveří s podobnou opatrností, se kterou by sáhla na poklici hrnce, ve kterém se právě něco vaří. A k jejímu překvapení klika povolila a dveře ji vpustily dovnitř.
Vstoupila velmi pomalu a opatrně. Oprýskaná cedulka, oznamující světu, že dům je v socialistické péči nájemníků, by ji za jiných okolností rozesmála. Teď jí srdce skákalo až v krku a dlaně se jí potily víc než před prvním rande s Lukášem. Ostatně kvůli němu tady byla.
Pohlédla na stěny okolo sebe. Kdysi je někdo vymaloval bílou barvou a poslední metr nad zemí přejel válečkem s motivem drobných květů v růžové barvě. Barva se na barevném spektru přesunula někam k holubičí šedi a váleček na většině míst vybledl.
Druhé poschodí, byt vlevo. Liliana stoupala po schodech a s každým schodem se cítila hůř. V prvním mezipatře se musela na chvíli zastavit, aby se zbavila točení hlavy.
V prvním poschodí ji přepadla myšlenka, že by nejlepší bylo se na vše vybodnout, otočit se, utéct domů a tvářit se, že se nic z toho, co se stalo, nestalo a že nechce udělat to, kvůli čemu sem přišla. Znovu se zastavila. Kromě světelného paprsku, dopadajícího sem oknem v dalším mezipatře, byla v dokonalém šeru. A za jedněmi dveřmi slyšela „Tak prázdná, tak prázdná, tak prázdná budou se mi všechna rána zdát.“
Ironicky se ušklíbla. Jí se zdají prázdná všechna rána už více než dva měsíce. Ohlédla se dolů a pak znovu nahoru. Ještě jedno poschodí. Položila ruku na linoleem obalené zábradlí a vykročila znovu po schodech, přestože měla pocit, že ji nohy neposlouchají.
Druhé mezipatro. Poslední možnost to otočit. Jenže v tu chvíli jako by někdo bodl Lilianu pletacím drátem přímo do mozku. To chceš, aby to Lukášovi jenom tak prošlo? Opravdu? Nadechla se, zklidnila divoce bušící srdce a vyšla zbylé schody do druhého poschodí. Přišla ke dveřím bytu vlevo a chystala se zaklepat, jenže to neudělala.
Dveře se totiž ve stejnou chvíli otevřely.
„Hm, pojď dál,“ ozval se hlas zevnitř bytu a Liliana jako v hypnóze vešla dovnitř. Teprve tam se vzpamatovala a rozhlédla, aby se okamžitě otřásla hnusem. Byla v místě, kde nejspíš nikdy neproběhl úklid ani pokus o něj. Navíc měla pocit, že se udusí. Stála naproti stařeně, která mohutně potahovala z cigarety a vytvářela kolem sebe dokonalou kouřovou stěnu.
„Takže,“ pronesla stařena klidně a vyfoukla další oblak dýmu, „tobě utek starej, jsi z toho úplně na kaši a byla bys ráda, kdyby se ten holomek k tobě vrátil,“ a znovu potáhla z cigarety a Liliana jen odhadovala, že někde mezi vším tím kouřem stařena pokývala hlavou. „Tak pojď za mnou do kuchyně, nebudeme to řešit tady,“ dodala stařena, a pokud se to dalo odhadnout, otočila se a šla někam hlouběji do bytu. Lilana za ní.
„Tady se posaď, jestli máš kam,“ pronesla stařena v místnosti, která mohla být kuchyní v době, kdy ten barák stavěli. Liliana se štítivě rozhlédla a zalitovala, že si k bleděmodré halence vzala bílou sukni. Stařena viděla její rozpaky, něco zamumlala, pak v jednom místě odhrnula hromadu věcí, o jejichž původu a stavu si Liliana nedělala iluze, a odhalila tak v jednom místě židli. Liliana se kousla do spodního rtu, ale nakonec rezignovaně usedla. Sukni když tak vyhodí a koupí si novou.
