Zásadní pravidlo, které je potřeba milovat a ctít, zní takto: Ajťákem se člověk nestává, ajťákem se člověk rodí. Protože to není zaměstnání, to je poslání, i když může nastat situace, která je k něčemu úplně jinému.
A tak se mohlo stát, že jsem se kdysi dávno na začátku tohoto století poté, co skončil jeden velký projekt, kterému jsem věnoval několik let svého tehdejšího mládí, srdečně rozloučil s ostatními kolegy a vydal se jinam do světa za dalším pracovním dobrodružstvím. Nestěžuji si. Poznával jsem díky tomu různé lidi, různé kulturní i civilizační návyky a další pro jednotlivé oblasti typické detaily.
A když o tom tak zdlouhavě, a přitom tak zajímavě vyprávím, o nějakých deset let později jsem se s jedním z těch kolegů, o nichž jsem psal, že jsem se s nimi rozloučil, v jiném místě zase stejně srdečně přivítal. Nejprve jsme družně zavzpomínali na mladší léta, zevrubně zhodnotili některé tehdejší podmínky, svěřili se navzájem s tím, co jsme každý za těch deset let prožili, a nakonec došlo i na veselé historky, které kupodivu nejsou z natáčení špaget na vidličku.
Kolega popisoval jednu nesmírně dramatickou situaci, jíž byl vystaven, a zakončil své povídání větou: „A zjistil jsem, že jsem skončil v dámské umývárně.“
„V takovém případě,“ navázal jsem hned poté, co jsem svou moudrou hlavou moudře pokýval, „máš jediné řešení, a to začít kolem sebe šmátrat rukama a volat: ‚Neviděl někdo z pánů mé brýle?‘.“
„To by situaci zcela jistě řešilo,“ souhlasil kolega, neboť souhlasit se mnou je vždy dobrý nápad, „ale já jsem tam vjel na kole.“
Tím jsem se ovšem dostal do situace, kdy je každá dobrá rada drahá a špatná ještě dražší. Nezbylo mi proto, než si vzpomenout na to, co říká moudrý Papulipides: Na nahém koni do Pohořelic nedojedeš.
