Lovec (předposlední pokračování)

Les tiše šuměl a nebýt slabě svítícího Měsíce, viděli by všichni jenom tmu. Takhle si mohli všimnout tří stínů, které se objevily na okraji mýtiny.

První stín se zeptal: „Našel jste ho?“
Druhý stín odpověděl sklesle: „Ne a už ho ani nenajdu. Nikdo o něm nic neví. Nikdo ho od té doby neviděl, neslyšel o něm. Jsou jen dvě možnosti. Ta první je, že někam utekl. Ta druhá je, že už nežije.“
První stín pronesl rozhodně: „Určitě žije. Cítím to v kostech.“
Druhý stín odpověděl smutně: „Už mě to ani nezajímá. Ať si žije nebo nežije, já už ho hledat nechci. Končím. To jsem vám chtěl říct. A teď půjdu.“
Vtom se ozval třetí stín: „Ne tak zhurta, seržante,“ a druhému stínu se o záda opřela hlaveň pušky.
„Takhle je to,“ vydechl druhý stín sklesle. Po chvíli dodal: „Klidně mě odpráskněte. Když to neuděláte, odejdu někam, kde to neznáte, a budu se věnovat čemukoli jinému než hledání fantóma.“
Chvíli bylo ticho. Pak první stín přikývl  a lesem zaduněl výstřel.
Druhý stín se sesul k zemi.
„Co teď s ním?“ zeptal se první stín.
„Nedaleko je rašeliniště,“ odpověděl třetí stín. „Když ho tam hodíme, nikdo ho hezky dlouho nenajde.“
„To by šlo,“ pronesl první stín souhlasně.

Zima byla toho roku mimořádně tuhá. Teploty padaly tak hluboko, že ani potomci potomků prvních starousedlíků nic takového nepamatovali. Sněhu napadalo tolik, že trvalo dva týdny, než se povedlo zprovoznit aspoň některé cesty.
Toho rána vyšla Agnes O’Nealyová před srub a zarazila se. Opatrně a pečlivě se rozhlédla a pak se teprve vrátila dovnitř.
O chvíli později vyšli manželé O’Nealovi ven oba a vydali se k příjezdové pěšině. U ní se zastavili.
„Dvoje stopy,“ řekl Stan O’Nealy. „Jedny mužské,“ ukázal, „druhé ženské.“ Chvíli mlčel a pak dodal: „Jen mi není jasné, proč došli zrovna sem.“
Zvedl se a opatrně kráčel okolo lidských stop proti směru, ze kterého přicházely. A znovu se zastavil.
„Tady nechali koně,“ ukázal. „A udělali to chytře, kopyta jim obalili nějakým pytlem.“
Podíval se na stopy, na srub, na svou ženu, a znovu na stopy.
„Uděláme, co můžeme,“ řekl a jeho žena přikývla.
Kdo by celou scenérii sledoval, viděl by o něco málo později téhož Stana O’Nealyho, jak jednotlivé stopy pečlivě umetá. A o dvě hodiny později by nikdo nepoznal, že ve sněhu nějaké stopy byly.

Sešlo se to náramně. Bezmračná noc, měsíc v úplňku a dokonale bílý sníh. Dvě postavy, které se kus od srubu objevily, měli jeho obyvatelé jako na dlani.
A i když obě postavy dělaly, co mohly, aby došlapávaly co nejopatrněji, v nočním tichu bylo jejich kroky slyšet velmi zřetelně. Později i jejich hlasy.
„A jsi si jistá, že je to ten samý srub?“ zeptal se mužský hlas. „Přece tu nejsou naše stopy. A dnes ani trochu nesněžilo.“
„Ten samý srub to je,“ řekl ženský hlas. „Seržant byl sice blbec, ale podrobně si zapisoval, kdy, kde a s kým se bavil.“
„Jen jsem ho do toho rašeliniště neměl hodit i s tou podobiznou Morinského,“ povzdechl si mužský hlas.
„Podobizna je na nic,“ opáčil ženský hlas. „Já ho mám v paměti. Když praštil mého Stanleyho, ohlédl se a měl v tu chvíli pohled v očích, který se nedal zapomenout. Jestli se na mě znovu podívá, poznám, že je to on.“
„A jak si tedy vysvětluješ,“ trval na svém mužský hlas, „že tu nejsou naše včerejší stopy?“
Druhý hlas neodpovídal.
„Podle mě,“ řekl znovu mužský hlas, „se tu muselo něco stát a naše stopy zmizely.“
„Takové věci se jen tak nestanou,“ odmítl tuto tezi ženský hlas.
„Půjdeme dál?“ zeptal se mužský hlas. „Nemáme pozvání,“ dodal.
„Pozvání nepotřebujeme,“ rezolutně prohlásil ženský hlas. „Prostě tam přijdeme a pak,“ nedořekl.
Tmou třeskly dva výstřely.
Jeden náboj dopadl do sněhu těsně před nohama majitele mužského hlasu.
Druhý dopadl do sněhu těsně před nohama majitele ženského hlasu.
„Opatrně,“ vykřikl mužský hlas.
„Ztichni,“ sykl ten ženský. „Někdo ví, že tu jsme. Ale z jakého místa vystřelili?“
Oba si prohlíželi srub, který stál ponořený do tmy. A tak dobrý zrak, aby objevili dvě místa ve střeše, ze kterých čouhaly dvě hlavně, neměli. Obě ta místa byla v téměř dokonalém stínu.
„Přece jenom do toho města,“ sykl mužský hlas, „mám pořád zákaz vstupu.“
„Taky proto jsme pro tuto akci Quincy a Joan Newhamovi,“ zavrčel ženský hlas. „A nemysli si, že je pro mě nějaké potěšení, když mi švagr hraje manžela.“
„Neprovokoval bych,“ řekl opatrně mužský hlas.
„Taky si myslím, ale náš čas přijde,“ pronesl ženský hlas ledově.
Přesto obě postavy udělaly ještě dva kroky kupředu. Až poté, co se opět těsně před jejich nohami zavrtaly do sněhu dva další náboje, ucouvli a opustili celou scénu.
„Máme je z krku?“ ozval se jiný ženský hlas ze srubu.
„Vůbec ne,“ odpověděl ze srubu mužský hlas. „Ale jsme blízko,“ dodal.

