Obec Malinov byla jednou z obcí s rozšířenou působností v sekyrovském okrese. Na první pohled ničím zvláštní, na ten druhý pozorný zvědavec odhalil místní věznici.
Malinovská věznice byla a dodnes je mezi českými, moravskými i slezskými věznicemi pojmem. Nejen proto, že jako jediná stála přímo uprostřed obce. Navíc proslula jako mimořádně elitní věznice.
Na tom měl zásluhu její ředitel podplukovník Slavíček, který vytrvale trval na tom, že v malinovské věznici nikdy nebude umístěno více než dvacet vězňů. A hájil to proti generálnímu ředitelství vězeňské služby, které naopak poukazovalo na to, že uvedená kapacita je příliš malá.
„Kdepak,“ říkal vždy podplukovník Slavíček, „jakmile by tady bylo více vězňů, přišly by konflikty. A já tu mám jen bezkonfliktní klienty, proto nemohu souhlasit s navýšením kapacity.“
Všichni s láskou vzpomínali na vraha Petránka. Ten sem byl přesunut po mnoha letech ve Valdicích a na Mírově. V Malinově se z něj stal naprosto milý a klidný člověk. Dokonce odmítl možnost jít domů už po dvou třetinách trestu a dožadoval se vykonání celých sedmnácti let, k nimž byl odsouzen. V posledním měsíci se pak ptal podplukovníka Slavíčka, jestli by nebylo možné si pobyt v místní věznici prodloužit.
„Vyloučeno,“ trval na svém Slavíček, „jakmile byste provedl průšvih a dostal nášup k trestu, okamžitě jedete pryč. Já tady chci pouze trestance, kteří si zdejšího prostředí váží,“ což Petránek samozřejmě byl. Dokonce chodil jako vězeň pracovat do nedaleké továrny na bižuterii a před odchodem na svobodu se mu podařilo dohodnout si v této továrně nástup do stálého pracovního poměru, což mu umožnilo zůstat v Malinově i po konci trestu.
Malinovská věznice měla ještě jeden unikát, a to nulovou recidivu svých klientů. Všichni trestanci totiž věděli, že při příštím překročení zákona by nešli do Malinova, ale do mnohem horších míst, kam se bojí i ti nejotrlejší kriminálníci.
Ti, kteří si odpykali v Malinově svůj trest, dokonce pořádali rok co rok pravidelné srazy v místním hostinci U zeleného žaludu, kde točil pivo pan Doura, mimochodem rovněž kdysi klient zdejšího nápravného zařízení. Zde vždycky rádi vzpomínali na to, co ve věznici zažili.
Stejně jako vězni, milovali malinovskou věznici i bachaři. Podplukovník Slavíček dbal na jejich naprostou profesionalitu. Jakmile by někdo z nich na vězně zvýšil hlas nebo dokonce vztáhl ruku, letěl okamžitě na hodinu bez ohledu na to, co jeho jednání předcházelo. Obě strany, strana vězňů i strana bachařů, o tom věděly a nikoho ani nenapadlo této praxe zneužívat.
Tím, kdo mezi bachaři práci ve věznici nejvíc miloval, byl Vladimír Plch. Jako jediný totiž po absolvování bachařského kurzu nastoupil rovnou sem. Nejprve si zamiloval prostředí věznice, pak i obec a její okolí a nakonec pekařku Růženu Rybníkovou, z níž učinil paní Plchovou a zplodil s ní dvě dítka. Mohl být spokojený i mimo věznici, ale nebyl.
