Neklid (cesta)

Po prvním setkání s princeznou Lanesi a Waltrem mě navštívili podivní cizinci. Pánové Kirsch a di Arcorama. Na Waltrovu radu jsem se vydal k černé zdi.

Potřetí jsem do zdi neudeřil.
Zeď tam totiž nebyla. Zmizela.
Protože jsem do úderu dal hodně síly, převážil jsem se dopředu, což nebylo zrovna v pořádku. Tam, kde jsem čekal krajinu za zdí, byl prudký svah dolů.
A já se po něm řítil hlavou vpřed.
V prvních chvílích můj mozek bojoval s pochopením nové situace. S tím, že se řítím po zádech, po břiše, hlavou napřed, nohama napřed. A že to jede hodně rychle.
Když jsem začal být schopen vnímat realitu, povšiml jsem si, že i když vůbec nijak nereguluji směr svého sjezdu, vyhýbám se stromům. A že je pode mnou hodně silná vrstva listí, takže necítím kameny ani kořeny ani nic podobného, co bych tady čekal.
Tady už je podzim? naskočila mi do hlavy další otázka.
Bez schopnosti se orientovat a bez snahy zpomalit svůj sešup jsem se dostal až na úpatí svahu. Tam jsem třikrát nebo čtyřikrát zaválel sudy a skončil v leže na zádech.

„Jsi v pořádku?“ ozval se nade mnou známý hlas.
Otevřel jsem oči a uviděl Waltra.
„Sám nevím,“ vyslovil jsem namáhavě.
„Poprvé jsi prošel bránou do našeho světa,“ prohlásil Walter. „Není divu, že jsi zmatený.“
„Hlavně jsem nečekal ten svah,“ přiznal jsem a pokusil jsem se posadit.
„Svah?“ podivil se Walter. „Jaký svah?“
„No přece,“ řekl jsem a ukázal směrem, odkud jsem předpokládal, že jsem se skutálel.
Všude okolo byla louka.
Svah nikde, pouze v dálce na obzoru se tyčily modravé hory.
„Ale to přece…,“ začal jsem a zase skončil.
„Vstaň,“ podal mi Walter ruku, „a pojď se mnou. Promluvíme si cestou.“

Jít s Walterem znamená dostat se do permanentního poklusu, zatímco on kráčí jako rytíř. Dělal jsem, co jsem mohl, abych držel jeho tempo.
„Artefakt máš?“ zeptal se Walter.
„Ano,“ odpověděl jsem a sáhl do kapsy. Vytáhl jsem plíšek a podal mu ho.
„Hm,“ řekl Walter, „Zřejmě jsi ho stiskl moc silně. Brána vycítila, že jsi v nebezpečí, a nestačila připravit průchod. To se stává.“
„A ti dva?“ vrtalo mi hlavou. „Ti špehové od toho…, toho…, jak mu to říkáš?“
„Od Zvěstovatele,“ řekl klidně, „a především si tak říká on sám. Ti teď ještě stojí před branou, která je nechce pustit dál. Když projde někdo, kdo je v nebezpečí, brána se uzavře na…, tvými slovy téměř dvě hodiny, i když to není přesný údaj.“
„Rozumím,“ řekl jsem. Nerozuměl jsem vůbec ničemu.
„A teď jdeme kam?“ chtěl jsem vědět.
„Zachránil jsi princeznu Lenasi. Jsem ti povinen pomáhat. Vedu tě tam, kde tě Zvěstovatelovi lidé ani špehové ani nikdo podobný nenajdou.“
„Ještě mám tohle,“ řekl jsem a sáhl do druhé kapsy, odkud jsem vytáhl trumpetku od di Arcoramy.
„Kdo ti to dal?“ zeptal se Walter.
„Jeden z těch dvou špehů,“ vysvětlil jsem mu.
Walter se zastavil, čímž dal i mně příležitost popadnout pořádně dech. Vzal si trumpetku a zkoumavě si ji prohlížel.
„Nejspíš je to jeho přivolávací píšťalka,“ řekl pak a vrátil mi ji. „Teď si ji nech, ještě ji budeme potřebovat.“
„My budeme potřebovat zavolat ty špehy?“ divil jsem se.
„Jistě,“ řekl klidně. „Ale až budeme připraveni. Jdeme dál,“ a zase vykročil.
Jak jsme šli, pozoroval jsem, že se pomalu stmívá. Louka pomalu končila a vešli jsme do lesa. Walter šel stále stejně rychle navzdory rostoucí tmě. Já šel stále stejně rychle, protože jsem s ním potřeboval držet krok.
V jednom místě se Walter zastavil. Málem jsem ho srazil.
„Opatrně,“ řekl. Rozhlédl se a ukročil doprava. Následoval jsem ho.
Stáli jsme každý za jedním stromem. Netušil jsem, co se děje.
Walter si dal prst na ústa a hlavou kývl k cestě, po které jsme předtím šli.
Zíral jsem tím směrem a nic jsem neviděl.
Po krátké chvíli se ozvaly kroky a tiché hlasy. A po další krátké chvíli okolo nás prošly tři postavy v šedivých kápích.
Walter ještě chvíli počkal a pak teprve mi naznačil, abychom se vrátili na cestu.
„To byli Zvěstovatelovi vojáci,“ řekl tiše. „Vždycky chodí po třech.“
„Proč zrovna po třech?“ zajímalo mě.
„Brzy se to dozvíš.“
Pokračovali jsme v chůzi a něco mi říkalo, že brzy dostanu hlad. Aby ne, když jsem naposledy obědval. A ve chvíli, kdy definitivně padla tma, jsme z lesa vyšli a před námi se rozprostírala vodní plocha.
Pohlédl jsem na Waltra. Stál vedle mě a vypadal, jako by něčemu naslouchal.
Pak se pozorně rozhlédl a tiše zapískal jednoduchou melodii, která mi připadala povědomá, ale neměl jsem jak určit, odkud bych ji mohl znát.
Kromě tmy se rozprostřelo i neproniknutelné ticho. Zíral jsem na vodní plochu a nevěděl, co to znamená.
Když už to vypadalo, že se Waltra zeptám, co se to vlastně děje, ozvalo se šplouchnutí. A pak ještě jedno. A další. Šplouchnutí se pravidelně opakovala a jejich zvuk se blížil.
Nakonec ze tmy vyplul člun a pomalu dorazil až ke břehu.
Walter mi pokynul. Sešli jsme k vodě a oba do člunu nasedli.
Veslař, tentokrát v bílé kápi, zabral a odrazil s námi od břehu.
Hodnou chvíli jsme sedli ve člunu mlčky. Až když břeh, z nějž jsme nastoupili, zmizel ve tmě, veslař promluvil ženským hlasem:
„Zdravím tě, Waltře. I tvého společníka.“
Takže ne veslař, ale veslařka.
Walter odpověděl: „I my tě zdravíme, Sandro.“
Hm, takže veslařka Sandra. Snažím se tomu pořád rozumět.
Další chvíli jsme pluli mlčky. Pak promluvila veslařka:
„Kdo je tvůj společník, Waltře?“
Chtěl jsem promluvit, ale Walter mě gestem zadržel. Rozhlédl se okolo a pak řekl tiše, ale důrazně:
„Je to Tomáštomášhrstkatom. Zachránil princeznu Lanesi před Zvěstovatelovými špehy. Teď jsou mu v patách.“
„Zachránil princeznu Lanesi,“ opakovala Sandra, „kde se to stalo?“
Walter opět dlouho mlčel, než promluvil: „V jeho světě. Na rubové straně.“
Sandra přestala veslovat a člun se po chvíli zastavil.
„To není možné,“ řekla, „to zkrátka není možné.“
Chtěl jsem vědět, co tím myslí.
„To není možné,“ opakovala, „Žanda je přece bláznivá poběhlice, které nikdo nevěří. To není možné.“
„Stalo se to,“ řekl klidně Walter.
Sandra jakoby se probrala, opět se chopila vesel a člun se dal do pohybu.
„To není možné,“ opakovala.

