Neklid (soustředění)

Následující ráno jsem mohl pozorovat, jak se mění obyvatelé tohoto podivného místa. Předně jich bylo víc než předchozí den. Navíc někteří z předchozího dne někam zmizeli.

Do domku, ve kterém jsme s Waltrem nocovali, vstoupil Samuel. Rozhlédl se a pak si mě dlouze prohlížel. Nebylo to moc příjemné. Nikdy jsem se necítil příjemně, když si mě někdo takhle dlouze prohlížel.
„Myslím, že je čas,“ pronesl pak.
„Jdeme,“ řekl Walter a zvedl se.
Zvedl jsem se také.
Všichni tři jsme vyšli ven a pak nenápadnou pěšinou do dalšího lesa, který byl za obloukem zdejších budov. Šli jsme poměrně daleko, až jsme se dostali na malou paseku.
Samuel se rozhlédl, podíval se vlevo, vpravo, nahoru i dolů, prošel paseku tam a zpět a pak pokýval hlavou.
„Je to dobré místo,“ konstatoval.
„Dobře,“ přikývl Walter spokojeně hlavou a obrátil se ke mně. „Tady začne tvé zasvěcování. Nejdříve musíš ovládnout své soustředění. Samuel tě povede, dokud to sám nezvládneš.“
Nechtěl jsem mu kazit radost tím, že moje schopnost soustředění nikdy nebyla nijak ohromující. Namísto toho jsem přikývl a pohlédl na Samuela.
Ten zalovil někde v kapsách a vytáhl malý zlatý plíšek. V našem světě bychom řekli zlomek.
„Pohleď,“ řekl.
Následně vyhodil zlatý zlomek vzhůru a ten ve chvíli, kdy jsem očekával, že začne klesat zpět k zemi, zůstal viset ve vzduchu.
„Teď,“ tleskl rukama a nastavil dlaň.
Zlatý zlomek mu poslušně klesl do dlaně.
„Teď ty,“ řekl a podal mi ten kousek zlata.
Vyhodil jsem ho vzhůru a hned mi spadl do dlaně.
„Víc se soustřeď,“ řekl Samuel.
Znovu jsem vyhodil zlatý zlomek vzhůru a znovu mi spadl do dlaně.
„Víc se soustřeď,“ řekl Samuel.
A znovu.
A znovu.

Vnímal jsem, jak sluneční světlo putuje po obloze. Znamenalo to, že den postupuje k poledni a potom i k odpoledni. A já pořád házel zlatým zlomkem.
„Víc se soustřeď,“ nic jiného jsem od Samuela neslyšel.
„Kdy si budu moct odpočinout?“ zeptal jsem se po jednom z pokusů.
„Až to zvládneš,“ odpověděl Samuel.

Blížil se večer a stíny se prodlužovaly. Měl jsem hlad a dřevěněly mi nohy. Připadalo mi, že mi samým soustředěním praskne hlava.
„Víc se soustřeď,“ opakoval Samuel.
Nevěděl jsem, co mám dělat proto, abych se lépe soustředil. Připadalo mi, že se pokouším o něco, co není v mých silách a co ani neexistuje.
Pohroužil jsem se do sebe.

„Jen se podívejte, paní Namuschová,“ říkal orel lišce, „náš Vyvolený není tak silný, jak působí.“
„Jen klid, pane Kirschi,“ ozvala se liška, „jen ho v tom nechte. Začíná o sobě pochybovat. Bude to pak pro nás lahůdka, až bude ležet na zemi a polykat prach. Sama osobně ho dorazím.“
„To ale není fér,“ ozval se krocan, „i když, přiznám se, že myšlenka, že Vyvolený je poražen, je lákavá. Představa, jaký bude mít jeho porážka dopad na jeho stoupence, je ještě lákavější. A čím dříve to nastane, tím více se jich přidá k nám a k Zvěstovateli.“
„Ještě není poražen, pane di Arcoramo,“ řekla liška, „stačí, když nezvládne své soustředění. Pak nezvládne ani mnohem náročnější kroky. A přiznávám se, že mi bude potěšením sledovat, jak rezignuje a prohraje.“
Ne.
Vy se mi smát nebudete, zařval jsem někde uvnitř.
Únava a vztek. Tato kombinace mě poháněla k tomu, že jsem zase vyhodil zlatý zlomek do vzduchu.
A on zůstal viset.

