Nejlepší buřtguláš

O princezně Sudipravě se říkalo, že neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane. A když už to měla dostat, rozmyslela si to.

Pravda, něco podobného se občas říká i o jiných ženách; když však jde o princeznu, bývají z toho mnohem větší průšvihy.
Tak si například jednoho dne vymyslela, že by se ráda vydala na plavbu po moři. Král okamžitě nechal stavět bytelný koráb, najal námořníky, stráže a další. Než byl koráb hotový, prohlásila princezna, že plavit se po moři je nuda a že by se radši vydala do hor. Král okamžitě začal hledat oslíky na nosení zavazadel, šerpy a další průvodce, ale princezna přišla s tím, že hory jsou taky nuda, a že by se ráda podívala na pořádné sloní procesí. Král tak chcačky nechcačky poslal omluvný dopis indickému maharádžovi, kterého při státní návštěvě urazil, když se vysmrkal do jeho turbanu, s prosbou o zaslání většího než nemalého množství slonů. Jenže princezna přišla s tím, že začalo pršet a ona chce jet někam do pouště, protože tam neprší.
Král už byl z princezniných vrtochů nešťastný a královský pokladník byl ještě nešťastnější. A když už to vypadalo, že se království rychle a zběsile řítí do krachu, přišli rádcové s nápadem za všechny drobné.
„Princezna by se měla vdát,“ prohlásil nejstarší rádce, „protože tím zachráníme náš rozpočet a její vrtochy budou dopadat na jejího manžela. Teď jde o to, kdo tento návrh princezně přednese,“ což byla podstatná připomínka, protože pokud někdo navrhl princezně něco, co nebylo v souladu s jejími vrtochy, většinou končil s nejedním úrazem.
Pan král si tak dal jednoho panáka, pak druhého a nakonec se vydal za princeznou. Pohledem se ujistil, že v jejím pokoji nejsou žádné ostré předměty a že před letící židlí když tak uhne. Přesto se postavil tak, aby se mohl v případě nutnosti skrýt za opěradlo křesla.
Princezna kupodivu s možností sňatku souhlasila. Prohlásila však, že si nevezme jen tak někoho, ale jen toho prince, který je nejmoudřejší, nejsympatičtějsí, nejstatečnější, nejšikovnější, zkrátka úplně nejvíc princ ze všech úplně nejvíc princů. A vybrala si i den námluv.
Sehnat dostačující množství princů, kteří by splňovali princezniny nároky, nebylo vůbec tak snadné, jak to vypadá. Poté, co se povedlo odlifrovat prince nezletilé a také ty, kteří nejlépe prospějí lidskému genofondu, když se rozmnožovat nebudou a vstoupí do Strany svobodných, dostavilo se k námluvám všeho všudy pět nejvíc princů.
Princezna se před ně postavila a spustila svůj monolog: „No to je mi tedy přehlídka, to jste vybírali na vrakovišti nebo co? Tomuhle rezne brnění, tenhle by mohl ušima měnit směr větru, tenhle má zuby jako noty na buben,“ a pokračovala a pokračovala. Když všech pět princů podrobila výsledkům svého kritického myšlení, dala si ruce v bok a prohlásila:
„A abych viděla, jestli jste opravdu nejvíc princové ze všech princů, tak se koukejte vyklepat z těch svých konzerv a marš a alou do kuchyně! Tam si vezmete čepice na ty svoje pačesy a roušky na ty svoje fousiska a koukejte každý uvařit nejlepší jídlo, které umíte. No tak bude to?“
Netrvalo ani dvě hodiny a princové byli zpět se svými kulinářskými výtvory. Pokud doufali, že princezna bude reagovat laskavěji, přepočítali se.
„Tomuhle že říkáš švejžužu?“ rozkřikla se u prvního a pleskla mu talíř na hlavu. „V té rajské sis vymáchal tři týdny nepraný fusekle nebo co?“ ohodnotila druhého a i ten skončil s talířem na hlavě. Postupně podobně sjela i třetího a čtvrtého. Když se dostala k pátému, zarazila se. Před pátým princem ležel prázdný talíř.
„Tys snad nic neuvařil, princi Celestýne?“ dala si okamžitě ruce v bok. „I uvařil,“ usmál se princ Celestýn. „Jen jsem nechtěl, aby mi to jídlo vychladlo, než obejdeš a sprdneš předchozí prince. Moment, hned pro to skočím.“ Odešel a za chvíli se vrátil s mohutným hrncem, ze kterého nabral a nandal princezně do talíře.
Sudiprava nedůvěřivě zalovila lžící a pak ochutnala. Chtěla spustit svou oblíbenou tirádu, ale zjistila, že je beze slov. Byla doslova unešena tím, co jedla.
