Neklid (rubová strana)

Vejít do Zvěstovatelova sálu a zjistit, že je naprosto liduprázdný a že nepřítel, který se na mě tak těšil, tu není, bylo mrzuté. Začali jsme pátrat, kam se mohl vytratit.

„Tady,“ řekla v jednom místě princezna, „otevřel si bránu na rubovou stranu. Do tvého světa,“ podívala se na mne.
„Jen tak si otevřel bránu?“ podivil jsem se.
„To zvládne i slabý mág,“ pronesla.
„Dobře,“ prohlásil jsem po krátkém zamyšlení, „protože je v mém světě, je nyní na mně, abych se za ním vydal. Můžu projít tou bránou, kterou si otevřel?“
„Raději ne,“ špitla princezna. „Bude lepší, když si otevřeš svou. Ale nejdřív načerpej sílu.“
Pochopil jsem.

Vyšli jsme ven z věže a pak i z tvrze. Došli jsme k našim bojovníkům a hlavně k zajatcům. Ti se na nás nedívali zrovna přívětivě.
Natáhl jsem k nim ruce.
Zelená světélka se rozzářila.
Všichni mí společníci ustoupili. Poprvé, jak mi později svěřila princezna, viděli, jak jeden člověk bere sílu šedesáti zajatcům najednou. Bylo to opojné a povznášející. Jako nějaká hodně podivná droga.
Odebírání síly jsem zastavil, když začali zajatci omdlévat.
Potom jsem poodešel bokem. Aby i ostatní mohli odebírat sílu zajatcům.
A taky proto, že jsem se musel soustředit.
Hodně soustředit.
A ještě soustředit.

Brána se přede mnou začala zjevovat. Čekal jsem a soustředil se, dokud nebyla kompletní.
Pak jsem k ní udělal jeden krok.
Druhým krokem jsem se dostal přímo před ni.
Třetím krokem jsem do ní vstoupil.
A vyšel jsem z ní na tramvajovém ostrůvku u zastávky Invalidovna.

„Nemůžeš dávat pozor?“ okřikla mě statná seniorka.
Podíval jsem se na ni. Zmlkla.
Rozhlédl jsem se. Všiml jsem si, že mě několik lidí nechápavě pozoruje.
Pak jsem si uvědomil, že mám na sobě pořád plášť z rybích šupin.
Zasmál jsem se na tu statnou seniorku a vykročil ke stanici metra.
Cítil jsem Zvěstovatelovu sílu naprosto přesně. Ne magii, jen jeho sílu.
A k tomu místu je lepší jet metrem.

Trochu mě píchlo u srdce, když jsem si uvědomil, že nevím, jestli mám u sebe lítačku. Pak jsem hrábl do svého vaku.
Byla tam srolovaná moje bunda.
A v jedné z jejích kapes i lítačka. Jestli vůbec ještě platí?
Každopádně nález lítačky mě uklidnil.

Souprava metra se pomalu a jistě přisunula do stanice, zpomalila na minimum, až zcela zastavila. Čekající cestující se strategicky rozmístili tak, aby byli co nejblíže ke dveřím a zároveň aby nepřekáželi vystupujícím. Toho ostatně bylo třeba ve chvíli, kdy se všechny dveře soupravy rozjely a masa vystupujících se na chvíli promísila s masou nastupujících.
V tom davu si nikdo nevšímal člověka v plášti z velkých rybích šupin. Bylo to výstřední, ale v tomto městě je pojem výstřednosti velmi relativní.
Mladá slečna štíhlé postavy v bílé halence nastoupila na eskalátor a já stál tři schody za ní. To mi zajistilo dvě jistoty. Tou první bylo, že si nikdo mezi nás nestoupne, protože stát těsně přede mnou nebo těsně za ní by nebylo nikomu pohodlné. A tou druhou, že nebudím žádné podezření.
Kdo by taky podezíral člověka, který se opírá o pojízdné madlo a znuděně pozoruje reklamy na stěnách stanice.
Teď. Teď jsem lehce posunul ruku směrem ke slečně. Nenápadně, o několik málo centimetrů. To mi ovšem stačilo. Okolo špiček mých prstů se roztančila zelená světýlka a začal jsem bezostyšně sbírat sílu slečny přede mnou.
Zavrtěla se. Pochopil jsem, že už cítí odliv síly. A následně se nervózně ohlédla. Při mém štěstí mě přehlédla jako každého, kdo znuděně sleduje reklamy na stěnách. Koukala někam až za mě, vysílala pátravý pohled, aby se poté, co nic podezřelého nezjistila, otočila zpět do směru jízdy a pevněji se chytila pohyblivého madla.
Zrušil jsem spojení a počkal skoro přesně dvě a půl sekundy. Pak byl nejvyšší čas zareagovat takovým způsobem, abych padající dívčí tělo zachytil svými pažemi a zároveň nedal ani náznakem najevo, že přesně tohle jsem čekal.
Síly, kterou jsem z ní odčerpal, bylo tolik, že mi připadala lehká jako pírko. Počkal jsem, až vyjedeme úplně nahoru do vestibulu, tam jsem se rozhlédl a neomylně jsem se vydal k informačnímu stánku.
„Můžete zavolat záchranku?“ zeptal jsem se. „Tady slečna omdlela na schodech.“
Žena za pultem na mě zírala jako na přízrak a vypadlo to, že jí budu muset zakroutit nosem, aby zareagovala. Pak se jí vrátila duchapřítomnost, vzala telefon a skutečně volala.
„Kam můžu slečnu položit?“ zeptal jsem se. Žena beze slova ukázala na nepříliš pohodlnou dvoumístnou pohovku. Pokrčil jsem rameny a svou oběť tam skutečně položil.
„Za jak dlouho přijedou?“
„Do deseti minut jsou tady,“ promluvila ta žena nepřítomným hlasem a s očima upřenýma na omdlelou slečnu. „Nemocnice je kousek,“ dodala.
„Fajn,“ řekl jsem jí, naklonil se ke své oběti a s uspokojením konstatoval, že dýchá. „Já už musím běžet, tak kdyby něco, tak jim řekněte, že omdlela na schodech. Kdyby něco, ukažte jim záznam z kamery. Nejsou to ani dvě minuty, co se to stalo,“ a bez čekání na její odpověď jsem vyrazil ven.