Po několika dnech mrazy lehce polevily, takže se O’Nealyovi zase jednou vydali do nedalekého města. Protože v něm byli celkem známí, neměli důvod se jakkoli skrývat nebo maskovat.
„Tam,“ upozornil Stan Agnes v jednu chvíli a hlavou pohnul směrem ke dvěma lidem, stojícím před zájezdním hostincem.
„Myslíš, že to jsou..,“ naznačila Agnes.
„Ten chlap je velice podobný Handersonovi,“ řekl Stan. „Nedivil bych se, kdyby to byl jeho bratr. A ta žena,“ opět pohnul hlavou, „bude nejspíš vdova Handersonová.“
„Co budeme dělat?“ zeptala se Agnes.
„Můžeme je nahlásit šerifovi,“ zasmál se Stan. „Protože pokud vím, tak Handersonovi ještě zbývá většina z tech dvou let, po které nesmí do našeho města. A to ani když je tu pod cizím jménem. Anebo,“ dodal a usmál se, „si s nimi trochu pohrajeme.“
„Asi tuším, co máš na mysli,“ přivinula se k němu Agnes.
„A tušíš správně,“ objal ji Stan.

„Pan a paní O’Nealyovi, to je překvapení,“ prohlásil vrchní v zájezdním hostinci, když okolo venku stojících Handersonových (neboť fiktivní Newhamovi byli skutečně oni) prošli Stan s Agnes dovnitř. „Poobědváte u nás?“ dodal otázku.
„Moc rádi,“ usmál se Stan a nemohl si nevšimnout, že Handersonovi se velmi nenápadně vplížili do lokálu a rovněž velmi nenápadně jejich stůl pozorovali. „A potom se chceme zajít podívat na lesní hřbitov,“ dodal Stan možná až zbytečně nahlas.
„Lesní hřbitov?“ podivil se vrchní, ale Stanovo mrknutí jej ponaučilo. „To myslíte ten zanedbaný hřbitov v lese,“ dodal, jakoby se najednou dovtípil, „a co vás tam táhne?“ zeptal se zvědavě.
„Jen tak,“ usmála se Agnes, „podívat se, v jakém stavu jsou náhrobky. Představte si,“ řekla opět možná zbytečně nahlas, „že o některé nikdo nepečuje víc než dvanáct let. Řekl byste to?“
Ještě chvíli s vrchním takhle debatovali, než si řekli o jídlo.

„Ten hlas,“ řekla u jiného stolu Abigail.
„Co je s ním?“ chtěl vědět Bob.
„Jestli tohle není Morinsky, tak sním svoje boty,“ řekla rozhodně Abigail. „A jestli to Morinsky je, tak svoje boty sní on,“ dodala výhrůžně.

Stan a Agnes O’Nealyovi obědvali pomalu, žertovali u toho a vypadali jako nejspokojenější pár široko daleko. Přitom ani jeden z nich nepustil Handersonovy ze zřetele.
Když dojedli, ještě chvíli žertovali s číšníkem, pak zaplatili, srdečně se rozloučili a vyšli ven.
Handersonovi jim byli v patách.‘
„A teď tedy k tomu lesnímu hřbitovu,“ spíš konstatovala, než že by se ptala, Agnes.
„Přesně tak,“ souhlasil Stan.

