Měděný sloup

„Oslava třiceti společných let byla opravdu velkolepá,“ usmála se Monika hned na úvod a bylo jasné, že se po dlouhé době výborně bavila.

„A ti moji kluci mi připravili nejroztomilejší dárek,“ dodala zasněně, „nechali nám vyrobit podle svatební fotky dřevěný portrét, prostě obrázek ze dřeva, jsme tam vyobrazení před těmi třiceti lety a já skoro odmítám uvěřit, že jsem tenkrát byla takové ucho.
No ale jinak to byl pořádný blázinec. Přijeli mí rodiče, Petrovi rodiče, moje ségra s rodinou, Petrovi dva bráchové s rodinami, tři dny nebylo slyšet vlastního slova. A od toho mám teď zase na deset let pokoj,“ pokývala Monika hlavou a upila kávu.
„Takže dnes mi nic poutavého vyprávět nebudeš?“ nahodil jsem a zkusil jsem použít úsměv, o kterém se říká, že by rozmluvil i hluchoněmou.
„To by se ti líbilo,“ usmála se ještě jednou. „Já jsem ráda, že mi zabírá poměrně drsná léčba, je to ve čtyřech dávkách, jedna stojí okolo sta tisíc a pojišťovna na to nepřispívá. Mám za sebou dvě dávky a ty nejhorší bolesti naštěstí přestaly sílit a možná se i zastavily. Ale to není nic veselého, o tom bys určitě nepsal, to by nikoho nezajímalo, ještě bys svoje čtenáře naštval, že jim přinášíš smutek stárnoucí babči,“ zase se rozesmála, tentokrát velmi otevřeně.
„A to zas ne, zas mě nepřeceňuj,“ bránil jsem se chabě, i když mi bylo jasné, že Monika vidí až na dno mojí duše a na rozdíl od mnoha jiných se z toho, co na dně mojí duše vidí, ještě nepomátla. Nebo naopak pomátla a proto je se mnou pořád v kontaktu.
„Ale určitě jsem ti nevyprávěla,“ řekla zamyšleně, „o svojí kamarádce Katce. To je ti takové torpédo, že když ji slyším, nevím, jestli se mám smát nebo být pohoršená.“
„Copak ty můžeš mít nějakou normální kamarádku, která není trhlá?“ podivil jsem se.
„No to sám uznáš, že nemůžu,“ pokývala hlavou Monika. „Jenže tahle kámoška má tu vzácnou vlastnost, že když se naprdne, tak má představu, že všechno, co vidí, je z mědi. I tenhle stolek, co má dřevěný povrch s imitací mramoru, by označila za měděný a hádala by se do krve, že to je měď a ne něco jiného.“
„A jak přišla zrovna na měď?“ pozdvihl jsem obočí.
„No mě se ptej,“ zakoulela očima Monika tak, že legendární Hurvínek by zbledl závistí. „Víš přece, co je to měď, že jo?“
„Kdysi jsem o tom něco četl v National Geographics,“ odpověděl jsem neutrálně, neboť jsem neměl potřebu přiznat, že i když jsem z chemie měl krásnou dvojku, učivo o mědi jsem viděl leda tak z rychlíku, navíc z jídelního vozu a ještě těsně před vjezdem do tunelu.
„Každopádně jsem nedávno byla s Katkou jen tak posedět,“ pronesla Monika, „já jak beru všelijaké ty léky a protilátky, tak tomu alkoholu moc nedám, takže jsem crcala jednu sklenku bílého, jenže Katka toho do sebe nalámala mnohem víc. Samozřejmě většinou samé babské pití, ale i to dokáže v jejím případě vytvořit nebezpečnou směs. A když nás servírka s omluvou vyhnala, že má zavírací hodinu, vydaly jsme se domů. Já šla vcelku rovně, Katčina chůze připomínala postřelenou laň, která se snaží tančit jive. No musel na nás být pohled pro bohy.“
Monika opět upila a pokračovala: „No a jak tak jdeme, procházíme parkem a najednou do mě Katka strčí a říká: ‚Moni, podívej, tady je kus mědi, to tu nemůžeme nechat.‘ Já na ni koukám a ptám se: ‚Ty, Kači, a jsi si jistá, že je to měď? Zkoušela jsi, jestli to magnetuje?‘ Ona se k tomu něčemu sklonila a povídá: ‚No, sice to nemagnetuje, ale jako že se jmenuju Káča Suchá, tohle je stoprocentní měď, to mi věř. Dělej, ber to.‘ No a protože vím, že když si něco takhle vezme do hlavy, tak s ní není kloudná řeč, tak jsem tu věc vzala z jedné strany, ona z druhé a už to neseme. Bylo to pěkně těžké a Katka povídá: ‚To bude pořádný kus mědi, to až dovezu do sběrny, tak dostanu minimálně tři nebo čtyři tisíce.‘ Já jí to nevyvracela, jenže pak jsme došli na konec parku a tam už svítily lampy.“
„A co jste to vlastně nesly?“ zeptal jsem se opatrně.
„To je ten největší gól,“ oznámila mi Monika. „Zjistily jsme, že neseme kus betonového sloupu. Asi tak půl metru dlouhý kus. Chvíli jsme na to hleděly, pak jsme se rozesmály a hodily to někam vedle chodníku. A pak, že prý měď. No nezasmál by ses?“
„Kdyby mi to vyprávěl kdokoli jiný,“ upozornil jsem Moniku, „tak bych si myslel, že mě lakuje a poradil bych mu, ať si dělá zadek z plastelíny a ne ze mě. Ale od tebe vím, že jsi to ještě hodně zjemnila a že ve skutečnosti to bylo mnohem brutálnější.“
„Zas až tak moc ne,“ mávla rukou Monika. „Jenom když jsme pak šly okolo kontejnerů, našla Katka další měď a přitáhla tak domů skleněnou tabulku ze střešního okna. Nevím, k čemu jim v paneláku bude.“