Neklid (sny)

Najíst se poté, co jsem zachránil princeznu Lanesi, kličkoval před Zvěstovatelovými špehy, prošel se s Waltrem a projel v člunu s podivnou Sandrou, byl vynikající závěr dne.

Navíc, když jsem v džbánu objevil vynikající tmavé pivo.
Usnul jsem velice rychle, než jsem si stihl uvědomit, že usínám.

Zámek. Malý, ale úhledný. V jedné z komnat sedí malé plavovlasé děvčátko. S něčím si hraje a podle oblečení jde o princeznu. Nebo minimálně šlechtičnu.
„Beatrice,“ zvolá děvčátko, „co se to venku děje?“
Do komnaty vběhne dívka ani ne dvacetiletá. „Princezno Lanesi,“ vydechne, „velké nebezpečí.“
Princezna, neboť je to zcela určitě ona, se na dívku dívá a pak se rozesměje. „Ty jsi legrační, Beatrice. Jaké nebezpečí? Kuchaři spálili pudink?“
„Ne, princezno,“ vyhrkne dívka „opravdové nebezpečí. Chtějí vás zabít.“
Děvčátko vstane a jde k dívce. Vzhlédne k ní a prohlásí: „Něco takového mi nikdy neříkej. Já jsem princezna a ty moje komorná, to přece víš.“
„Na to teď není čas,“ vykřikne Beatrice, chytne děvčátko za ruku, zvedne je vzhůru a sevře v náruči. Děvčátko jí spontánně omotá své paže okolo krku.
Beatrice se neklidně rozhlíží. Pak si všimne provazu, kterým je svázán okenní závěs.
„To musí stačit,“ řekne spíš jen sama sobě. Volnou rukou škubne s provazem tak silně, až jej urve. Přehodí si děvčátko v náruči na stranu, otevře volnou rukou okno, omotá konec provazu okolo okenního sloupu a vyhodí provaz ven.
Pak i s děvčátkem v náruči jednou rukou sešplhává po provaze dolů.
Dole se dotknou země a Beatrice na ni děvčátko postaví.
„Musíme rychle pryč,“ řekne.
„Ale proč?“
„Pro vaše dobro, princezno. Běžíme.“ Chytne děvčátko za ruku a obě se rozeběhnou pryč od zámku. Z opačné strany se do něj právě vřítilo několik stovek lidí. S výkřiky „Pryč s králem a jeho rodinou, za Zvěstovatele,“ probíhají zámkem a koho potkají, toho podříznou nebo jinak zabíjejí.
Král s královnou sedí v jedné ze slavnostních komnat. Král píše královský list, jeho choť si upravuje šaty. Vtom do místnosti vstoupí nápadně vysoký muž a skoro stejně vysoká žena.
„Pane králi, královno,“ řekne ten muž s lehkou úklonou hlavy, „obávám se, že budete muset opustit zámek v zájmu zachování vlastního života.“
„Proč?“ odpoví král a pohlédne na příchozí překvapeně.
„Rebelové, vyznavači Zvěstovatele, přepadli zámek a zabíjejí každého, na koho narazí. Není vyloučeno, že budou chtít zabít i vás dva,“ pronese vysoký muž.
„Zvěstovatel?“ zeptá se pochybovačně královna. „Vážně někdo věří, že ten člověk existuje?“
Nápadně vysoký muž a skoro stejně vysoká žena zmateně pohlédnou na sebe.
„Vaše veličenstva,“ řekne vysoká žena, „myslíme to vážně. Jste ve smrtelném nebezpečí.“
„To jsme byli už mnohokrát,“ mávne bezstarostně rukou král. „Je to tak, drahá?“ usměje se na královnu.
„Samozřejmě drahý,“ usměje se královna.
„Teď,“ řekne nápadně vysoká žena.
V následujícím okamžiku oba návštěvníci provedou dlouhý skok. Nápadně vysoký muž stojí za králem, nápadně vysoká žena za královnou. Na rychlé mrknutí oba vytasí dýky a členy královského páru probodnou.
„Čistá práce, pane Kirschi,“ řekne ta nápadně vysoká žena s obdivem v hlase.
„Jako vždy, paní Namuschová,“ odpoví vysoký muž.
„Teď to dítě,“ připomíná nápadně vysoká žena, „tu princeznu Lanesi.“
„Ale no tak, paní Namuschová,“ říká nápadně vysoký muž káravě, „víte přece, že je to dítě a princezna jen  z jedné části. A pro nás je důležitější ta druhá část.“
„Jdeme,“ odpoví nápadně vysoká žena.

Otevřel jsem oči s výkřikem. Co se to děje? Kde to jsem?
Po chvíli se mi vrátila schopnost vnímat realitu. Jsem v tom podivném stavení kdesi v divném světě. Je tma.
Vstal jsem z lůžka a udělal několik kroků po místnosti. Vyhlédl jsem z okna, ale viděl jsem jen oblohu a hvězdy, které mi nic nepřipomínaly.
Blbý sen.
Zalehl jsem a zkusil usnout podruhé.

