Jsou lidé, které baví klást mi otázky záludné a složité, jako je třeba otázka na to, jestli mám drobné. Dodnes nevím, proč to ty lidi zajímá a proč i poté, co jim odpovím, na mě koukají jako na svého nepřítele.
Před několika lety jsem člověka, který mi tuto otázku kladl, potkával celkem pravidelně. Ptal se mě pokaždé, i když jsem měl dojem, že by si mou předchozí odpověď mohl pamatovat. Když jsem měl drobné, s úsměvem jsem mu odpověděl: „Ano, mám,“ a pokračoval jsem ve své chůzi za svými záležitostmi. Když jsem drobné neměl, odpověděl jsem mu: „Ne, nemám,“ a pokračoval ve své chůzi za svými záležitostmi.
Vůbec nejvíce jsem si s ním popovídal jednoho dne, kdy jsem měl s jedním bývalým kolegou domluveno setkání v jedné nejmenované hospodě, kde jsme chtěli nad několika půllitry chmelového nápoje probrat kulturní rozvoj severovýchodního Bhútánu a podobná světohybná témata. I dojel jsem na nejbližší zastávku MHD, vystoupil a koho to nevidím, jako svého pravidelného tazatele.
Už si to metelil ke mně a hned na mě volal: „Pane, máte drobné?“
„Mám,“ odpověděl jsem mu s úsměvem a pokračoval jsem svým plánovaným směrem.
Ten člověk znal určitě nějakou tajnou zkratku, protože ještě před tím, než jsem stihl dorazit do hospody, se přede mnou zjevil znovu a znovu mě oslovil: „Pane, máte drobné?“
„Pořád je mám,“ odpověděl jsem mu s úsměvem.
V hospodě jsme s bývalým kolegou probrali všechno důležité a po nějakém čase jsme se oba vybatolili ven, abychom se každý vydali ke svému domovu.
A tehdy jsem na svého tazatele narazil potřetí. Jakmile mě uviděl, přeběhl na mou stranu ulice a už volal: „Pane, máte drobné?“
Nuže pohlédl jsem na něj laskavě a trpělivým, byť vypitými pivy poněkud ztěžklým hlasem jsem mu odpověděl: „Už potřetí vám říkám, že mám! Proč vás to vlastně zajímá?“
Na to můj tazatel rozhodil rukama a pro ten konkrétní den mě nechal na pokoji.