Zamířil jsem neomylně směrem, kde jsem cítil sílu svého protivníka. Jedna křižovatka, druhá křižovatka a najednou vedle mě stáli Walter a princezna.
„Našli jsme tě,“ oddechl si Walter.
„Ve správný čas,“ podotkl jsem.
Pak jsem se ohlédl. Za námi stálo několik řad našich bojovníků.
„Tomu říkám paráda,“ pronesl jsem s ulehčením.
„Tomáštomášhrstkatome,“ oslovil mě Walter, „máš u sebe tu věc od Zvěstovatelových špehů?“
No jo, mám ji vůbec?
Otevřel jsem svůj vak a prohledal jej.
Dětská trumpetka vypadla na chodník.
„Vezmi si ji a zapískej,“ pokynul mi Walter.
Udělal jsem, oč mě požádal.
Chvíli se nedělo nic.
Pak se přímo před námi objevil Heinrich Kirsch.

„To jsi ty?“ zeptal se mě unaveně.
„Přece jste mi s vaším společníkem řekli, že mám zapískat, když budu chtít, abyste se objevili,“ odpověděl jsem s úsměvem, „jen jste tenkrát nepočítali s tím, že zůstaneš sám.“
„Co po mně všichni chcete?“
„Chopte se ho,“ zvolal Walter místo odpovědi. Než se Heinrich Kirsch nadál, byl naším zajatcem.
„Potřebujeme tě pro rozhovor se Zvěstovatelem,“ vysvětlil mu.
Nezdálo se, že by z toho měl Heinrich Kirsch radost.

„Co je to za budovu?“ zeptal se Walter, když jsme se přiblížili k cíli, tedy ke skrýši, kde se ukrýval Zvěstovatel.
„Je to centrála našich komunistů,“ odpověděl jsem mu.
„Nevím, kdo to jsou ti komunisté,“ prohlásil Walter, „ale tak silnou koncentraci zla jsem ještě nezažil.“
Vstoupili jsme do budovy. Překvapilo mě, že je všude liduprázdno. Ani ospalý vrátný nás nevítal. A soudruzi zmizeli i se soudružkami.
Šli jsme chodbami a Zvěstovatelova přítomnost byla stále silnější. Krom toho na nás útočili zlo ukryté ve zdech a podlahách. A ve všech těch sochách a bustách Lenina, Stalina, Gottwalda a jiných.
Princezna vytvořila magický štít, který zlo zdejších stěn naštěstí aspoň trochu odrážel.
„Tady to je,“ řekl jsem u jedněch dveří.
Otevřel jsem je a vstoupili jsme do normalizační zasedačky.
„Ale to jsou k nám hosti,“ ozvalo se, „jestli tohle není ten podvodník, který si hraje na Vyvoleného?“
Byl to Zvěstovatel.

Ve stříbrné barvě si liboval i nadále. Jen měl na sobě stříbrný papalášský oblek a vlasy učesané na Husáka.
„Teď si konečně prověřím, jestli jsi opravdu Vyvolený,“ zasmál se. „Protože jestli ano, tak chytej.“
Vrhl proti nám proud zla.
„Teď,“ vykřikl jsem.
Naši bojovníci vystrčili vpřed Heinricha Kirsche.
Ten se dostal Zvěstovatelovu proudu zla přímo do cesty.
A nedopadl dobře.
Tělo Heinricha Kirsche se podivně prohnulo, pak zase narovnalo, pak ještě jednou prohnulo. Pak udělalo několik mimovolných kroků a nakonec se sesunulo na podlahu.
„Vy bestie,“ vykřikl Zvěstovatel, „zničili jste mého nejvěrnějšího!“
„Zničil jsi ho sám,“ odpověděl jsem.
„Teď zemřete všichni,“ zvolal Zvěstovatel.
Zpevnil jsem tělo a soustředil se.

Když Zvěstovatel vypustil další proud zla, vytáhl jsem všechnu nakumulovanou sílu. A dal ji do své moci. Vypustil jsem obrovský proud síly a světla, který se začal omotávat okolo Zvěstovatele a jeho zla.
Zlo se snažilo, ale můj proud světla, posílený nakumulovanou silou, nemělo jak prorazit. Světlo vytvářelo okolo Zvěstovatele obří kokon.
„Princezno, prosím,“ sykl jsem.
Princezna natáhla obě paže ke kokonu. Z jejích paží vytryskl barevný proud zcela jiného světla, který začal omotávat a stahovat můj původní kokon.
Nechtěl jsem si ani představovat, jaký tlak musí na Zvěstovatele působit.
Bojovníci se drželi bokem. Když jsem se soustředil víc, slyšel jsem Zvěstovatelův křik.
A pak se ozvalo zase to tiché plop!

Princezna uvolnila svůj proud a já svůj.
Zvěstovatel ležel na zemi.
Jeho síla byla pryč. I jeho magie.
„Chopte se ho,“ řekl jsem a bojovníci jej sebrali a zvedli.
„Waltře, princezno,“ obrátil jsem se na své společníky, „obávám se, že bránu do Říše budete muset otevřít vy.“