„Vydržet deset otočení přesýpacích hodin je hodně?“ zeptal jsem se Samuela. Ten se zastavil, pohlédl na mě a tiše, avšak důrazně, odpověděl:
„Žádný z těch, kteří jsou v naší Říši nadáni magií, to dosud nevydržel. I princezna Lanesi, která má opravdu velké magické schopnosti, vydržela pouhých šest otočení a před sedmým začala umdlévat. Pokud zvládneš další inicializaci, máš před sebou velkou budoucnost.“
No vida ho. Není to tak dávno, co jsem byl jeden z mnoha ve velké kanceláři. Nejsem si ani jistý, jestli aspoň polovina mých kolegů znala mé jméno. A teď – velká budoucnost.
V dalších dnech mě Samuel nadále cvičil v soustředění a pozornosti. Jako první určil, že musím tím zlatým kouskem ve vzduchu pohnout určitým směrem.
Napoprvé jsem ho posunul asi o půl centimetru.
Napodruhé taky.
A napotřetí, napočtvrté,…, pořád stejně.
„Posilni své soustředění,“ řekl Samuel, „abys jej posunul vzduchem až,“ a ukázal k okraji mýtiny, „sem.“
Pohroužil jsem se do sebe. A ještě hlouběji.
Světlo, které jsem už měl v sobě, mě objalo a dodalo mi svou sílu.
A pokusil jsem se.
Ten kousek zlata se neochotně pohnul. A ještě jednou. A ještě.
K okraji mýtiny se doslova doploužil.
Samuel mě zaujatě pozoroval.
„To stačí, Vyvolený. Vím, že to zvládneš i lépe. Teď zkusíme něco jiného.“
Podle jeho pokynů jsem zkoušel ve vzduchu udržet kus dřeva.
Potom kámen.
Vysilovalo mě to víc, než jsem očekával.
A pak dvě věci najednou.
Kámen a zlatý zlomek.
Bral jsem sílu z takové hloubky sebe sama, že jsem ani netušil, že ji tam najdu. Přesto jsem měl co dělat, abych to zvládl.
Každý den jsem mohl pozorovat, že mi soustředění jde o něco lépe. Samuel mě soustředěně pozoroval a buďto nesouhlasně mručel nebo souhlasně pokyvoval hlavou.
Po dvou předmětech přišly tři.
Nejdříve je udržet ve vzduchu.
Pak s nimi pohnout.
Přestal jsem počítat dny a noci. V noci se mi o mých pokusech zdálo. Liška, orel a krocan někam zmizeli.
Přes den jsem pak ze stavu, kdy jsem se ráno cítil silnější než nejsilnější, dostal do stavu, kdy jsem se večer cítil jako vyždímaný hadr.
A každý další den znovu a znovu. K Samuelově spokojenosti.
Mohlo to být něco ke dvěma měsícům intenzivního cvičení, když jednoho rána řekl Samuel: „Je čas.“
Toho dne s námi šlo na mýtinu nějakých třicet bojovníků s oštěpy. To mě poněkud děsilo, ale pořád jsem si říkal, že Samuel ví, co dělá.
Na mýtině pak Samuel bojovníky rozestavěl do tří řad za sebou.
„Připrav se, Vyvolený,“ řekl mi klidným hlasem.
Pak vydal gestem pokyn první řadě bojovníků. Ti zvedli paže a vyhodili vzhůru své oštěpy.
„Udrž je,“ řekl mi Samuel.
Dal jsem do soustředění všechnu energii a oštěpy, i když každý v jiné výšce, zůstaly viset ve vzduchu. Bojovníci vydechli úžasem.
Samuel dal pokyn druhé řadě bojovníků. Ti také zvedli paže a vyhodili vzhůru své oštěpy.
„Udrž je,“ řek mi Samuel.
Přidal jsem na soustředění. Sáhl jsem hluboko do svého nitra, abych k tomu našel energii.
Oštěpy z prvního hodu poklesly, ale za chvíli se vrátily do původních výšek a oštěpy z druhého hodu se k nim přidaly.
Bojovníci vydechli ještě větším úžasem a začali mezi sebou brebentit.
Samuel dal pokyn třetí řadě bojovníků a i jejich oštěpy vzlétly vzhůru.
„Ještě i tyhle udrž,“ řekl Samuel.
Už jsem nemohl přidat svou energii. Zařval jsem.