Celou cestu jeli tak, aby je ti dva jezdci, kteří se snažili chovat nenápadně a jeli v uctivé vzdálenosti za nimi, neztratili z dohledu.
Cesta trvala déle, že by pronásledovatelé čekali. Když se začalo stmívat, obrátil se Bob na Abigail: „Vážně si jsi jistá, že je to Morinsky?“
„Nepodíval se na mě přímo,“ odpověděla. „Ale cítím to. Jen bych ráda věděla, kde je sakra ten lesní hřbitov.“

O necelou půlhodinu později vjeli O’Nealyovi do lesa. Handersonovi s odpovídajícím zpožděním za nimi. V lese museli všichni ještě zpomalit.
„Tak tady někde jsi potkal Jeremyho?“ zeptala se Agnes.
„Ještě kousek dál, ale to není teď důležité,“ řekl Stan. „Díky Jeremymu znám v tomto lese každý pařez. Na rozdíl od nich,“ nenápadně pohnul hlavou dozadu.
„A ten lesní hřbitov tě napadl jak?“ chtěla vědět Agnes.
„Navštívil jsem jednoho kameníka,“ vysvětlil jí Stan. „Měl spoustu náhrobků, které se skoro rozpadaly. Plakal štěstím, když jsem mu řekl, že ty náhrobky od něj odkoupím. A na jeden z nich jsem ho poprosil o vyrytí jednoho jména. Ale tak, aby to vypadalo, že to jméno tam někdo vyryl už dávno. Ten člověk se s tím trápil skoro celý den, ale výsledek stojí za to,“ uchectl se.
„A ty ostatní náhrobky? Na těch jsou nějaká jména?“
„Možná, ale na těch mi tak nezáleželo,“ ukončil debatu Stan.

Nakonec se svým pronásledovatelům na chvíli ztratili. Tu chvíli využili k tomu, aby dojeli k místu, na němž bylo ledabyle rozmístěno osm nebo deset náhrobků.
Stan sáhl do brašny, pověšené u sedla, a vytáhl pytlík svíček. Postupně je zapaloval a ukazoval své ženě, kam je má rozmístit. K většině náhrobků umístila jednu nebo dvě, jen k jednomu jich umístila rovnou šest.
Když si přečetla jméno na náhrobku, které bylo nyní docela čitelné, uchechtla se.

O několik minut později se ozvaly dva blížící se hlasy.
„Jak se nám mohli ztratit? Sledovali jsme je přece pozorně!“
„Taky nevím, ale podívej, tam jsou nějaké světla.“
„Jestli to není ono, tak tě vážně uškrtím, švagr nešvagr.“
O další chvíli později dorazili Handersonovi na místo. Sesedli z koní a rozhlédli se.
„Ti dva tu asi nejsou,“ řekl Bob.
„Ale hřbitov tu je,“ opáčila Abigail a přistupovala k náhrobkům. Každý si opatrně prohlédla, až došla k tomu nejvíc osvětlenému.
„No nekecej,“ vydechla, „tady to opravdu je.“ Přejížděla rukou po náhrobku a ohmatávala vyrytá písmena. „Opravdu tu je vyryto Wayne Morinsky,“ postavila se a rozhlédla. „Ale stejně tomu nevěřím,“ dodala, „protože to cítím, že...“
„A co cítíš, Abigail?“ ozvalo se ze tmy ze směru, ve kterém určitě nestál Bob.
„Kdo je tam?“ zvolala.
„Já přece,“ zazněla odpověď a téměř vzápětí se ve světle svíček objevil Stan O’Nealy.
„Podívej se na mě,“ řekla Abigail.
„Proč?“ zeptal se O’Nealy.
„Protože ten, kdo prý leží tady pod tím náhrobkem,“ ukázala nohou, „se na mě ve chvíli, kdy praštil mého muže, podíval. A jestli se na mě podíváš stejně, budu vědět, kdo jsi opravdu.“
„Spokojena?“ zeptal se O’Nealy.
„Ne,“ odpověděla, „ale to vyřeším hned teď,“ a hrábla rukou pod kabát, aby ruku vytáhla s pistolí v ruce.
„Pěkné,“ odpověděl O’Nealy. „To ses naučila záslužnou věc, jenom nevím, jestli si teď pomůžeš.“
„Moc nemluv,“ okřikla ho. „Mám tě na mušce a jednou ranou pomstím svého muže.“
„A já svého švagra,“ dodal Bob, který najednou držel v ruce stejnou pistoli.
„Řekni, že jsi Morinsky,“ vykřikla Abigail, „a zastřelím tě jednou ranou. Řekni, že nejsi, a zastřelí tě tady Bob.“
„A co tím vy dva vyřešíte?“ zasmál se Stan.
„Naše rodina bude konečně pomstěna,“ prohlásila Abigail a zamířila.
„To bude,“ ozvalo se ze tmy z úplně jiného směru.
„Cože?“ otočila se Abigail za tím novým hlasem.
Bob zapomněl na ostražitost a taky se otočil.
Večerem třeskly výstřely.

„Vidíš to,“ řekl Stan O’Nealy své ženě, „přece nakonec ten hřbitov k něčemu bude.“