„Týjo,“ pronesla, když se jí vrátila řeč. „Tak tohle je fakt něco. Jak se to jmenuje?“ a loupla po Celestýnovi očima.
„To je, jasná princezno, buřtguláš,“ odpověděl Celestýn s úsměvem.
„Můžeš mi ještě přidat?“ prosila princezna a Celestýn, protože byl v podstatě skoro stejný dobrák jako já, jí přidal.
„Kde ses to naučil?“ vyzvídala Sudiprava, zatímco se cpala, až se jí dělaly boule za ušima.
„To jsem pochytil od kuchaře v hospodě U černého páva,“ odpověděl Celestýn, „kam pravidelně docházím v přestrojení za obyčejného poutníka, jak mi velí princovská tradice.“
Jídla v hrnci ubývalo a princezna se ho pořád nemohla nabažit. Náhle si uvědomila, že vypadla ze své tradiční role, vstala a vykřikla: „Tak ty si myslíš, že princeznu uctíš buřtgulášem?“ a s mírnou lítostí vyklopila Celestýnovi svou rozjezenou porci na hlavu.
To se však přepočítala. Celestýn neváhal, uchopil hrnec, ve kterém ještě dvě a půl porce zbývalo, zvedl jej a obrátil na hlavu Sudipravě. Pak se otočil na patě a se slovy: „Tohle není palác, tohle je bordel a já odcházím do nevěstince,“ odešel. Než se princezna vzpamatovala, byl pryč.
Od toho dne byla princezna jako vyměněná. Kuchaři museli každý den připravit buřtguláš podle jiného receptu, žádný však princezně nechutnal tak, jako ten od Celestýna. Sudiprava dupala nožkou, král vyslal špehy všemi možnými i nemožnými směry, ale po Celestýnovi se slehla země.
Když už Sudiprava ztrácela tradiční princeznovskou éteričnost a začínala se lehce formovat do hanácké selky, došla jí trpělivost a prohlásila, že si prince Celestýna najde sama. Do batůžku si zabalila jedny obyčejné šaty, jedny šaty do lepší společnosti a jedny pestře barevné, které získala od Ďolbany Hangurbadžové výměnou za královský diadém. Na sebe si přehodila cestovní plášť a zamávala rodnému hradu.
Král za ní vyslal dva nejlepší hlídače a poradil jim, aby se převlékli za pobudy. Dále měli za úkol princeznu chránit a tahat ji z průšvihů. Princezna se jim ale ztratila na první křižovatce, kdy vlezla do vykotlaného dubu. Hlídači ji chvíli hledali a pak uviděli v dálce ženskou postavu s královským diadémem. Byla to samozřejmě Ďolbana Hangurbadžová, která doprovázela povoz své početné rodiny. Hlídači ji z povzdáli sledovali a nenápadně tahali z průšvíhů, kterých neměla málo, takže se nenudili.
Sudiprava mezitím cestovala, jak se dalo, kam se dalo a kudy se dalo. Zakrátko uměla název hospody U černého páva v třiceti osmi jazycích a padesáti čtyřech dialektech. Čím dál tím méně připomínala princeznu a čím dál tím více připomínala helmbrechtnici. Spávala, kde se dalo. Třeba i mezi potulnými harfenistkami, na slámě v cirkuse, i jinde. Dost často musela dělat věci, před kterými ji její maminka varovala, jako třeba tancovat na stole tak, že jí byly vidět kotníky.
Až jednoho dne, kdy už pozbyla veškeré naděje na nalezení Celestýna a jeho buřtguláše, uviděla před sebou hospodu U černého páva. Plna očekávání, po kterém nechtěla zažít prvek zklamání, vešla dovnitř a první, na koho narazila, byl nejvíc princ ze všech nejvíc princů Celestýn. Byl sice převlečený za potulného filozofa, ale kam si s takovým převlekem přijde na princeznu.
„No těprsk, Celdo,“ zahlásila a už se k němu valila jak velká voda. Celestýn se nejprve lekl, pak ji ale poznal a rozesmál se: „No Sudice, kde se tady bereš, pojď, musíš mi toho hodně vyprávět,“ a tak usedli ke stolu a klábosili spolu něco mezi dvěma a pěti hodinami.
Pak se Sudiprava poškrábala na čele: „No koukej, Celdo, dobře se mi s tebou kecalo, ale teď jsem si vzpomněla, že jsem něco chtěla. Jenže si ani za prase nevzpomenu, co jsem to chtěla. Co to vlastně chci? No já prostě nevím.“
A stejně nedala pokoj, dokud to nedostala.