Každý člověk si v životě nese nějaké to znamení osudu. U mě je to znamení toho, kdo nenaplnil různá očekávání.
Přitom jde o očekávání, které v souvislosti se mnou měl kdokoli jiný než já. A jak ví každý správný cimrmanolog, po prvku očekávání přichází prvek zklamání. Tudíž si v tomto směru stojím více než výborně.
Oproti tomu pokud by šlo o očekávání, která jsem měl sám vůči sobě, ta plním s přehledem a nadhledem; o tom však dnešní článek není.
Jako syn matematičky jsem měl dle všeobecně zažitých představ být geniálním matematikem a v Ročence českých matematiků být uváděn nejen pod svým jménem, ale i pod přiléhavou přezdívkou Zweistein. To se kupodivu nestalo.
Přitom z naprostého začátku to se mnou vypadalo velmi nadějně. Některé základní matematické operace jsem pochopil velmi rychle, jiné ještě rychleji. Malou násobilku jsem ovládal tak, že i příslušná učitelka zírala v němém úžasu. Jenže pak se to zadrhlo.
Velmi brzy jsem přišel na to, že kdyby malou násobilkou mé matematické vzdělávání skončilo, cítil bych se lépe, protože toho všeho, co následovalo v dalších letech, pro mě byla jedna velká škoda.
Například taková geometrie. Úsečky jsem ještě jakž takž pobral. Ale věta „Narýsuj přímku,“ v kombinaci s poučkou „Přímka je nekonečná“ ve mně vyvolávala zmatek. Jak mohu narýsovat něco, co je nekonečné, tedy nikde nezačíná a nikde nekončí? Jak se mi to vejde na jednu stránku A4?
Poněkud lépe se mi vedlo u kružnic, zejména poté, co jsem pochopil princip ovládání kružítka. Po několika měsících perného tréninku byly mé kružnice krásně kulaté a nepřipomínaly elipsy.
Bohužel pak někoho napadlo do počítání zařadit písmena. A to byl právě ten balvan úrazu, kdy jsem pochopil, že matematika a já se můžeme mít rádi, ale romantický vztah z toho nikdy nebude.
Pokyn „Narýsujte kružnici o poloměru r“ jsem pochopil po svém. Uchopil jsem pravítko a jal jsem se hledat r. Našel jsem je po chvíli ve slově Logarex. Podařilo se mi roztáhnout kružítko natolik, abych dosáhl od nuly k místu, kde se nacházelo zmíněné r. A pak přišla ta chvíle, kdy jsem prožil první zklamání. Kružnice se mi do sešitu nevešla.
„Co to děláš?“ ozvalo se v tu chvíli nade mnou a poté, co jsem tím směrem natočil hlavu, jsem spatřil učitelku, která na mé kružítko zírala s neuvěřitelně vyděšeným výrazem.
„Snažím se narýsovat kružnici o poloměru r,“ odpověděl jsem, „a protože mám velké pravítko, tak to mám k tomu r daleko,“ dodal jsem se švejkovsky bezelstným úsměvem.
O učitelku se pokoušely mrákoty. Nejprve zbledla tak, že nebýt černovlasá, dokonale splyne s barvou třídní zdi. Pak zrudla tak, že před třídní zdí připomínala japonskou vlajku. Několikrát tyto barvy vystřídala, načež jsem v oku té dobré…, té ženy…, té učitelky objevil náznak slzy.
Ona plakala.
„Přestaň rýsovat a dej mi žákovskou knížku,“ zašeptala poté, co nabyla duševní rovnováhy.
Protože jsem byl odjakživa veden k tomu, že učitelky musím poslouchat, provedl jsem žádané. Když mi žákovskou knížku vracela, skvěl se v ní slohový útvar na dobrých pět řádků. A to ještě netušila, že o několik málo týdnů později se mi do téhož dokumentu zvěční celostránkovým elaborátem.
Doma jsem předložil učitelčin vzkaz své mamince a doprovodil tento akt svým bezelstným úsměvem. Moje drahá maminka si vzkaz přečetla, ovšem nestřídala barvy. Na chvíli se odvrátila tváří k oknu a sledovala podzimní přírodu. Pak se vrátila očima ke mně a žádala vysvětlení.
Opět jsem jí popsal, jak jsem hledal na pravítku ono zlověstné r a následně se snažil vykroužit kružnici. Maminka na mě zírala jako na postavu z jiného vesmíru, načež mi začala velmi trpělivě vysvětlovat, že když je v zadání uvedeno pouze r, znamená to jakýkoli poloměr a ne poloměr k písmenu r na pravítku. A že jistě se v zadání s tím r nějak dál pracuje, takže kdybych narýsoval kružnici o poloměru 1,5 cm, tak to bude stačit.
