Neklid (zasvěcení)

Vyrazil jsem se Samuelem i s tou ženou k jednomu z domů na kraji osady. Cestou jsem si nemohl nepovšimnout, že osada se rozrůstá mimo domy i o přenosná obydlí. Popsal bych je asi jako nápodobu mongolských jurt.

Ovšem viděl jsem je pouze okrajově. Později jsem se dověděl, že počet obyvatel osady stoupá několikrát během dne.
Dům, do kterého jsme vešli, mě zaujal místností ve tvaru kuželu. Na okamžik mě přepadla myšlenka, jestli strop není vyšší než střecha domu.
Samuel se po místnosti prošel a pak se postavil přesně doprostřed.
„Stoupni si sem,“ ukázal mi.
Postavil jsem se na místo, kde stál.
„Takhle je to nejlepší,“ řekl a pak pokynul té ženě:
„Můžeš začít, Apoleno.“
Apolena! Konečně jméno, které zní aspoň trochu normálně.
Ta, kterou oslovil jako Apolenu, sáhla do svého vaku a vytáhla z něj kruhovou věc. Připomínalo mi to sibiřský šamanský buben, který jsem kdysi – nebo nedávno; jak se to vezme – viděl v jednom videu. Tenkrát jej měla mladá dívka, která do něj bušila paličkou a k tomu vydávala hrdelní zvuky. Působila až mysteriózně.
Apolena neměla paličku. Namísto toho začala do bubnu klepat špičkami svých prstů. Nejdříve pomalu, pak rychleji a pak ještě rychleji.
Její rytmus mi rozvibroval míchu.
Zavřel jsem oči a ponořil se hluboko do sebe.
A ještě hlouběji.
A ještě hlouběji.

Oproti zkušenosti se světlem jsem nezačal klesat dolů; naopak jsem začal pomalu stoupat. Připadalo mi to jako jízda velmi pomalým výtahem. Tedy ne tím, který se z přízemí do dvacátého poschodí dostane během patnácti sekund, ale tím, který se z přízemí do prvního poschodí šourá přes dvě minuty.
Stoupání nebylo vůbec nepříjemné. Ani mi nepřišlo, že pode mnou zmizela zem a že přestalo existovat vlevo a vpravo. Jen jsem stoupal. A pořád výš.
Když jsem si už říkal, že výš už to nepůjde, objevil se vítr.

Náraz větru mě kupodivu nepolekal ani nepřekvapil. Vítr do mě narazil velmi jemně až něžně. Trochu mnou pohodil nahoru, což mě překvapilo, zejména poté, co jsem se vrátil do předchozí výšky a zjistil jsem, že ležím na větru.
Ležím na větru.
Ležím na větru!
Chtělo se mi nahlas smát. Namísto toho jsem roztáhl všechny končetiny a nechal se nést větrem. A vítr dělal vše, abych se cítil dobře. Ovinul mě a nesl. A postupně mnou prostupoval.
Stejně jako jsem se stal součástí světla a světlo součástí mou, stal jsem se součástí větru.
A vítr součástí mé podstaty.
Natáhl jsem ruku jedním směrem.
Vítr se okamžitě tím směrem stočil.
Zopakoval jsem to několikrát.
Připadal jsem si jako pětileté dítě na housenkové dráze. Jen tady nebyla žádná dráha, pouze vítr.
Když jsem svěsil dlaně podél těla, vítr mě pustil. A velmi pomalu mě snášel dolů.
Otevřel jsem oči.
„Zasvěcení větrem se zdařilo,“ řekl Samuel klidně. Apolena přestala klepat do bubnu, uklonila se, složila buben do svého vaku a s další úklonou odešla.
„Zdařilo,“ opakoval jsem poslední Samuelovo slovo. „Jakým dalším krokem musím projít?“
„Teď půjdeme vyzkoušet, jak moc jsi poznal vítr,“ odpověděl Samuel.
Venku se k nám přidal i Walter a princezna Lanesi. Šli jsme dost daleko za osadu. A zase směrem, který jsem neznal.
Prošli jsme nehlubokým lesem a ocitli se mezi dvěma skalami.
„Půjdeme tam nahoru,“ ukázal Samuel na jednu z nich. Walter i princezna přikývli.
Nevím, jestli jste kdy stoupali na skálu. Navíc bez horolezeckého vybavení. Není to vůbec taková sranda, jak to může leckomu připadat. V některých chvílích jsem přeskakoval mezi kameny, které vůbec nebyly blízko u sebe. Navíc jsem očekával, kdy mi nějaký přeskok nevyjde a já dopadnu špatně.
Může vlastně Vyvolený dopadnout špatně?
Když jsme se konečně dostali na vrchol skály, točila se mi hlava a třásly všechny končetiny.
„Někam se posaď,“ řekl mi Walter. „Posaď se a počkej, až se srovnáš.“
Všiml jsem si, že na něm výstup nezanechal žádné stopy. Totéž platilo i pro princeznu a Samuela.
Po chvíli jsem vstal, udělal pár zkušebních kroků a přikývl, že jsem připraven.
„Vidíš ten balvan?“ ukázal mi Samuel.
Balvan, na který ukazoval, byl impozantní a kolosální. Na výšku měl určitě nejméně pět metrů a na šířku aspoň tři.
Pokývl jsem hlavou s uznáním.
A pak řekl Samuel větu, kterou jsem kdysi slýchal v jedné písničce.
„Pusť na něj vítr.“
Postavil jsem se do co nejširšího stoje rozkročného, natáhl obě paže směrem k balvanu, zavřel oči a ponořil se do sebe.
Vítr už na mě čekal a tetelil se radostí, jak se těšil, že jej hodlám využít.
Nabral jsem ohromné množství větru.
Pak jsem otevřel oči i ústa.
A pustil jsem vítr.
Vítr objal balvan a chvíli se okolo něj jen motal.
Otočil jsem obě ruce dlaněmi vzhůru a pozvedl je.
Vítr mi porozuměl a nadzvedl balvan.
Nejdříve jen o kousek. Pak o další. A postupně jej zvedal. Trvalo to, ale nakonec se balvan vznášel skoro dva metry nad zemí.
„Impozantní,“ pronesl Walter. Princezna mlčela.
Začal jsem si hrát s dlaněmi. Když jsem jednu zvedl výše, druhou jsem stáhl níže. A naopak. A jak se to zdálo neuvěřitelné, balvan poskakoval ve větru jako tenisák.
„Teď ten balvan pošli tam k té jámě,“ ukázal mi Samuel.
Poohlédl jsem se a skutečně jsem uviděl ve skále jámu. Soustředil jsem se na vítr a natočil obě ruce příslušným směrem.
Balvan se poslušně posunul a pak, když jsem více foukl ústy, se vydal na cestu k jámě.
„A spusť ho do jámy,“ řekl Samuel.
Otočil jsem rukama a balvan se sesunul do jámy.
Zastavil jsem vítr.