Jsem na palouku. Aspoň to tak vypadá. A z dálky vidím ohniště, kde hoří oheň. Cítím nebezpečí, ale něco mě přitahuje tak silně, že neváhám a jdu k ohništi. Jsem od něj něco přes sto metrů a rozlišuji.
Sedí u něj orel, krocan a liška.
Není obvyklé vidět  tyto tři tvory pohromadě, ale nohy mě pořád vedou k nim. A orel se ohlédne mým směrem.
„Jen pojď blíž, Tomáši,“ promluví orel lidským hlasem a mně to nepřijde divné,  „už na tebe čekáme.“
Jdu blíž. Zírají na mě všichni tři.
„Přisedni k nám, Tomáši,“ vyzve mě liška.
Usednu na kámen. Orel je po mé levé ruce. Liška a krocan po pravé.
„Kde to jsem?“ ptám se.
„Jsi v Území smíru,“ říká mi orel, „je to místo, kde neexistuje násilí a boj. Zbraně, kterými bys chtěl někomu ublížit, se zlomí a rozpadnou. Kdybys chtěl někoho udeřit, udeříš sebe.“
„A proč jste se chtěli se mnou setkat? Proč tu na mě čekáte?“
Všichni tři pohlédnou na sebe navzájem a slovo si vezme opět orel.
„Ještě to nevíš, Tomáši, ale zdejší lid tě pokládá za Vyvoleného. Za toho, kdo zastaví a zničí Zvěstovatele. V době, kdy Zvěstovatel začal pozvedat hlas proti králi a jeho vládě, se objevila bláznivá Žanda. Podivínka, která se živila kořeny jedovatých bylin. A ta začala vykřikovat, že se objeví Vyvolený, který Zvěstovatele zastaví a zničí. Pozná se podle toho, že na rubové straně, čili ve tvém světě, zachrání život princezně Lanesi.“
„Proto,“ navázala liška, „jsme po princezně Lanesi pátrali. Dlouho a dlouho a ještě déle. Ve tvém světě by to odpovídalo, řekněme, dvanácti rokům. Nebyla k nalezení.“
„Měla dokonalé maskování,“ ozval se krocan, „byla jedno z dětí mezi dětmi a nikoho nenapadlo, o koho jde.“
„Princezna Lanesi,“ pokračoval orel, „totiž není obyčejná princezna. Zároveň je jeden z nejsilnějších mágů naší říše.“
„Jestli ne úplně nejsilnější,“ povzdechl si krocan.
„Narazili jsme na ni náhodou,“ pronesla liška, „sevřeli jsme ji v kruhu, ze kterého nemohla uniknout. Jenže použila magii. Najednou byla u brány do tvého světa a pak pronikla přes bránu. A kvůli její magii zůstala brána ještě dlouho pro nás zablokovaná.“
„Otevírala se jenom tomu, koho určila princezna Lanesi. Například Waltrovi,“ zahudroval krocan.
„A z brány vypadla přesně na cestě před vozem té ženy, se kterou jsi jel,“ vyprávěl orel, „magie jí zbylo sice málo, ale i tak to stačilo k tomu, aby se vůz zastavil asi takový kousek,“ na mírnou škvírku rozevřel zobák, „před ní. Ty jsi ji zvedl z cesty a odvedl.“
„Než jsme mohli projít branou, stihl jsi mluvit s Waltrem,“ řekla chladně liška.
„A proč mi to všechno vyprávíte?“ zeptal jsem se. „Když budete chtít, jinde než v tomto Území smíru mě můžete kdykoli zlikvidovat.“
„Nemůžeme,“ opáčil krocan.
„Jsi silnější než každý z nás,“ dodala liška.
„Než my tři dohromady,“ završil to orel. „Jen se podívej.“
Orel sklonil hlavu někam pod sebe a když ji zvedl, držel v zobáku zrcátko, které natočil ke mně.
Podíval jsem se a vykřikl:
„Já jsem tygr?“
„Tohle zrcadlo,“ vysvětlovala mi liška, „neukazuje tvou vnější podobu, ale tvou sílu a moc. Jsi dokonce silnější než princezna Lanesi. Kdybys chtěl přijít a sloužit Zvěstovateli, velice bys tím nám všem pomohl. Nemám pravdu, pane Kirschi?“
„Jistěže máte, paní Namuschová,“ odpověděl orel, který mezitím zrcátko odložil, a podíval se na mě, „a předpokládám, že našeho společníka pana di Arcoramu ti představovat rovněž nemusím.“
„Dávej na sebe pozor, Vyvolený,“ řekl krocan.

Otevřel jsem oči. Okny svítilo ranní světlo a z přízemí jsem slyšel hlasy. Velice rychle jsem se opláchl vodou v džberu – byla pořád příjemně teplá – a sešel dolů.
„Výtečně,“ prohlásil Walter, „hned po snídani vyrazíme dál.“