Lovec (další pokračování)

Už více než týden měl seržant Bergsson neodbytný pocit, že ho někdo sleduje. Avšak pokaždé, když se ohlédl, nikoho a nic podezřelého neviděl. Pátrání po Waynovi Morinském mu připadalo nesmyslné.

Na druhou stranu pohněvat si Abigail Handersonovou a její příbuzné proti sobě nechtěl. Těch dvanáct nebo kolik let, která strávil pátráním, se mu slila do jedné velké šmouhy.
Dostal se do města, o kterém si povídal se Stanem O’Nealym. Cítil se hodně unaveně, takže se nikdo nemohl divit, že vešel do jednoho z místních barů a doslova se sesunul na židli u jednoho ze stolů.
Než se stihl domluvit s číšníkem, dopadla mu na každé rameno jedna ruka.
„Tady jste, seržante,“ ozvalo se za ním a do zorného úhlu mu vstoupil Bob Handerson. Bratr zabitého Stanleyho. Usadil se přímo naproti seržantovi a pak gestem k sobě přivolal své dva společníky, kteří měli dosud ruce na seržantových ramenou.
Říct, že z toho, že mu budou dělat společnost bratr a dva bratranci zabitého Handersona, neměl Bergsson žádnou radost, by bylo ještě optimistické tvrzení.
„Co vás přivedlo zrovna sem, seržante?“ zeptal se Bob Handerson ledově.
„Nedáno,“ odkašlal si seržant, „jsem pár mil odtud mluvil s jedním místním občanem. Řekl mi, že v tomhle městě je každý druhý nebo třetí chlap podobný na Morinského,“ a vytáhl kreslený portrét hledaného.
„Hm,“ udělal Bob Handerson a rozhlédl se. V baru nebylo ani deset lidí. Pak si vzal podobiznu do ruky a dlouze ji zkoumal.
„Jako že by se tu někde usadil a měl tu příbuzný,“ pronesl po chvíli. Pak zvedl pohled a prohlížel si ostatní.
„Na druhou stranu je ten portrét dvanáct let starý,“ povzdechl si Bergsson.
„To nemusí nic znamenat,“ odpověděl Bob a ukázal na jednoho muže, který seděl opodál. „Třeba támhleten by mohl být Morinskýho příbuzný. Podívám se na něj, vy, chlapci, tu dělejte panu seržantovi společnost,“ s těmito slovy se zvedl a šel k neznámému.
„Doufám, že nehodláte dělat žádnou pitomost,“ řekl jeden ze dvou Handersonových bratranců a nenápadně sjel očima dolů. Seržant se tím směrem podíval taky a zjistil, že se mu o koleno opírá hlaveň pistole.
„Opravdu byste měl mít rozum,“ řekl druhý Handersonův bratranec a udělal očima totéž. Seržant tak viděl, že hlaveň jiné pistole se mu opírá i o druhé koleno.
Bob Handerson zatím navázal hovor s neznámým. Všichni tři tak viděli, jak jdou Bob a neznámý muž z baru ven.
Seržant polkl naprázdno.
Po krátké chvíli se Bob Handerson do baru vrátil. Ovšem po zádech, dopadl na podlahu a udělal nedobrovolný kotrmelec.
„Co se to,“ prohlásil jeden z jeho bratranců a na okamžik odtáhl pistoli od seržantova kolene.
Bob Handerson vstal a udělal pár nejistých kroků. To už se do baru vrátil i neznámý muž a efektivní ranou pěstí uvedl Boba opět do polohy v leže.
„Jacku, nech ho už,“ zvolal někdo další. Neznámý si Boba Handersona ještě jednou prohlédl a pak odešel ke svým společníkům.
„Lidi tu nejsou moc přátelští,“ ucedil Bob Handerson, když se vrátil ke stolu. Z několika ran mu tekla krev, jinde se mu dělaly podlitiny.
„Když jsem se ho zeptal na Morinskýho,“ pokračoval po chvíli, „nejdříve měl zájem vědět, o co jde. Tak jsem mu to popsal. A ukázal mu ten obrázek. A řekl, že hledáme chlapa, který mi zabil bráchu. A že on je tomu chlapovi docela podobný, takže mě napadlo, že by o něm mohl něco vědět.“
Dál se nedostal. Ke stolu totiž přišel hromotluk, který patřil ke společnosti neznámého člověka, a ukázal na Boba prstem.
„Ty zrzku,“ řekl, „ty ses tady pokoušel urazit mýho kámoše Jacka.“
„Tak to není,“ zkoušel se Bob bránit, „ale on je fakt hodně podobný jednomu chlápkovi, kterýho už dvanáct let hledáme.“
„Nemontuj se do lidí,“ řekl hromotluk, „jen proto, že jsou někomu podobní. A teď,“ opřel se oběma pěstmi o stůl, „i s těmi svými kumpány vypadněte z města co nejkratší cestou. Vám, pane seržante,“ ukázal na Bergssona, „se divím, že se s takovýma pakama zahazujete.“
Na to vstali všichni tři Handersonové. Seržant si úlevou protáhl nohy.
„Tak moment,“ prohlásil Bob a navzdory svému stavu se pokusil na hromotluka zaútočit.
Seržant na nic nečekal a nenápadně, avšak rychle opustil scénu.