Vraceli jsme se do osady.
„Nikdo,“ slyšel jsem hlas princezny Lanesi, „kdo prošel zasvěcením větrem, nedokázal s tím balvanem ani pohnout. Možná s pískem nebo drobnými oblázky. To, co jsme zažili, je neuvěřitelné a nepředstavitelné.“
„Náš přítel Tomáštomášhrstkatom je nejspíš opravdu Vyvolený,“ odpověděl jí Walter.

Mezi Říší princezny Lanesi a dalším obydleným územím se rozkládá poušť. Není malá ani velká. Zdatný chodec ji přejde za čtyři dny, když ví, kam jde a kudy má jít.
Na rozhraní Říše princezny Lanesi a pouště stojí nevysoký kopec. Na něm se tyčí tvrz. V té tvrzi se nachází okolo šesti set osmdesáti šesti lidí. Neptejte se mě, jak to vím. Prostě to vím.
Tři z nich jsou v hlavním sále. Dva stojí. Třetí proti nim sedí.
Na obou stojících, muži i ženě, je vidět, že už zažili lepší časy. Jejich těla zdobí obvazy. Muž se dokonce opírá o hůl. Kdybych se oběma podíval pod oděv, viděl bych jejich těla posetá jizvami a nezhojenými ranami.
„Určitě víte, proč jste tady,“ promluví sedící muž. Jeho oblíbenou barvou je zjevně stříbrná. Má na sobě stříbrný plášť, na hlavě stříbrné vlasy a i jeho oči mají stříbrný odstín.
„Tak dlouho čekám, kdy mi tato Říše bude patřit,“ pokračuje. „A pořád ovládám jen území okolo tvrze. Přitom mám hlídky a vyslance v každém zapadákově.“
Oba stojící mlčí.
„Copak mí vyslanci nehlásají příchod mé nadvlády?“
„Hlásají, Zvěstovateli,“ odpovídá zraněný muž. „Jen se nesetkávají s přijetím.“
„Jsou snad vystaveni nenávisti?“ ptá se ten, kterého zraněný muž oslovil jako Zvěstovatele.
„Ani ne tak nenávisti,“ odpovídá zraněná žena. „Nenávist je forma citu. A tví vyslanci se nesetkávají s žádným citem. Setkávají se s lhostejností.“
„Lhostejnost,“ říká unaveně Zvěstovatel. „Jak ji překonat? S nenávistí si umím poradit, ale lhostejnost? S tou jsem nepočítal.“
„Nikdo vyslance neposlouchá,“ říká zraněný muž, „lidé si jich nevšímají a nenaslouchají jim.“
„Možná v tom bude magie princezny Lanesi,“ naznačí zraněná žena.
„Magie, magie, pořád jenom magie,“ zvolá Zvěstovatel, „a já snad nejsem mág? Proč nepůsobí má magie? Proč moc mé magie končí pod tímhle zpropadeným kopcem a dál se nedostane? K čemu jsem měl tři nejsilnější, ze kterých už zbyli jen dva?“ a dívá se na dva stojící velmi nepříjemným pohledem.
„Zvěstovateli,“ říká zraněný muž.
„Mlčte, pane Kirschi,“ odpovídá Zvěstovatel a oslovení vysloví s velkou dávkou ironie, „zklamal jste. To, že vám princezna utekla jednou, se dá s jistou dávkou tolerance uznat. Ale že vám utekla podruhé?“
Heinrich Kirsch mlčí a žena vedle něj chce něco říct.
„Zvěstovateli,“ začne, ale ten ji umlčí.
„Vy taky mlčte, paní Namuschová. Proč jste nešla na rubovou stranu s panem Kirschem a panem di Arcoramou? Mohli jste zadržet princeznu i rytíře Waltra. A teď jsem mohl být vítězem nad všemi.“
„Byla jsem přepadena,“ pípne Nelima Namuschová, „a byl mezi nimi ten, který umí brát sílu. A sebral mi jí tolik, že jsem se nemohla pohnout.“
„To je neuvěřitelné,“ zahučí Zvěstovatel.
„Navíc, Zvěstovateli,“ naváže paní Namuschová, „ti princeznini společníci věří, že mají Vyvoleného.“