„Nebudeme to protahovat, křepelko,“ zapálila si stařena další cigaretu, aniž by si Liliana všimla, jak naložila s tou předchozí. Popel odklepávala do plechovky, ve které podle otrhané etikety bývalo původně nějaké ředidlo. Liliana se musela hodně snažit, aby se její žaludek nevzbouřil.
„V prvé řadě,“ vyfoukla stařena dým, „budu potřebovat nějakou věc, která patří tvýmu starýmu. Ale pozor, jestli to bude něco na oblečení, tak to nesmí být praný, jinak nenadělám nic.“ Liliana beze slova přikývla, pak sáhla do tašky, která jí pořád visela na rameni, a vytáhla z ní igelitový sáček a v něm Lukášovo oblíbené tričko se značkou, kterou znalo asi jen deset lidí.
„Hm,“ udělala stařena, tričko ze sáčku vytáhla a položila mezi hromady všeho možného haraburdí, pod nimiž možná kdysi dávno stál stůl. Chvíli se na ně dívala, kývala hlavou a pak zase vyfoukla dým.
„Takže čtyřiatřicet roků, vyšší, trochu s nadváhou, hrozí mu cukrovka a měl v dětství zlomený kotník,“ zavrčela stařena a dodala: „A začíná plešatět a má z toho mindráky.“
Liliana vyděšeně přikývla, protože to byla přesná Lukášova charakteristika.
„S tím problém nebude,“ pokývala stařena hlavou a pak se na Lilianu podívala. „A teď budu potřebovat kapku tvojí krve, křepelko.“
Liliana vyděšeně vyjekla, ale to už stála stařena u ní a do špičky prostředníčku jí zabodla klasickou injekční jehlu. „Neboj se, křepelko, jehly jsou sterilizovaný,“ zahučela a zkušeně odebrala něco málo krve do připojené zkumavky. „Na,“ podala Lilianě něco, co mohla při notné dávce fantazie pokládat za obvaz, „zatlač si na to, ať moc nekrvácíš,“ načež jehlu odpojila a hodila ji někam, kde pod hromadami jiného nepořádku tušila dřez.
Meztím si stařena zapálila další cigaretu a zase usedla naproti Lilianě. Odněkud vytáhla lihový kahan, naprosto suverénně jej rozpálila a chvíli nad ním nahřívala zkumavku s Lilianinou krví. „Jsi v moc velkém stresu, křepelko,“ řekla jakoby mimochodem, „ale jestli se nám to podaří, tak se možná vrátíš zpátky do pohody,“ potáhla z cigarety a vypustila takový oblak dýmu, že se Lilianě přestalo zdát pravděpodobné, že v celém bytě je aspoň jedna molekula dýchatelného vzduchu. Pak stařena opět z neznámého místa vytáhla chemickou baňku, zručně ji upevnila nad plamenem z kahanu, přelila do ní nejdříve Lilianinu krev a poté jakousi podezřelou směs z nijak neoznačené sklenice. „Ten mrak venku se mi nechce líbit,“ zahučela hlavně pro sebe, ale Lilianu tím přiměla trhnout sebou a podívat se dlouho nemytým oknem ven. Jenže Liliana ať koukala jak koukala, viděla jen letní oblohu bez sebemenšího mráčku.
„Už to bude, už, už to bude,“ zanotovala si stařena, stáhla plamen kahanu, zručně uvolnila baňku a vylila její obsah na Lukášovo třičko. Téměř vzápětí se nad tričkem objevilo oranžovomodré světlo, do kterého se stařena zahleděla.
„Tady ho máme, křepelko,“ řekla stařena, „ten tvůj starej je ale frajer. Narazil si nějakou zrzavou rajdu a je s ní u moře, co tak koukám. Vypadá to tam jako v Turecku, ale kdo ví, já nebyla u moře přes šedesát roků,“ načež potáhla z cigarety, vypustila dým a pokračovala: „To by neměl být tak složitý úkol, ještě dnes se rozhádají až do krve a nejpozději pozítří máš manžílka doma a bude sekat latinu jak nikdy předtím. Ale co uděláme s ní?“ a zahleděla se do světla tak silně, až se jí Liliana lekla.