Během tmy jsem dokonale ztratil pojem  o čase. Když jsme přistáli u jiného břehu, podléhal jsem návalům spánku.
„Vstaň,“ řekl mi Walter. „Tady jsme ve správném místě.“
Pomalu jsem se vysoukal z člunu a přeskočil na břeh. Bezradně jsem se rozhlédl.
„Pojď za mnou,“ řekl Walter a vykročil.
Šel jsem.
Už to vypadalo na další dlouhý pochod, když se před námi zjevilo dřevěné stavení. Walter očividně věděl, o co jde, protože otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
Já za ním.
„Jsi tu, Simeone?“ zeptal se Walter klidně.
„Už jdu,“ ozvalo se ze tmy. Pak se objevilo malé světýlko, ukázalo se, že jde o svíčku, kterou drží v ruce stařec s dlouhým plnovousem.
„Nečekal jsem tě, mistře Waltře,“ řekl unaveným hlasem. „Hledáš nocleh?“
„Pro mě i mého společníka. A něco k jídlu.“
„Všechno bude. Pojďte za mnou.“
Walter mě pobídl a vykročili jsme za starcem. Po hliněných schodech jsme se dostali do patra.
„Tady bude spát tvůj společník, mistře Waltře“ řekl stařec a ukázal mi malou místnost s jednoduchým lůžkem. „Ty, mistře Waltře, budeš spát zde,“ a ukázal mu stejnou místnost hned vedle.
„Jídlo přinesu brzy,“ oznámil a vzdálil se.
Posadil jsem se na lůžko ve své místnosti. Po chvíli moje oči přivykly tmě a uviděl jsem v rohu džber s vodou. Neodolal jsem, přišel k němu a strčil do vody ruce.
Byla příjemně teplá.
Opláchl jsem si ruce i obličej. Cítil jsem se zase o něco lépe.
Pomalu jsem zase začínal podřimovat, když se objevil Simeon.
„Tvá večeře,“  řekl.
Na kovovém tácu ležela obrovská porce jehněčího masa a k tomu pořádný kus chleba.
„Něco k tomu,“ řekl a postavil na zem velký džbán, jehož obsah jsem si neodvážil ani odhadovat.
Jakmile odešel, pustil jsem se do jídla.