„Vyvoleného?“ vykřikne Zvěstovatel, vstane od stolu a začne chodit sálem, „to je lež. To je nesmysl. To je hloupost,“ vykřikne. „Já to vím, protože žádný Vyvolený neexistuje. Není. Je to jen legenda. A já to musím vědět nejlépe, protože jsem tu legendu sám vymyslel.“
Heinrich Kirsch a Nelima Namuschová pohlédnou jeden na druhého.
„Jakže?“ zeptá se Nelima Namuschová.
„Když bylo jasné, že princezna zmizela ze zámku a že nikdo,“ podívá se Zvěstovatel kriticky na oba, „ji není schopný najít, rozhodl jsem se nastražit past. Vymyslel jsem dokonalou legendu o Vyvoleném. Předpokládal jsem, že princezna vyleze ze své skrýše a půjde ho hledat. A protože jsem potřeboval, aby se tato legenda rozšířila, řekl jsem ji bláznivé Žandě. Ta zrovna žvýkala jeden z těch svých kořínků a bylo na ní vidět, že moc nevnímá a že uvěří všemu, co jí řeknu. Převyprávěl jse jí tu legendu a ona ji rozšířila. A vy mi tu tvrdíte, že ti lidé mají Vyvoleného. Kdo to vlastně je?“
„Je to ten člověk, který na rubové straně princeznu potkal,“ odpovídá Heinrich Kirsch, „a jmenuje se Tomáš Hrstka.“
„Tomáš Hrstka?“ zvolá Zvěstovatel s neskrývaným hněvem, „copak to je jméno pro Vyvoleného? Vyvolený musí mít jméno, které nahání hrůzu. Jestliže se někdo jmenuje Tomáš Hrstka, pak rozhodně nemůže být Vyvolený.“
„Jsme mu na stopě,“ řekne Nelima Namuschová.
Zvěstovatel se vrátí ke svému stolu a ukáže na mapu Říše.
„Kde jste ho hledali?“
„Jsem přesvědčena, že to bylo tady,“ zapíchne Nelima Namuschová prst do mapy.
„Obávám se, že se mýlíte, paní Namuschová,“ poznamená Heinrich Kirsch, „jsem si jist, že to bylo tady,“ a zapíchne prst do mapy o několik údolí vedle.
Zvěstovatel oba pozoruje s neskrývaným hněvěm.
„Děláte si ze mě blázny? Jděte, toho podvodníka, kterého nazývají Vyvoleným najděte a přiveďte ke mně. Okamžitě! Hned!“
Pan Kirsch s paní Namuschovou na víc nečekají.

Než jsem stihl vstřebat svůj zážitek s větrem, bylo tu další ráno a opět Samuel. Tentokrát zase s jinou ženou.
Už jsem se na nic neptal. Šli jsme směrem, který mi připadal podobný směru, ze kterého jsem s Waltrem poprvé do osady přišel. A skutečně. Netrvalo dlouho a přecházeli jsme cestu, po níž nás přivezl vůz tažený dvěma poníky.
Šli jsme dál a ještě dál. Stromy postupně mizely a místo nich se objevily keře. A i ty zmizely a všude byla jen holá tráva.
„Tady,“ řekl Samuel.

Tato žena nehrála na žádný hudební nástroj. Místo toho začala zpívat prazvláštní melodii beze slov. Přitom se na mě dívala hlubokýma hnědýma očima, až jsem se začal ztrácet.
Ponořil jsem se do sebe.
Tentokrát jsem nepadal ani nestoupal. Začal jsem couvat. Jako když stojíte v tramvaji zády ke směru jízdy a tramvaj prudce zastaví. Setrvačností uděláte pár kroků. Já jsem couval podobně, jen bez těch kroků.
Netrvalo dlouho a ponořil jsem se do vody.
Voda nebyla studená ani teplá. A navzdory tomu, jak jsem se jako dítě vody bál, mě přijala snad ještě laskavěji než vítr.
Zkusil jsem to s ní jako s větrem. Ukázal jsem rukou a změnila směr. Ukázal jsem druhou, rozdělila se. Ukázal jsem oběma, zase se spojila.
Nechal jsem ji téct přes mě. Přijímal jsem ji a voda přijímala mě.