„Aha, takže to r znamená 1,5, to mi měla učitelka říct rovnou,“ zajásal jsem, načež o maminku se pokoušely mrákoty a dala se do dalšího vysvětlování. A poté, co toto vysvětlování dokončila, jsem pokýval hlavou a se svým tradičním švejkovsky bezelstným výrazem jsem pronesl:
„Drahá maminko, zajisté žertuješ.“
Suverénně nejhorší písmeno, které se v matematice vyskytuje, je x. Ta potvora vleze všude a co je horší, neustále mění svoji hodnotu. Když jsem toto písmeno uviděl v matematickém zápisu poprvé, domníval jsem se, že jde o překlep. Nešlo.
Zde je nutno dodat, že učitelka se snažila, abychom použití x v matematice pochopili. Předvedla nám řešení vzorového příkladu, na jehož konci vyšlo, že x = 4. To mě zaujalo. Pochopil jsem, že kde vidím x, můžu si domyslet čtyřku. A do dalších příkladů k řešení jsem tak krasopisně vepsal to, co jsem viděl na tabuli, čili, že x = 4.
Nebylo to správně. Ani v jednom případě. To zpropadené x se pokaždé rovnalo něčemu jinému. A pokaždé jsem musel potupně provádět všemožné matematické operace, abych se dobral k tomu, čemu se to potměšilé písmeno zrovna rovná.
A tehdy došlo k momentu, kdy jsem se cítil poníženě a zahanbeně. Byla to jedna z mnoha desetiminutovek, kdy jsme měli několikrát zjistit, čemu se zase rovná to nešťastné x. A v jednom z příkladů mi vyšla nula.
Zero.
Nada.
Šišaté nic.
Zíral jsem na výsledek x = 0 a připadal jsem si zklamaně. Tak já se s tím počítám jak magor a ona je to nula. Nic. To x prostě v tu chvíli neexistuje.
Protože jsem si nebyl jistý svým výpočtem, využil jsem dvě své vlastnosti. Jako první svou výšku, kdy jsem se narovnal v zádech a v tu chvíli mohl pohodlně číst v sešitech minimálně tří dalších spolužáků, a pak toho, že zorný úhel oka je větší než 180°, tudíž zírám rovně před sebe a zároveň vidím, co se děje nalevo i napravo.
Zrada.
Jak tomu nalevo, tak i tomu napravo vyšla rovněž nula.
Jen na rozdíl ode mne oba vypadali, že jsou s tím výsledkem spokojení.
Zasmušil jsem se a dopočítal zbylé příklady, abych se v poslední minutě vrátil k tomu s nulovým výsledkem. Nenašel jsem ve svém postupu jedinou chybu. Nula tam na mě zírala a vysmívala se mi.
V závěru proběhla akce, kdy jsme si navzájem porovnávali výsledky. A když jsme přišli k inkriminovanému příkladu s nulou, nezvedl jsem ruku mezi těmi, kdo mají výsledek. Připadalo mi, že nula být výsledkem nemůže.
Zato celý zbytek třídy se hlásil jak v prvomájovém průvodu. Učitelka někoho vyvolala, aby řekl svůj výsledek. Tak a teď se ukáže.
Inkriminovaný spolužák se postavil a nahlas zahlásil: „Nula.“
Učitelka souhlasně pokývala hlavou.
Takže ona věděla, že tam vyjde nula. Že se budu mořit s počítáním, aby mi vyšlo jedno velké nic. Věděla a nijak nás na to neupozornila!
„Ještě někomu vyšla nula?“ zeptala se.
Opět se zvedl les rukou a tentokrát se přidala i moje ruka.
„Tys ale přece hlásil, že nemáš výsledek,“ zpražila mě pohledem. „A teď se hlásíš. Proč?“
Povstal jsem a do třídního ticha svým zvučným hlasem pronesl: „Protože mi nepřišlo normální, aby výsledek takového příkladu byl nula. Když už něco počítám, tak chci výsledek, který má nějakou hodnotu. A tady je výsledek nula. Čili jsem počítal naprosto zbytečně,“ přičemž do poslední věty se mi pomalu vkrádal hněv.
Učitelčin pohled byl v tu chvíli k nezaplacení.
O tom, co se dělo ve chvíli, kdy jsem narazil na situaci, že úloha vůbec neměla žádné řešení, snad raději psát nebudu.
Jak jsem zmínil na začátku – některých stádií matematiky je pro mě škoda.
