Zima postupně odezněla a jaro přineslo nové potřeby. Život se po zimě vrátil k pravidelnému rytmu, stejnému, který fungoval odedávna.
Když se O’Nealyovi konečně vydali na trh do města, narazili na majitele zájezdního hostince. Ten se durdil nad hosty, kteří jednoho dne zmizeli a po době, během níž měli zaplacené ubytování, se nevrátili. Dokonce nechal telegrafovat z šerifovy kanceláře do města, které tito hosté uvedli jako svou domovskou adresu. Když přišla telegrafem rozpustilá odpověď, že žádné Newhamovy v daném městě nikdo nezná, zuřil ještě víc a tvrdil, že s ubytováváním cizinců sekne.
To mu vydrželo ještě asi tak dva týdny, než začal znovu podnikat, jak byl zvyklý.
Šerif přijal jednoho dne hlášení o pátrání po Bobu Handersonovi a jeho švagrové Abigail, kteří prý měli do jeho města namířeno. Odbyl toto hlášení tím, že Bob má pořád ještě do města zákaz vstupu a o Abigail tu nikdo neslyšel.
Dokonce se objevil i člověk, který tvrdil, že pátrá po seržantu Bergssonovi, bylo mu však taktně naznačeno, že ten odjel z města už před více než půl rokem a od té doby o něm nikdo nic neví.
Lesní hřbitov se stal legendou. Stan O’Nealy, když na něj byl dotázán, tvrdil, že s číšníkem v hostinci jen tak žertoval. A číšník si na jaře sbalil saky paky a odjel pracovat jinam, takže nebyl nikdo, kdo by existenci lesního hřbitova potvrdil. Agnes O’Nealyová stála i v tomto směru za svým mužem.
Jednoho odpoledne, když už pomalu končilo jaro a začínalo léto, se přivinula ke svému manželovi a tiše mu sdělila, že pod srdcem nosí dalšího malého O’Nealyho nebo možná první malou O’Nealyovou. Stan měl ohromnou radost a v duchu děkoval Jeremymu za to, že postavil srub tak velký, že se do něj ještě jedno dítě v pohodě vejde.
Večer seděli manželé O’Nealyovi na verandě.
„Budeme mít už od Handersonů klid?“ zeptala se Agnes.
„Doufám, že ano,“ zazíval Stan, „a jestli ne, už víme jak na ně.“
Agnes ho vzala za ruku a usmála se.
