Zasvěcení světlem. Zasvěcení větrem. Zasvěcení vodou. A co je na tom nejvíc zvláštní, je to, že mi tenhle svět, do kterého jsem se dostal úplným omylem, začíná připadat normální. Úplně normální.
Kulečníková herna. Několik hráčů, několik diváků. Dvě znuděné barmanky. Dvě holky bokem, co si spolu něco děsně důležitého špitají. A já.
„Nechceš si zahrát, Tomáši?“ obrátí se na mě Rosťa.
„Ani ne, vždyť to neumím,“ odmítnu jeho nabídku.
„No tak, aspoň to zkus,“ zkouší to znovu Rosťa. A pak ještě jednou. Protože ví, že nakonec podlehnu.
Beru tágo do ruky a zkusím to.
„No ty vole,“ pronese Rosťa.
„Jsem říkal, že to neumím,“ namítnu.
„Ale že je to s tebou takhle děsný, to snad…,“ nedopoví Rosťa.
Sedám si opět bokem. Vtom ke mně míří jedna z těch dvou holek bokem. Blondýna v červenomodrém svetru.
„Ahoj, já jsem Bára,“ říká a podává mi ruku. „Ty jsi tu sám?“ zeptá se.
„Já jsem tady s těmahle,“ ukazuji na kulečníkáře. „Ale jinak sám,“ dodávám to, co je zjevné.
„Hm,“ udělá ta holka a rozhlédne se. „A můžu se k tobě přidat?“
„Samozřejmě,“ usměju se.
Přestávám vnímat své kolegy a vnímám jen svou novopečenou známost. Z herny odcházíme spolu. Její kamarádka se zasměje, udělá na nás „tytyty“ a odfrčí taxíkem.
Jdeme večerním městem a povídáme si. Na křižovatce, před níž zbytečně blikají semafory, se rozhodujeme, kudy dál.
Osamělý taxík projíždí okolo. Mávneme a za chvíli už sedíme uvnitř. Bára diktuje svou adresu a řidič se otáčí správným směrem.
A poté, co vysadí Báru, se nechám domů dovézt i já.
To bylo v pátek večer. A protože jsme si sdělili i telefonní čísla, během soboty a neděle jsme si nejdřív volali, pak se smluvili, sešli, prošli, povídali si o všem možném a v neděli večer zjistili, že mezi námi vznikla taková ta podivná věc, které se v románech pro dospívající dívky eufemisticky říká vztah.
Není divu, že když v pondělí ráno dorazím do práce, se na mě soustředí veškerá pozornost.
„Co to bylo za kočku, Tomáši?“ dotírá Rosťa.
„Kočku?“ dělám natvrdlého.
„No přece ta, co jsi kvůli ní zapomněl na nás a odešel s ní,“ pokračuje.
„Aha, tahle,“ usměju se, „to je moje holka.“
„To není možný,“ vyjekne Vítek, „ten svět se vážně v prdel obrací, když už i Tomáš má holku!“
Rosťa i Vítek jsou očividně v šoku. Nechávám je tak a vrátím se ke své práci.
Okolo desáté volá Bára. Rád ji slyším a neopomenu připomenout, že se o ni moji kolegové zajímají.
„Mě nezajímají tví kolegové,“ říká mi, „mě zajímáš ty,“
Vážně tohle nějaká holka sama od sebe řekne?
Dost, řekl jsem si při probuzení. Proč se mi zrovna teď zdá o seznámení s Bárou? Co to má co dělat s mou současnou situací?
Jak by vlastně Bára reagovala, kdyby se dověděla, že jsem Vyvolený? Zajímalo by ji to vůbec?
Po celý den jsem se mohl věnovat svým nově nabytým schopnostem. A vnímal jsem, že čím dál tím více lidí v osadě i mimo mě pozoruje s neskrývaným obdivem.
Když se postupně setmělo, objevil se Samuel.
Tvářil se naprosto neutrálně. Získával jsem dojem, že nemá žádné emoce.
„Potřebujeme tě,“ řekl, „pojď se mnou.“
Za tu dobu, co jsem v Říši princezny Lanesi, jsem si navykl se ničemu nedivit. Proto jsem vstal a šel se Samuelem. Zakrátko se k nám přidalo i několik desítek bojovníků.
