Snídaně to byla vskutku mohutná. Netušil jsem, že se dá takhle hodně najíst hned ráno. Míchaná vejce, opékaná slanina, hromada pečiva, nepřeberné množství ovoce a to ještě nebylo zdaleka všechno.
Vyrazit na další cestu po takhle dobrém jídle nebylo nic složitého. Jak jsem mohl pozorovat, vzdalovali jsme se od břehu, k němuž jsme v noci přirazili na člunu.
„Toto je správné území,“ pronesl Walter. „Tady nehrozí od Zvěstovatele a jeho lidí žádné nebezpečí.“
„Jeho vliv sem nesahá?“ ujistil jsem se.
„Nesahá,“ potvrdil Walter. „Toto území je totiž chráněno. Ale to poznáš sám.“
„Jak se vlastně stalo, že se objevil Zvěstovatel a vyvolal takové ohrožení?“ ptal jsem se, přičemž jsem pečlivě volil slova.
„Nikdo přesně neví,“ začal po chvíli Walter, „kdo vlastně Zvěstovatel je. Každopádně před lety se zničehonic objevil a začal vyvolávat nepokoje. Tvrdil, že naše Říše je pod vládou královského rodu ničena a dušena a že on a jeho lidé to napraví.“
Poslouchal jsem.
„Že osvobodí všechny, kteří musí sloužit králi. Přitom ve skutečnosti skoro nikdo přímo králi neslouží. Král byl hlavou Říše před vládci dalších území.“
Pořád jsem poslouchal.
„Trvalo do dlouho a Zvěstovatel měl okolo sebe pořád jen malou smečku lidí. Takových, kteří se celý život chovají, jako že za to, co mají nebo nemají, může někdo jiný. Lidí neschopných, různých budižkničemů a podobných. Chtěl dosáhnout nadvlády nad Říší a tak vymyslel plán na likvidaci královské rodiny.“
Poslouchal jsem čím dál pozorněji.
„K útoku na zámek si vybrali den, kdy královská rodina byla v zámku a zároveň téměř nikdo nehlídal. Vrhli se dovnitř a zabíjeli každého, koho potkali. Dva ze tří největších zloduchů pak zabili přímo krále a královnu.
Jenže nepočítali s tím, že princezna Lanesi jim uteče. S pomocí své komorné Beatrice se dostala do bezpečí. Beatrice navíc vymyslela dokonalé krytí. Princeznu dostala mezi děti v jedné rodině. A taky jí všichni začali říkat Lia. Princezna tak přežila a Zvěstovatelovi zloduši po ní pátrali, ale vypátrat ji nemohli.
A tehdy se objevila bláznivá Žanda. Slyšel jsi o ní od Sandry. Ta začala na tržišti vykřikovat, že se nemáme Zvěstovatelovým lidem podvolit, že princezna žije a že jen čeká, až se objeví Vyvolený. Ten se pozná podle toho, že princeznu zachrání na rubové straně, čili ve tvém světě.
Princezna samozřejmě rostla jako každé jiné dítě. A brzy se začalo ukazovat, že ovládá jistou magii. A podle této magie ji Zvěstovatelovi zloduši našli. Jen nepočítali s tím, že se princezna lekne tak, že použije své magie opravdu hodně. A tak si otevřela bránu, i když sama prý nevěděla jak. A zároveň ji za sebou zavřela tak, že zloduši jí projít nemohli, dokud jsem jí neprošel já. A zbytek příběhu znáš.“
Nechtěl jsem prozradit, co že jsem viděl ve svých snech, proto jsem se rádoby nenuceně zeptal:
„Existuje Údolí smíru?“
„Možná,“ řekl pomalu Walter. „Někde v našich legendách se píše, že vládci jednotlivých říší a území se rozhodli předcházet konfliktům, které by mohly nastat, tím, že se budou stýkat výhradně na jednom místě, které pojmenovali Údolí smíru. Sám ale nevím, co je na tom pravdy.“
Jak jsem mohl zpozorovat, došli jsme do malého městečka. A vešli zrovna na tržiště. U jednotlivých stánků to vypadalo jako na historickém jarmarku. Walter mě vedl neomylně k jednomu z nich.
„Potřebuješ jiný oděv,“ řekl, „jsi příliš nápadný.“
Chvíli se dohadoval s prodavačem bez toho, abych jejich rozhovor slyšel. Pak prodavač přinesl velký plášť, který mi podal.
„Zkus si jej, pane,“ řekl mi.
Bylo to ode mě neobratné, ale nakonec jsem se do pláště krásně zahalil. Vypadal, jakoby byl vyroben z obrovských rybích šupin. Navzdory tomu byl překvapivě lehký.
„Vynikající,“ zhodnotil to Walter. „Teď nebudeš budit tolik pozornosti. Budeš za cestovatele a těch je zde mnoho.“
Prodavač se obrátil na Waltra a zase si tiše povídali. Prodavač přitom ukazoval na mě.