„Je to život na nic,“ hudroval, když se chystal z práce domů, „manželka se z roztomilé krásky změnila v tlustého teroristu, se kterým se nedá vyjednávat. S tchyní jsou navíc jedna ruka. Tchyně už dávno zapomněla, jak byla ke mně sladká jak cukrkandl před svatbou. A tchán je podpantoflák.“
Povzdechl si a pokračoval: „Já býval nadšeným turistou. Dokonce jsem členem Klubu českých turistů a minimálně jednou měsíčně jsem chodíval na organizované výlety. Teď jsem rád, když se na výlet dostanu jednou za půl roku. Naposledy mi manželka přikázala, abych tchyni vybílil vápnem kozí chlívek. Když jsem chtěl zdůvodnění, proč mám bílit kozí chlívek, když tchyně beztak žádné kozy nemá, dostal jsem sprcuňk a byla mi udělena facka mokrým hadrem na podlahu. A přišel jsem tak o výlet do Údolí krvavých červů i do památkové rezervace Kančí nory,“ povzdechl si nad svým osudem.
Jeho tchyně Stanislava Rybníková v tom měla jasno: „Vždycky jsme pro Růženku chtěli někoho na úrovni. Třeba asfaltéra nebo dlaždiče, jako má Svatava Jektalová, co navíc prolezla základku se čtyřkama a ničím se ani nevyučila. A bum, Růženka si přivedla bachaře. Říkala jsem si, dobře, je to místo pod penzí, ale teď vím, že jsem k tomu sňatku neměla svolit. No řekněte mi, k čemu je v baráku bachař?“
Vladimír Plch pozoroval trestance na vycházce a povzdechl si: „Jak já vám, kluci, závidím. Máte tady v base svůj klid, jste chránění před světem venku, hned bych si to aspoň na pár dní s některým z vás vyměnil.“
Tuto svou litanii opakoval tak často, až ho zaslechl Pepa Šumil. Ten vyfasoval pět let za znásilnění dětské zdravotní sestry a kroutil už druhý rok. Zastavil se vedle Vladimíra Plcha a prohlásil: „To říkáte, pane veliteli, jen tak. Určitě to nemyslíte vážně, že?“
Vladimír Plch si povzdechl: „Bohužel myslím, pane Šumil.“ Pak se na Pepu Šumila podíval a zeptal se: „Kolik že to vlastně měříte?“
„Měřím sto sedmdesát dva,“ odpověděl předpisově Pepa Šumil.
„Já sto sedmdesát čtyři, to zas takový rozdíl není,“ uvažoval Vladimír Plch. „A kolik je vám let?“
„Třicet šest,“ zahlásil Pepa Šumil.
„Mně je třicet čtyři, to není takový rozdíl,“ uvažoval Vladimír Plch a dobře si Pepu Šumila prohlédl: „Pane Šumil, když se oholíte a trošku přiberete, protože jste jak lunt, zatímco já mám sedm kilo poctivé nadváhy, můžeme si tu výměnu jednou nebo dvakrát zkusit.“
„To určitě říkáte jen tak,“ bránil se naoko Pepa Šumil, i když nejraději by výskal radostí nad touto šancí.
„Tady je moje ruka,“ řekl Vladimír Plch, „a abyste to přibírání měl snazší, dám vám vždy svůj ešus s jídlem, co mi tchyně připravuje do práce.“
Pepa Šumil Plchovu ruku stiskl, i když si myslel svoje.
Ovšem Vladimír Plch držel slovo. Ať měl denní nebo noční směnu, vždy od šesté ranní do šesté večerní nebo obráceně, pokaždé přinesl Pepovi Šumilovi svoje jídlo jako příkrm. Tomu se Pepa Šumil pochopitelně nebránil, a tak se začal nápadně zakulacovat.
„Poslouchej,“ řekl Vladimíru Plchovi jednoho dne jeho kolega Luděk Vohráblo, „jak tak koukám na toho Šumila, dát ho i tebe do civilu, tak jste skoro jak dvojčata. Nemáte nějaké společné předky?“
To Vladimír Plch rozhodně vyloučil a přehodil téma řeči jinam.