Nebyli jsme moc daleko od osady, když se Samuel zastavil. Stejně tak já i bojovníci.
„Někteří z nás cítí nepřátele,“ řekl Samuel. „Použij světlo, Vyvolený, prosím,“ dodal směrem ke mně. „A namiř ho tam,“ ukázal jedním směrem.
Ponořil jsem se do sebe. Dost hluboko.
Našel jsem světlo a vzal si je.
„Neposílej ho moc,“ řekl Samuel, „jen tolik, abychom mohli vidět, kdo tam je a co tam dělá.“
Pootevřel jsem oči na tenké škvírky jako westernový hrdina.
Světlo, které mi vyrazilo z očí, bylo o něco málo silnější než žárovka na kole. Tam, kam namířilo, mohlo působit jako odraz světla nějakého toho nebeského tělesa. I to však stačilo.
„Jsou tři,“ konstatoval Samuel, „Zvěstovatelova hlídka. Dva muži a jedna žena,“ dodal.
Zavřel jsem oči a proud světla ustal.
„Škoda, že je neslyšíme, o čem si povídají,“ ozval se jeden z bojovníků.
„Vyvolený?“ podíval se Samuel na mne.
Opět jsem se ponořil do sebe. Světlo jsem pustil a vzal si vítr. Velmi jemný, nenápadný vánek. A pustil ho k těm třem.
Vánek se od nich odrazil a vracel se k nám. A nesl jejich slova.
„Není. Prostě tu není,“ jeden mužský hlas.
„Musí tu být. Říkala to paní Namuschová,“ ženský hlas, „a ta se nemýlí.“
„Nech paní Namuschovou,“ druhý mužský hlas, „vidíš tady snad nějakou osadu? Já tedy rozhodně ne.“
„Možná se paní Namuschová zmýlila a pravdu měl pan Kirsch,“ zase první mužský hlas.
„To stačí,“ řekl Samuel a já jsem zastavil vítr.
„Jsou od nás asi hodinu cesty,“ řekl jsem já. I když vím, že pojem hodina může mít tady úplně jinou hodnotu.
Vyrazili jsme.
Ještě jsem to nezmínil, ale tma v této oblasti není tak temná, jak jsme zvyklí u nás. Není úplně černá, spíš jen hodně tmavě šedá. Proto se v ní dá, byť s velkou opatrností, orientovat.
Ti tři se vůbec nepohli. Pořád setrvávali na stejném místě a debatovali. Proto si nemohli všimnout, že jsou dokonale obklíčeni. A proto ani nestihli klást odpor, když každého z nich chytilo šest nebo osm bojovníků, kteří je spoutali a ještě jim na hlavy nasadili prázdné vaky.
„To aby neviděli, kudy jdou,“ řekl Samuel a já jen pokrčil rameny.
Po návratu do osady jsme uzavřeli všechny zajatce v jednom stavení.
„Čekal jsem, kdy tě budu moct naučit odebírání síly,“ řekl mi Samuel. „Netušil jsem, že to nastane už teď. Dobře se dívej.“
Samuel se postavil naproti jednomu zajatci. Jeden z bojovníků naproti druhému a žena, kterou jsem dosud neznal, naproti zajatkyni.
„Teď,“ řekl Samuel.
Každý z nich natáhl ruku ke svému zajatému protějšku. A po chvíli jim na koncích prstů začala tančit drobná zelená světélka.
Pak se světélka odpojila od prstů a letěla k zajatcům. A když se od nich vracela, táhla za sebou velmi tenkou, skoro nepozorovatelnou nit.
„To je vlákno síly,“ ozval se za mnou Walter. Ani jsem nezaregistroval, kdy přišel.
„Stačí,“ prohlásil Samuel. Zelená světýlka zmizela.
„Není potřeba je úplně zničit,“ obrátil se pak ke mně, „jen je zbezbrannit. A to se nám podařilo.“
„A co bude teď?“ zeptal jsem se.