Walter se pak ke mně naklonil: „Máš čím zaplatit? Artefakty si musíš nechat. Ode mě i od zloduchů.“
Zpanikařil jsem. Vsunul jsem pod pláštěm ruku do zadní kapsy kalhot a vytáhl z ní to jediné, co v ní bylo.
Vstupenku do galerie na výstavu obrazů z 16. století.
Když ji prodavač uviděl, zajásal a gestem naznačil, ať mu ji podám.
Nechápavě jsem udělal, oč mě žádal. Jeho radost neznala mezí.
„Děkuji moc, pane,“ pravil uctivě. „Takovou vzácnost jen tak nedostanu,“ div se mi neklaněl, „ale to není jen tak, to si musíš ode mě ještě něco vzít.“
Nakonec jsem odcházel nejen v podivném rybím plášti, ale i v nových kalhotách. Své dosavadní oblečení jsem měl ve vaku přes rameno.
„Jak je to možné?“ zeptal jsem se Waltra. „Dostat tohle za vstupenku do galerie?“
„Nemůžeš věci hodnotit podle toho, jakou mají cenu pro tebe,“ pronesl klidně Walter, „vždycky musíš vnímat to, jakou cenu mají pro toho, kdo tu věc od tebe potřebuje.“
No budiž.
Během průchodu tržištěm Walter ještě odbíhal k jiným stánkům a nakonec nesl přes rameno úplně stejný vak jako já. Neptal jsem se, co všechno kupoval. Bylo mi jasné, že bral to, o čem je přesvědčen, že bude potřeba.
„Dál už nepůjdeme,“ řekl Walter, když jsme vyšli z městečka, „svezeme se.“
Včerejší události, noční sny i dnešní den mě naučily ničemu se nedivit. Zastavil jsem se vedle Waltra.
„Třeba teď,“ řekl Walter, když se objevil jezdec s vozem, taženým dvěma mezky.
Ve chvíli, kdy projížděl kolem nás, jsme se rozběhli a nasedli vzadu na vůz. Seděli jsme tak zády ke směru jízdy.
„Nebude mu to vadit?“ ukázal jsem na jezdce. „Přece jenom využíváme jeho majetek.“
„Uklidni se,“ řekl Walter, „naopak by mu vadilo, kdybychom jeho vozu nevyužili. V Říši je normální být pohostinným a špatné je pohostinnost odmítat.“
Rozhodl jsem se nic nenamítat a nechal se vézt. Jeli jsme už poměrně dlouho, když se Walter ohlédl a poté, co se vrátil pohledem zpět, řekl:
„Blížíme se. Až řeknu, seskočíme.“
„A co jezdec?“ nadhodil jsem.
„Pojede dál svou cestou. Možná se někde pochlubí, že svezl dva poutníky.“
A to už byl nejvyšší čas, protože za chvíli Walter prohlásil: „Teď,“ a oba jsme seskočili.
„Tudy,“ ukázal Walter a vydali jsme se mírným lesíkem. Prošli jsme jím a stanuli na prostranství, kde stálo deset budov v půlkruhovém seskupení.
„Čekají na nás,“ sdělil mi Walter a neomylně vykročil k jedné z budov poblíž středu půlkruhu. Šel jsem za ním a i když jsem neviděl jediného člověka, cítil jsem, že tam někde lidé jsou.
Předtím, než jsme vstoupili, se Walter rozhlédl. Pak lehce pokýval hlavou a strčil do dveří. Byli jsme uvnitř.
„To je mistr Walter,“ ozvalo se a najednou okolo nás stálo snad dvacet lidí a vřele nás vítali.
„Kdo je tvůj společník, mistře Waltře?“ optal se někdo.
„To je,“ položil mi Walter ruku na rameno a rozhlédl se, „to je Tomáštomášhrstkatom. Hrdina, který na rubové straně zachránil princeznu Lanesi před Zvěstovatelovými zloduchy.“
Jak jsem mohl pozorovat, všichni nápadně ztichli.
„Ale to by znamenalo…,“ ozval se jeden.
„Ano,“ řekl Walter, „a proto potřebuji, aby tady náš hrdina dostal všechna zasvěcení.“
V davu se objevil pomenší muž neurčitého věku. Přišel až k nám a soustředěně si mě prohlížel.
„Udělám, co budu moct,“ pronesl po chvíli.
„Výborně, Samueli,“ odvětil Walter, „my teď půjdeme do domu odpočinku. Ještě se ale zeptám – je princezna v pořádku?“
„V naprostém,“ odpověděl ten, kterého Walter oslovil jako Samuela, „pečují o ni naše ženy a pomáhají jí v přípravě. Teď, když navíc přišel,“ podíval se na mě, „hrdina, začínám věřit tomu, že dosáhneme toho, oč bojujeme.“