Po několika dalších dnech a nocích už Pepa Šumil věděl všechno. Kudy se jde k Plchům, který klíč je od dveří domu, že v koupelně má použít zelený ručník a v ložnici si lehnout na levou postel, a tyto své znalosti pravidelně Vladimíru Plchovi prezentoval.
„Uděláme první pokus,“ řekl jednou po večerce Vladimír Plch, „půjdeme spolu do šatny, vy si vezmete moje civilní věci a dojdete k nám domů. Odemknete si, pokud někoho potkáte, tak normálně pozdravíte, půjdete nahoru a tam do levých dveří. Vejdete do pokoje, kde je stolek se šuplíky. Z horního šuplíku vezmete modrou složku a tu mi přinesete. Jestli se nevrátíte do půlnoci, dám vás do pátrání, dostanete minimálně tři roky nášup a posvištíte jinam. Rozumíme si?“
Pepa Šumil přikývl a jak bylo dohodnuto, tak udělal. Když se vrátil, chtěl Vladimír Plch vědět detaily.
„Nic složitého,“ oznámil mu Pepa Šumil, „oslovovali mě Vláďo, takoví dva mrňaví dokonce tati a vyslechl jsem si poznámku o někom, kdo je příliš velký blbec i na bachaře, když pořád něco zapomíná doma. Jen ta vaše stará,“ povzdechl si Pepa Šumil, „nezlobte se, ale vůbec mě nepřitahuje.“
„Ta už nepřitahuje ani mě,“ odsouhlasil Vladimír Plch.
Takhle spolu několikrát provedli experimentální výměnu, až se dohodli na finální podobě.
„Podívejte,“ řekl Vladimír Plch, „ve středu mám denní, budu odcházet večer po šesté. Ve čtvrtek mám noční, to tu musím být chvíli před šestou, stačí tak deset minut. Vy si užijete noc a den na svobodě, já si odpočinu od manželky a tchyně a ve čtvrtek večer, až se vrátíte, se zase vyměníme.“
„To zní jako férový nápad,“ souhlasil Pepa Šumil.
Jak řekli, tak i udělali. Jen ve skutečnosti si prohodili oblečení a identity už odpoledne a po večeři si Pepa Šumil vykračoval v bachařské uniformě, zatímco Vladimír Plch se válel na vězeňském kavalci. Ani ostatní trestanci záměnu nezpozorovali. Vladimír Plch byl spokojen.
„Jen chudák Šumil,“ říkal si, když šel spát a pochrupávání trestanců mu oproti zvukům, které uměla vyluzovat jeho manželka, připadalo jako andělský zpěv, „takový hodný člověk a já ho předhodím těm dvěma potvorám. No nic, však zítra večer bude zase vše v původním stavu.“
Ráno, když byl probuzen ostrým budíčkem svého kolegy Vohrábla, se div nezaradoval. Po nočním spánku v base se cítil jako znovuzrozený. A celý den si užíval. Snídani, oběd, povídání s trestanci, a na návrat do své původní osobnosti se ani moc netěšil.
Přesto to byl pro něj šok, když večer po šesté se neobjevil v bachařské uniformě Pepa Šumil, jak bylo dohodnuto, ale Mirek Husička, který měl mít zrovna volno. Vladimír Plch začal cítit jisté znepokojení.
„Promiňte, pane veliteli,“ obrátil se na Mirka Husičku, i když jako bachaři si samozřejmě tykali, ale ve vězeňském ho všichni pokládali za Pepu Šumila, „neměl mít dnes noční službu pan velitel Plch?“
„Pane Šumil,“ usmál se na něj Mirek Husička, „ne že by vás to mělo nějak moc zajímat, ale pan velitel Plch je ode dneška na nemocenské a navíc podal výpověď dohodou a odchází do civilu. Nějakou dobu budeme nestíhat, než za něj seženeme kvalitního náhradníka. Pane Šumil, co je s vámi?“
Vladimíru Plchovi se zatmělo před očima a jeho tělo se svezlo na podlahu.
