Neklid (návrat)

Vrátili jsme se opět do Říše princezny Lanesi. Přesněji na její okraj do tvrze, která dříve patřila Zvěstovatelovi. Ten však už bez své síly skončil jako zajatec ve sklepení, kde ho nepřetržitě někdo hlídal.

Z různých koutů Říše začali přicházet bývalí Zvěstovatelovi vyslanci a taky jeho hlídky. Stovky a stovky lidí. Přicházeli, žádali o odpuštění a na svou obhajobu uváděli, že byli pod vlivem Zvěstovatelovy magie a nedokázali mu vzdorovat.
Princezna Lanesi jim postupně vracela jejich práva a svobody. Někteří z nich radostí plakali.
Několik dalších dní jsme vedli dlouhodobé debaty o tom, jak bychom měli naložit se Zvěstovatelem. Návrh na to, aby byl popraven, jsme zamítli. Zbytek života ve sklepení své bývalé pevnosti by taky strávit nemohl. Na žádné řešení jsme nepřišli.
Pak jednoho dne pro mě přišel Walter.
„Pojď se mnou,“ řekl a vedl mě do věže, kde měl dříve svůj hlavní sál Zvěstovatel. Teď sál využívala princezna. Aspoň do té doby, než bude její zámek opraven natolik, aby se do něj mohla vrátit.
Princezna seděla ve velkém křesle ve slavnostních šatech. Kdybych to měl popsat, celá doslova zářila.
Postavili jsme se s Waltrem před ní.
Podívala se na mě a zvučným hlasem zvolala:
„Poklekni před svou princeznou, Tomáši Hrstko z rubové strany.“
Ohlédl jsem se na Waltra. Lehce přikývl.
Poklekl jsem na levé koleno a sledoval jsem princeznu.
Ta vzala do ruky tenký meč a zlehka se jím dotkla mého levého ramene, mého pravého ramene a pak i mé hlavy. A dodala stejně zvučným hlasem:
„A teď povstaň, rytíři Tomáši z Hrstky.“
Postavil jsem se zcela fascinován. Všichni ostatní přítomní tleskali a provolávali mi slávu.

Usadil jsem se v jiné části tvrze. Debatoval s Waltrem o všem možném, hlavně o tom, jaké má v Říši povinnosti rytíř a jaká má práva. Když jsem se dověděl, že mi bude patřit část území, kterou si mohu vybrat (a až na dvě nebo tři výjimky si mohu vybrat prakticky kteroukoli), zaradoval jsem se.

Jednoho večera jsem stál na okraji Říše a pozoroval poušť. Tvrz, která se stala mým domovem, byla za mými zády a já pocítil náhlý stesk.
„Musím se vrátit,“ řekl jsem poušti.
Neodpověděla.

Našel jsem Waltra a rozloučil se s ním. Popřál mi hodně štěstí a abych si zapamatoval, že jsem v Říši rytířem a to mým odchodem nezanikne.
Pak, když všichni usnuli, jsem si vybudoval bránu.
A vešel jsem do ní.

Tentokrát jsem z brány vystoupil uprostřed nástupiště v metru. Během několika málo minut jsem se dostal na svou linku, do příslušné stanice a netrvalo dlouho a stál se před domem.
„Klíče,“ napadlo mě.
Byly tam. Ve vaku.
Za chvíli jsem za sebou zavřel dveře svého bytu. Sundal jsem rybí plášť a kalhoty z Říše a po dlouhé době zapadl do koupelny.
Napustil jsem si plnou vanu horké vody.

