Natvrdlín a nejen on

Jsem člověk, který rád píše. Leckdy upadám do klišé a frází, ale vcelku se mi sem tam podaří vytvořit článek, který pobaví nejen mne. A o to, abych pobavil i někoho jiného než mne, mi jde především.

Něco málo přes šestnáct let jsem psal svůj blog na neveřejné adrese, kde jej našli jen ti, kteří jej cíleně hledali. V nejlepším období jsem přivítal i – no, nejsem sebevrah – okolo šedesáti až sedmdesáti čtenářů denně. V posledním roce zbylo nějakých šest jedinců, kteří měli nutkání mě číst (a to se ještě domnívám, že jich ve skutečnosti bylo ještě méně a některé si pamatuji dvakrát).
Nicméně celou dobu svého psaní se domnívám, že se mi daří psát poměrně blbuvzdorně. Zároveň mám v paměti poučku, kterou zná každý, kdo se kdy psaním čehokoli zabýval, a která zní:

„Napiš to blbuvzdorně a zítra se objeví mnohem větší blb.“

Jak už jsem asi psal, ještě předtím, než svět zahltily sociální sítě, existovaly desítky diskusních serverů. Většina z nich nejspíš už neexistuje a pokud ano, tak se jich drží poslední zbytky zoufalců, kteří se domnívají, že plkání v prostředí, ve kterém se nachází necelých deset příjemců informací, je k něčemu.
V rámci diskusních serverů měli jednotliví členové registrace pod různými přezdívkami. A to je ten důvod, proč o tom tak zdlouhavě a zároveň neuvěřitelně zajímavě vyprávím. Protože tady přichází na scénu blb.

Poznámka: Pokud jste použitím slova blb pohoršeni, představte si místo něj výraz „jedinec trpící intelektuálním deficitem.“ Konec poznámky.

Blb, o němž bude následující vyprávění, měl na dávno již neběžícím diskusním serveru přezdívku Tvrdolín (nebo tak nějak). Ovšem během prvních několika minut komunikace s ním jsem si jej přejmenoval na Natvrdlína a to k němu sedělo mnohem lépe.
Natvrdlín byl mnou z neznámého důvodu fascinován, aniž bych ho k tomu nějak provokoval. Patřil k těm, kteří když si přečtou, že jsem v některém článku napsal (například) „bílá kočka,“ budou se do posledního dechu bít za to, že jsem v daném článku napsal (opět například) „černý pes,“ a nějakým důkazem svého tvrzení se nebudou zatěžovat.
Tím pádem došlo k tomu, že se Natvrdlín dostal (s asi tak desetiměsíčním zpožděním) k jednomu z článků v mém neveřejném blogu, kde jsem popisoval přestěhování z Ostravy do Letohradu, kam jsem se stěhoval za novým zaměstnáním a kde jsem měl štěstí, že mi zaměstnavatel umožnil využívat firemní byt.
Firemních bytů bylo v jednom nenápadném domě celkem osm a ten, který byl přidělen mně, se nacházel v horním patře a byl z něj příjemný výhled. To však není podstatou dnešního povídání o Natvrdlínovi.
Natvrdlín dočetl článek až do konce, kde jsem stručně napsal, že můj konzervativní, seriózní a bezchybný bratr byl mile překvapen firemním bytem, který se stal mým novým bydlištěm. Nerozepisoval jsem to moc dopodrobna, žil jsem v domnění, ve kterém žiji dodnes, že jsem použil pouze jednovýznamová slova a že tudíž není důvod k tomu, aby můj text někdo nepochopil, nebo dokonce překrucoval.
To jsem ovšem podcenil Natvrdlínovu natvrdlost. Natvrdlín začal naprosto suverénně tvrdit, že můj bratr místo firemního bytu obdivoval nějakou ubytovnu. Z toho mi spadla čelist. Pro jistotu jsem si svůj inkriminovaný článek vytáhl a pečlivě pročetl, načež jsem získal jistotu, že v něm žádná ubytovna není zmíněna, naopak, že je v něm zmíněn pouze firemní byt.
V domnění, že v nekonečném oceánu Natvrdlínovy natvrdlosti se vyskytuje aspoň jeden zapomenutý atol rozumu, jsem zareagoval otázkou, proč Natvrdlín blekotá něco o ubytovně, když se o ní v článku, na který odkazuje, nepíše. A tehdy jsem Natvrdlína podcenil podruhé.
Očekával jsem ve své naivitě, že Natvrdlín projeví aspoň letmý náznak sebereflexe, uzná, že se zmýlil, společně se jeho omylu zasmějeme a hotovo devatenáct.
Chyba lávky. Natvrdlín ve chvíli, kdy zjistil, že na rozdíl od něj znám svůj text a vím, co jsem do něj vepsal, začal poskakovat a přišel s naprosto nehoráznou konstrukcí, totiž že jím uvedenou informaci o ubytovně jsem ve svém článku měl a pak jsem ji smazal.
Sdělil jsem Natvrdlínovi, že chci vidět odkaz na text, kde jsem měl o svém firemním bytu psát jako o ubytovně. Samozřejmě jsem se nedočkal. Natvrdlín použil univerzální argumentační faul, když prohlásil: „Všichni to viděli!“ Na otázku, jestli ty „všechny“ může vyjmenovat, nemám odpověď dodnes.
Tehdy jsem pochopil, že blba nepřesvědčím, blb chce zůstat blbem.

Druhý, byť mnohem méně významný případ, byl suchý Honza. Suchý Honza se, aspoň podle dostupných informací, narodil někde v širé ruské stepi a v nějakých dvanácti letech se s ním jeho rodiče přestěhovali do Prahy. Tím se stal pražskou náplavou a snažil se být pražštější než rození Pražané.
S oblibou tvrdil, že se nikdy nevzdálil z Prahy na více než 37 kilometrů (své dětství v Rusku zřejmě vytlačil z paměti). Ovšem souběžně s tím tvrdil, a velmi přesvědčivě, že se sešel se mnou v jedné nejmenované restauraci v Brně.
Poté, co jsem suchého Honzu upozornil na logický rozpor, že pokud se nikdy nevzdálil z Prahy na více než 37 kilometrů, nemohl se se mnou setkat v Brně, a pokud se se mnou setkal v Brně, musel se z Prahy vzdálit na více než 37 kilometrů, čili stručně řečeno, že minimálně v jednom kecá, odvětil mi suchý Honza, že jsem lhář. I když opět dodnes nevím, v čem měla moje údajná lež spočívat.

Není tedy divu, že se leckdy dočkám podivné a nelogické konstrukce od blbů, kteří některý z mých textů nepochopili. Na základě zkušenosti s Natvrdlínem a suchým Honzou se je však už nesnažím přesvědčit, protože to jednak nejde a jednak to nemám zapotřebí.