„Jednoho z nich si odvedeme a uvidíš další úkol. Rozvázání jazyka. To už není tak drastické.“
Tři bojovníci se chopili toho zajatce, jehož sílu sebral přímo Samuel a odvedli ho pryč. Šli jsme za nimi. Když jsme došli na dost neutrální místo, sundali mu vak z hlavy.
„Kde jsem? Kdo jste? Proč jste nás všechny zadrželi?“ vykřikl.
„Mlč,“ poradil mu Samuel, „ptát se budu já.“
Spojil špičky všech prstů na jedné ruce. A soustředil se. Po chvíli se u spojených špiček prstů objevilo růžové světélko. To se nejdřív jen tak motalo a pak vyrazilo k zadrženému.
„A teď mluv,“ řekl Samuel, „kdo vás za námi poslal?“
Zajatec se bránil a snažil se nemluvit, ale po chvíli podlehl.
„Poslala nás paní Namuschová. Na příkaz Zvěstovatele. Měli jsme najít osadu, kde se skrýváte. Nikdo přesně neví, kde ta vaše osada je. Paní Namuschová s panem Kirschem a panem di Arcoramou po ní pátrali. Cítili velmi silnou magii, ale nemohli najít, odkud ta magie vychází. A když se rozhodovali, kudy budou pokračovat, spadlo na ně z nebe mnoho oštěpů. Pan di Arcorama to nepřežil a i pan Kirsch s paní Namuschovou jsou hodně poškození.“
„A proč hledali naši osadu? A proč ji hledáte vy? Co v naší osadě chcete?“
Zajatec povzdechl. Bylo vidět, že mluví navzdory svému přesvědčení a své touze nemluvit.
„Zvěstovatel se dověděl, že se mezi vámi nachází Vyvolený. Zvěstovatel nevěří, že Vyvolený existuje. Proto si myslí, že ten, kterého pokládáte za Vyvoleného, je podvodník. Zvěstovatel říká, že Vyvolený je vymyšlený člověk a že sám povídačku o něm vymyslel. Proto chce, abychom toho, koho pokládáte za Vyvoleného, zajali a přivedli k Zvěstovatelovi.“
„Hledá nás ještě někdo?“
„Ne…, sakra, ano. Ještě druhá hlídka. Tu poslal pan Kirch. Ale je na jiném místě.“
„Má tu někdo z vás mapu?“ obrátil se Samuel na bojovníky.
Chvíli se na sebe dívali nechápavě, pak jeden z nich mapu vytáhl.
„Tak,“ řekl Samuel zadrženému, „teď mi ukaž, kde je hlídka, kterou poslal pan Kirsch.“
Zadržený se snažil udržet ruku u těla, ale ta se mu sama od sebe pohla a zabodla špičku ukazováku do mapy.
„Tady,“ řekl proti své vůli.
„Výborně,“ řekl Samuel, odtáhl ukazovák zadrženého a do místa, na které zadržený ukázal, zabodl nůž.
Netrvalo ani půl hodiny a zadržený byl zpět u svých společníků a s námi byla zase skupina bojovníků. Samuel se podíval do mapy, určil směr a vyrazili jsme.
Proběhlo to naprosto stejně jako u první hlídky. I tentokrát jsme našli dva muže a ženu a i tentokrát se hádali o to, zda je pan Kirsch poslal správným směrem a zda neměli poslechnout paní Namuschovou. A i tentokrát byli zajati tak rychle, že se nezmohli na odpor.
Když jsme je odváděli, jeden bojovník zpozorněl.
„Škodná,“ řekl. Pak namířil svůj oštěp do křoví a hodil. Z křoví se ozvalo zaječení.
Bojovník si došel pro oštěp. Na jeho konci visela mrtvá liška.
Nemohl jsem to říct s jistotou, ale měl jsem dojem, že je mi povědomá.
Tentokrát mě postavili naproti zadrženým samotného.
„Vyzkoušej si odebrání síly od všech tří najednou,“ řekl mi Samuel.
„To je možné?“ podivil jsem se, „pořád jsem si myslel, že můžu odebírat sílu jen jednomu.“
„Jako Vyvolený bys měl mít neomezenou možnost,” odpověděl Samuel.
Zkusil jsem to.
Natáhl jsem obě ruce.