Ráno jsem se probudil plný energie. Protáhl jsem se, naházel na sebe oblečení; to, které jsem měl ve vaku během života v Říši princezny Lanesi, jsem nacpal do pračky. Sebral jsem vše, co jsem potřeboval, a vyrazil do práce.
„Tomáš je tady,“ zvolal Rosťa, „tak jak bylo na Madeiře?“
„Na Madeiře?“ podivil jsem se.
„Nedělej se,“ zasmál se Rosťa, „každý rok touhle dobou jezdíš na Madeiru. Jenom letos jsi neposlal ani jeden pohled. To ti musela Bára dávat pořádně do těla, co?“
„Hm,“ udělal jsem.
„Ale prospělo ti to,“ uznale prohodil Rosťa, „vypadáš, jako bys zhubl a zesílil.“
Usmál jsem se sám pro sebe.
Když jsem zapnul počítač, čekalo mě další překvapení. Podle informací na obrazovce jsem byl pryč pouhé tři týdny.
„Ahoj, Tomáši,“ objevila se u mého stolu s králíky Mirka, „už se těším na tu tvou prezentaci na odpolední poradě,“ a někam odplula.
Začal jsem hledat. A skutečně, odpoledne měla být porada. A v úkolech jsem měl vytvoření prezentace.
Hledal jsem dál a prezentaci jsem našel.
Prohlédl jsem si ji a sebekriticky jsem musel uznat, že se mi nepovedla.
Začal jsem ji upravovat.
Prsty mi po klávesnici doslova tančily.

Před obědem zavolala Bára.
„Ahoj,“ řekla nejistým hlasem, „ani jsem ti už nechtěla volat, jen mi pořád vrtá hlavou, proč ses se mnou rozešel.“
Páni, tak já se s ní rozešel a ani o tom nevím!, blesklo mi hlavou.
„Můžeme to probrat,“ řekl jsem, „ale přes týden na tebe nebudu mít čas. Leda, že bys nejela na víkend k rodičům a během soboty se můžeme sejít a vše si vyříkat.“
V telefonu bylo ticho.
„Tak dobře,“ souhlasila nakonec.

Při odpolední poradě jsem poprvé zažil, jak se cítí sebevědomý člověk. Do zasedačky jsem nakráčel jako dobyvatel. A když jsem se podíval na svého šéfa a jeho kolegu – šéfa partnerské firmy, měl jsem co dělat, abych se nezačal smát.
Takových se někdo bojí?
Začal jsem mluvit a otevřel prezentaci.

„Tomáši, na slovíčko,“ řekl mi šéf druhý den, když jsem si zrovna říkal, jak asi moje prezentace zapůsobila.
Vešel jsem do jeho kanceláře.
„Tomáši, co to mělo znamenat?“ vykřikl. „Vy jste se snad zbláznil? Vykládal jste takové nesmysly, takové, to mi promiňte ten výraz, hovadiny. Řekněte mi upřímně, byl jste zhulený, když jste to psal? Protože jestli ano, tak vás okamžitě vyrazím a jestli ne a myslel jste to vážně, tak vás taky vyrazím. Tak co mi řeknete?“

Neřekl jsem nic, protože na šéfově stole se rozezvonil telefon.
„No co je?“ zařval šéf do sluchátka. Pak náhle zkrotl. „Ano, dobrý den, právě tu o tom s ním mluvím. Můžete to zopakovat? Ano, rozhodně předám.“ A zavěsil.
Pak se podíval na mě: „Já vás nemůžu vyrazit. Protože jestli vás vyrazím, tak vás vezmou do partnerské firmy a dají vám dvaapůlnásobek toho, co berete tady. To byl šéf partnerské firmy. Vaše prezentace byla prý nejlepší, jakou kdy v životě viděl.“
„Takže zůstávám?“ usmál jsem se.
„Ale jo,“ mávl rukou.

Několik dalších dní běžel můj normální stereotyp. Měl jsem se cítit dobře, ale pořád jako by mi něco chybělo. Ani setkání s Bárou nepomohlo. Bylo poznat, že se nemáme o čem bavit. Bára odcházela v slzách a já byl překvapený, že jsem si některých věcí dříve nedokázal všimnout.
V sobotu večer jsem se šel jen tak zbůhdarma projít městem. Měl jsem na sobě svůj plášť z rybích šupin. Ani jsem nevěděl jak a ocitl jsem se před černou zdí.
Chvíli jsem na ni jen tak zíral.
A pak jsem zaklepal.
Poprvé.
Podruhé.
Než jsem zaklepal potřetí, černá zeď se otevřela.
Stála za ní Amanda a usmívala se.
„Už na tebe čekám,“ řekla a já vešel za ní.