Půl metru nad mou hlavou.
Samuel to sledoval mlčky.
Pak pokýval hlavou.
„Výtečně,“ řekl, „můžeš ho uvolnit.“
Tleskl jsem a nastavil dlaň. Zlatý zlomek mi v ní poslušně přistál.
„Teď tu zůstaň,“ řekl mi Samuel, „já se vrátím,“ a otočil se a zmizel v lese.
Sesunul jsem se na nejbližší pařez. Zlatý zlomek jsem převracel mezi prsty. Docházelo mi, že tady znají zlato, jen z nějakého důvodu je využívají jinak než my. Chtělo se mi smát i řvát zároveň. Tygr ve mně se probouzel.

„Jsme zpět,“ zaslechl jsem po dlouhé chvíli Samuelův hlas.
Podíval jsem se a zahřála mě radost. Se Samuelem přišel totiž nejen Walter, ale i princezna.
„Předveď zde mistru Waltrovi a princezně své soustředění,“ řekl mi Samuel.
Postavil jsem se a znovu se do sebe pohroužil. Vytáhl jsem ze svého dna vše, co jsem cítil předtím.
A pak jsem poslal zlatý zlomek do vzduchu.
Samuel na pařez, který mi před chvíli posloužil za sedadlo, postavil malé přesýpací hodiny.
Zlatý zlomek visel ve vzduchu.
„Poprvé,“ řekl Samuel, když obracel přesýpací hodiny.
„Jak dlouho?“ zeptal se Walter.
„Zkusíme to, dokud je neobrátím desetkrát,“ odpověděl Samuel.
Jediný, kdo se zatím nevyjádřil, byla princezna. Co jsem mohl postřehnout, sledovala mě rovněž velmi soustředěně.

„Podesáté,“ řekl Samuel.
„Výborně,“ tleskl Walter rukama.
„Impozantní,“ pronesla princezna uznale.
„Můžeš ho uvolnit,“ řekl Samuel a já opět tleskl rukama a chytil padající zlatý zlomek, který jsem pak podal zpět Samuelovi.
„Ne,“ odmítl jej Samuel, „nech si ho. Je tvůj.“
To ještě nebylo zdaleka všechno.

Večer jsme nešli mezi ostatní a ráno bylo v této podivné osadě zase o dost více lidí. Walter mě po snídani zavedl za Samuelem a chvíli spolu o něčem tiše rokovali.
Samuel mě pak odvedl do jednoho z krajních domů, ve kterém jsme sešli do sklepení.
„Tady to bude nejlepší,“ řekl.
Po chvíli, kdy se Samuel opět rozhlížel, jakoby toto místo viděl poprvé, vešla k nám neznámá žena.
„Mistře Samueli,“ řekla mému společníkovi s mírnou úklonou, „Vyvolený,“ oslovila s mírnou úklonou mě.
„Připrav se, Bricie,“ řekl jí Samuel.
Žena vytáhla z pod svých šatů podivnou píšťalu. Než jsem se stačil zeptat, o jaký nástroj jde, vložila správný konec do svých úst a vydala tón.
Tón byl na tu píšťalu až nepřirozeně hluboký, ale ani v nejmenším nepříjemný.
„Nech se tím zvukem vést,“ řekl Samuel.