Můj křik zastavil všechny oštěpy ve vzduchu. Taky mi umožnil zkoncentrovat energii.
„Drž je,“ řekl Samuel, zatímco bojovníci sledovali oštěpy, visící ve vzduchu, a obcházeli mě velkým obloukem.
„Teď,“ řekl Samuel, „je všechny pošli tam,“ a ukázal směr, „a tam je zastav a otoč hroty dolů.“
Zhluboka jsem se nadechl, vybudil své soustředění a oštěpy se vydaly na cestu.
„Teď je zastav a otoč hroty dolů,“ řekl Samuel.
Další nádech a oštěpy se začaly neochotně otáčet. Podle Samuelových slov hrotem dolů.
„Teď je pusť dolů,“ řekl Samuel.
Dvakrát jsem zamrkal.
Oštěpy se spustily k zemi.
Bojovníci na nic nečekali a rozběhli se směrem, kterým jsem poslal jejich oštěpy. Po další chvíli se vrátili a své oštěpy mi složili k nohám.
„Ovládl jsi jejich oštěpy,“ odpověděl Samuel na můj tázavý pohled, „od této chvíle jsou jejich oštěpy tvoje.“
„Ale já je nechci,“ bránil jsem se.
„To jim říct nemůžeš,“ řekl Samuel, „ale řekni jim, že jim ty oštěpy daruješ.“
Sklonil jsem se k bojovníkům a řekl jsem jim, že si velice vážím úcty, kterou mi projevují, a že jim jejich oštěpy daruji.
Zakřičeli radostí, pak si každý vzal svůj oštěp a hrdě odešli do osady.
Samuel kývl na mě a šli jsme za nimi.
V noci mě pak Samuel vzbudil.
„Pojď,“ řekl mi.
Navykl jsem si ničemu se nedivit a šel za ním. Tentokrát úplně jiným směrem, který jsem dosud neznal. Přestože byla tma, šel Samuel poměrně svižně. Chtěl jsem použít světlo, ale nedoporučil mi to.
Byli jsme už dost daleko od osady, když jsme přišli na okraj hlubokého údolí. Bojovníci byli tentokrát shromážděni v jedné řadě.
„Ovládneš jejich oštěpy,“ řekl mi Samuel, „pošleš je nad střed údolí, otočíš je hroty dolů a pak je spustíš. Aby spadly co nejprudčeji.“
Ponořil jsem se do sebe, nabral všechnu svou sílu a přikývl jsem.
Samuel dal znamení.
Oštěpy vzlétly.
Zafixoval jsem je a posunul nad střed údolí. Pak jsem je otočil hroty dolů.
„Už?“ zeptal jsem se Samuela na půlku úst.
„Ano,“ přikývl Samuel.
Oštěpy slétly dolů do údolí.
Zdálo se mi, že slyším jeden nebo dva výkřiky.
Po další chvíli dal Samuel znamení a bojovníci začali sbíhat do údolí najít své oštěpy.
„My se můžeme vrátit,“ řekl mi.
U ohně chyběl krocan. Z orla i lišky crčela krev a navzájem se snažili ošetřit si nejhorší rány.
„Oštěpy, paní Namuschová,“ řekl orel smutně a z jeho hlasu zněla bolest, „my za ním jdeme vlastně skoro v dobrém úmyslu, dalo by se říct, a on na nás spustí oštěpy.“
„Chudák pan di Arcorama,“ sykla liška a snažila se dotáhnout obvaz na svých zádech, „bez něj jsme slabší. A náš Vyvolený přítel je silnější.“
„Jen ještě neumí svou sílu používat,“ povzdechl si orel ve snaze srovnat si nalomené křídlo, „a zbytečně jí plýtvá. Kdyby pochopil, že se má přidat na naši stranu, naučil bych ho zacházet se silou efektivněji.“
„Jste moudrý, pane Kirschi,“ souhlasila liška, „jen jestli k tomu budeme mít příležitost.“
„Nezbývá nám než se zotavit a vymyslet jiný způsob, jak jej přesvědčit,“ uzavřel celý rozhovor orel.
Bez ohledu na to, co se dělo mezi Kirschem, Namuschovou a di Arcoramou, jsem spal tvrdě jako dřevorubec po šestnáctihodinové šichtě.
Ráno mě vzbudil Samuel. Vedle něj stála neznámá žena.
„Pojď,“ řekl mi, „pokračujeme.“