Zelená světýlka se objevila a vyrazila nejdříve k jednomu, pak k druhému a pak i k třetí. A ode všech se mi vracela vlákna síly.
Náraz síly byl tak silný, že jsem musel udělat hodně široký stoj rozkročný.
Absorboval jsem sílu jako květina, kterou dlouho nikdo nezaléval a najednou se nad ní objevila konev plná vody, která ji zavlažuje.
„Dost,“ řekl Samuel, „stačí je oslabit, ne zabít.“
Zavřel jsem dlaně a proud síly ustal. Bylo mi do smíchu. Jakoby naskočila obrovská a nezastavitelná euforie.
„Teď vyslechneme ji,“ ukázal Samuel na zadrženou ženu. Zase jsme ji odvedli pryč.
Výslechu se ujala žena, kterou jsem dosud neznal.
„Začni, Amando,“ vyzval ji Samuel.
Tak Amanda, hm.
Zadržená vypověděla stejně jako první zadržený. Jen s tím rozdílem, že je z hlídky poslané panem Kirschem. Jinak její výslech nic nového nepřinesl. Zvěstovatel nevěří, že Vyvolený existuje a chce, aby mu dovedli mě, protože se prý za Vyvoleného vydávám.
Já že se vydávám? chtělo se mi zařvat.
Bojovník, který oštěpem zabil lišku, mi přinesl její kůži. S velkou úklonou. Už jsem rozuměl, že pro něj je pocta, když může obdarovat toho, koho pokládá za Vyvoleného.
Rozložil jsem liščí kůži ve svém domku. A pořád jsem se nemohl zbavit dojmu, že je mi čím dál tím víc povědomá.
Orel sedí na svém obvyklém místě. Není zcela v dobrém stavu, ale je na tom lépe než posledně. A je tam sám.
„Kde máš lišku?“ ptám se.
„Je mrtvá. Šla sledovat hlídku, kterou jsem poslal. Protože si myslela, že jdou na špatné místo. A jeden z těch tvých buranů ji zabil oštěpem.“
„Takže jsi zůstal sám,“ spíš konstatuji, než abych se ptal.
„Zůstal,“ blýskne po mně okem, „neumíš si představit, jak mě to štve.“
Složím přední tlapy na zem a položím se tak, abych si jimi podpíral bradu. „Povídej,“ vyzvu ho, „proč Zvěstovatel nevěří, že jsem Vyvolený?“
Trhne sebou. „Zvěstovatel je mág,“ řekne po chvíli, „velice slabý mág. Jeho magie nedosahuje ani…, ve tvém světě by se řeklo půl kilometru. Po celé Říši má své hlídky a vyslance, kteří mu mají pomoct celou Říši ovládnout. A pořád nic. Vyslance nikdo neposlouchá a s hlídkami se nikdo nebaví.“
„To ho musí štvát přímo ohromně,“ poznamenám.
„Ani nevíš jak,“ uchechtne se orel, „a teď se dověděl, že se objevil Vyvolený. Je přesvědčený, že legendu o Vyvoleném sám vymyslel, i když to není pravda. A hlídky měly jediný úkol – zajmout tě a dovést ke Zvěstovateli.“
„To se jim nepodařilo,“ dodávám.
„Jen mi řekni jednu věc,“ žádá orel, „jednu hlídku jsem poslal já. Druhou paní Namuschová. Která z těch hlídek došla na správné místo?“
Nemám to srdce mu to říct, ale musím. V Údolí smíru se jedná na rovinu.
„Ani jedna,“ odpovím a orel smutně skloní hlavu.
Ráno, hned poté, co jsem se probudil, jsem vyhledal Samuela a Waltra.
„Začneme se připravovat na cestu,“ oznámil jsem jim.
„Kam chceš jít?“ zeptal se Walter.
„Jak jsme slyšeli od zadržených, Zvěstovatel po mně touží,“ prohlásil jsem. „Tak mu dáme to, co chce. Přijdeme přímo k němu a promluvíme si s ním.“
Ti dva pohlédli na sebe navzájem. Samuel chtěl něco říct, ale Walter ho gestem zarazil.
„Jak si přeješ,“ řekl nakonec Samuel.