Zavřel jsem oči a ponořil se do sebe.
Náhle zmizela podlaha pode mnou i stěny okolo mě. Byl jsem v naprostém prázdnu a začal jsem padat. Chtěl jsem vykřiknout leknutím, ale nedokázal jsem otevřít ústa. Namísto toho jsem vnímal jen to, že padám.
A že padám přímo neuvěřitelně pomalu. Neměl bych snad při pádu zrychlovat? blesklo mi myslí. Chvíli mne ta myšlenka objímala, pak mě pustila. Naopak mě pomalost mého pádu překvapivě zklidnila.
Zkusil jsem se v tom pádu otočit, abych aspoň padal obličejem dolů.
Nešlo to.
Kdykoli jsem se pokusil překulit aspoň na bok, vrátila mě nějaká neznámá síla zpět na záda.
Proč padám a proč padám pořád takhle pomalu? chtěl jsem vykřiknout, ale kromě zdí a podlahy zmizely i veškeré zvuky.
Jak dlouho může ten pád trvat? byla moje další myšlenka. A kam až dopadnu?
A co tam vlastně bude?
Napadlo mě, že vlastně ani nepadám, že jenom klesám. Ale pořád mě znepokojovalo, že nevím, kam a proč.
Když už mě napadlo, že musím být tak hluboko, že hlouběji jsem ještě nikdy nebyl, objevilo se světlo.
Světlo mě potěšilo. Pocítil jsem naději, že nedopadnu zle.
Světlo se blížilo a já se blížil k němu. Cítil jsem, že k němu chci mířit.
Světlo se přiblížilo natolik, že mi stačilo natáhnout ruku.
A dotknout se toho světla.
Vzápětí mě pohltilo. Bylo všude okolo mě.
Stal jsem se součástí světla a světlo se stalo součástí mé podstaty.
Otevřel jsem ústa, abych zakřičel. Namísto toho mi z nich vyšlehl oslepující paprsek.
Natáhl jsem před sebe obě ruce. Z každého prstu vyšlehl další paprsek.
A když jsem zkusil otevřít oči, šlehaly světelné paprsky i z nich.
Jsem součástí světla a světlo je mou součástí.

Zvuk té podivné píšťaly náhle ustal.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Samuel.
„Světlo,“ vyslovil jsem ztěžka. „Světlo, světlo, světlo,“ opakoval jsem.
„Světlo,“ zopakoval po mně Samuel. „Poznal jsi světlo,“ dodal přemýšlivě.
Oba spolu s Bricií si mě zkoumavě prohlíželi. Pak pohlédli na sebe navzájem.
„Pojď s námi,“ řekl mi Samuel.

Měl jsem dojem, že jsem svým pádem do světla strávil pouhou chvíli. Proto jsem nevěřícně zíral, když jsem viděl, že je venku tma jako v pytli.
„To jsem tím poznáním světla strávil celý den?“ zeptal jsem se. Samuel jen pokýval hlavou.
Šli jsme na stejnou paseku, kde jsem secvičoval svoje soustředění se zlatým zlomkem. Povšiml jsem si, že s námi jde mnohem více lidí. Možná desítky.
Na samotné pasece se všichni zastavili v jakémsi půlkruhu. Samuel se postavil přede všechny.
„Všichni, kteří jste potkali světlo, pojďte ke mně,“ promluvil.
Přistoupilo k němu několik lidí.
„Ty také, Vyvolený,“ ukázal na mne.
Pomalu jsem se k nim přidal.
„Teď všichni, kdo jste potkali světlo, jej použijte, prosím. Ty, Vyvolený, zatím ne,“ obrátil se na mne znovu.
Chvíli se nic nedělo. Pak se mezi lidmi, shromážděnými před Samuelem, objevilo několik malých světel. Každý osvítil sám sebe a kousek místa okolo.
„Správně,“ pronesl Samuel. „Můžete své světlo utlumit.“
Poté, co jednotlivá světla zhasla, se obrátil na mne.
„Řada je na tobě, Vyvolený,“ pokynul mi.
Ponořil jsem se do sebe a nasál do sebe světlo.
Pak jsem rozevřel oči a roztáhl ruce.
Uslyšel jsem výkřiky překvapení a úleku. Světlo, které jsem kolem sebe rozšířil, změnilo tmu na jasný den.
„Neuvěřitelné,“ slyšel jsem jeden hlas.
„Zázračné,“ slyšel jsem jiný hlas.
„Vyvolený,“ slyšel jsem princeznin hlas.

Orel se podíval na lišku.
„Už ovládl světlo, paní Namuschová,“ řekl zadumaně.
„To ještě nic neznamená,“ odpověděla liška. „S větrem, vodou a zemí bude mít mnohem těžší zasvěcení.“
„On to zvládne,“ pronesl krocan, „a mám strach, že to zvládne stejně rychle jako světlo.“
„Je čas ho najít a zaútočit,“ rozhodla liška.