„Krucinál,“ vykřikla stařena, „tak tohle je malér. Ta zrzavá rajda je v tom! Čeká děcko, a i když to takhle na dálku nepoznám, tak nejspíš s tím tvým starým. Tohle je zádrhel jak vrata,“ a odvrátila oči od světla a zahleděla se na Lilianu. „Na to budu potřebovat tvoji spolupráci.“
„Ja..., jakou spo... spolu... práci?“ vykoktala Liliana a příšerně se za to styděla, že neumí mluvit normálně a najednou koktá.
„Budeš muset říct, že bereš na sebe ten hřích, že s tou rajdou zničíme i to její mládě,“ pronesla stařena vážně.
„Jo,“ odsekla Liliana nervózně. „Klidně na sebe vezmu všechny hříchy na sto let dopředu, hlavně to udělejte!“
„Tak pozor, křepelko, takhle ne,“ zašermovala jí stařena před očima rukou s cigaretou, „hezky musíš říct, že na sebe bereš tento konkrétní hřích. Jinak to udělat nemůžu a nesmím.“
„Tak ano,“ řekla Liliana dotčeně a teatrálně dodala: „Beru na sebe tento konkrétní hřích. Stačí? Je to tak v pořádku?“
„V naprotém pořádku,“ pokývala hlavou stařena a znovu vyhlédla z okna, „musíme si pospíšit, ten mrak už je blízko,“ a usedla zpět k oranžovomodrému světlu.
Liliana si pomyslela něco o bláznech, protože venku žádný mrak neviděla. Stařena zavřela oči a začala něco mumlat v nesrozumitelné řeči. Byla to řeč, kterou už několik tisíc let nikdo nepoužívá. Mumlala a stále zvedala hlas od basových hloubek až k čistému sopránu, což Lilianu udivovalo, protože si nedovedla představit takový hlasový rozsah při stařenině spotřebě cigaret.
Když už stařenin hlas vystoupal tak vysoko, že se zdálo, že přejde do ultrazvuku, najednou přestala mumlat, otevřela do široka oči, něco divného vykřikla a spráskla ruce. Pak se celá vyčerpaná složila v hromadě harampádí, v níž celou dobu seděla.
Oranžovomodré světlo zhaslo.
Liliana seděla vzpřímeně, jako kdyby spokla pravítko. Tušila, že byla svědkyní něčeho, co si nikdy dříve neuměla představit.
„Hotovo,“ pronesla stařena, když po dvou minutách, které připadaly Lilianě nekonečné, otevřela oči, „očekávej, že za pár dní máš manžílka doma. Dnes totiž zažije něco, co způsobí, že na jinou ženskou ani nepomyslí. Ale pozor,“ zvedla ruku, ve které znovu držela další hořící cigaretu, „nezapomeň, žes na sebe vzala těžký hřích. Dávej si pozor, ani jedna z nás dvou netuší, jak a kdy tě to dožene.“
Liliana opatrně vstala. „To jako můžu jít?“ zeptala se nervózně. Stařena chvíli mlčela a pak přikývla. „Jdi,“ řekla, „vrať se domů, zkrášli se, jak umíš, a užívej si života. Ale pamatuj si, každý den teď může být posledním ve tvém životě.“
Liliana vyrazila jako srnka, proběhla zabordeleným bytem, vyběhla na domovní chodbu a bez ohlédnutí běžela dolů po schodech. Ve vchodu do domu se srazila s vysokým hromotlukem v černé bundě.
„Pozor, paní,“ pronesl hromotluk, Lilianu odstrčil, že div neupadla, a vešel dovnitř. Kdyby to Lilianu zajímalo, věděla by, že jde do stejného bytu, ze kterého před chvíli vyběhla. A kdyby svou Hondu nastartovala o půl minuty později, viděla by hromotluka, jak vyvádí stařenu ven z domu a někomu, kdo sedí v oprýskané žluté dodávce, říká: „Už spojila ruce, přišli jsme pozdě. Teď musíme na ústředí, poradit se, jak to všechno napravit.“