O dva dny později se Bergsson dostal na místo, odkud viděl bezpečně na kanadskou hranici. A byl poněkud zklamán. Do sousední země se dalo dojít normální lesní pěšinou. Pravda, byla tam i závora, jenže tu mohl ten, kdo chtěl, polézt nebo obejít.
„Zatracená práce,“ zavrčel a vydal se k závoře.
Když k ní došel, opřel se o ni a přemýšlel. Kdyby chtěl Morinsky přejít do Kanady, tady by mu to nedělalo žádné problémy. Prostě by přešel.
Byla tu ta závora už před dvanácti lety? zamyslel se seržant. Odpověď ho nenapadala.
Už se chtěl otočit a vrátit se, když na kanadské straně zaslechl kroky. Podíval se správným směrem a zjistil, že se k němu blíží rovněž uniformovaný člověk.
„Hezký den,“ řekl a zvedl ruku, „já jsem seržant Bergsson.“
„Já jsem poručík Mallard,“ odpověděl Kanaďan nosovým hlasem, „co vás přivádí, seržante?“
Bergsson si povzdechl. „Víte,“ začal, „už dvanáct let pátrám po jednom chlapovi. Bohužel u sebe nemám jeho podobiznu, ale nechám si ji znovu vyrobit. Ale to není důležitý. Prostě ať hledám, jak hledám, ten chlap jako by se do země propadl. Nejdřív se po něm pátralo oficiálně, teď už jenom na přání rodiny chlapa, kterého zabil.“
Mallard pokyvoval hlavou.
„A pořád jste ho nenašli?“ ujistil se.
„Vůbec. Zmizel beze stopy. Tady nedaleko má srub jeden místní občan,“ ukázal směrem, kde tušil O’Nealyho srub, „a ten mi říkal, že kdyby ten hledaný přešel k vám do Kanady, tak by ho ani neměl jak vidět, protože na cestu, která tudy vede a ze které jsem odbočil sem, z toho svého srubu nevidí.“
„No,“ zamyslel se Mallard, „jestli ho hledáte už dvanáct let a ještě jste ho nenašli, může být taky třeba dávno mrtvý.“
„To neznáte Abigail Handersonovou, to je vdova po tom zabitém,“ zavrtěl hlavou Bergsson. „Jestli je Wayne Morinsky mrtvý, bude chtít vidět jeho hrob.“
„Anebo,“ řekl po chvíli Mallard, „kdyby opravdu přešel k nám, tak ho taky nenajdeme. Neumíte si přestavit, jak velké území tu máme. Někdy třeba celý měsíc nenarazíte na člověka. To už je tu víc medvědů nebo jelenů.“
„Co byste mi poradil?“ zeptal se Bergsson.
„Nejlepší by bylo na toho hledaného zapomenout,“ odpověděl Mallard.
„To bohužel asi nepůjde,“ svěsil Bergsson ramena.

Stan O’Nealy naložil vůz, usadil oba svoje syny, svou ženu Agnes a nakonec i sebe. Uchopil opratě a pobídl koně k pohybu.
Zanedlouho narazili na seržanta Bergssona.
„Zdravím vás, seržante,“ zavolal na něj O‘ Nealy. „Nějak se vám v našem kraji zalíbilo,“ dodal.
Seržant se ohlédl. „A, pan O’Nealy,“ řekl téměř radostně. „Kam jste se vydali?“ zeptal se.
„Je pátek, takže do města na trh,“ odpověděl O’Nealy. „Nechcete jet s námi?“
Seržant přikývl a pobídl svého koně. Nevšiml si gesta, které udělal Stan O’Nealy na svou ženu a které znamenalo „neříkej nic, co by nám mohlo udělat jakékoli potíže.“ Ani toho, jak Agnes O’Nealyová chápavě přikývla.

Ve městě se rozdělili. O’Nealyovi zamířili na tržiště a začali připravovat svůj stánek. Seržant se vydal mezi lidi a nakonec skončil ve stejném baru, ve kterém dříve potkal Handersonovy.
O’Nealyovi měli plné ruce práce. Místní rádi nakupovali jejich zeleninu a zapřádali hovory. Krátce před polednem se dostavil i místní šerif se svou věčně dobrosrdečnou náladou.
„Koukal jsem, šerife,“ řekl Stan, zatímco Agnes připravovala pro šerifa mrkve, „že máte nové dveře tam u baru,“ pohnul hlavou správným směrem.
„Máme, no,“ usmál se šerif, „poprali se tam chlapi s nějakými cizáky. Ti cizáci se nejdříve nějak chtěli pustit do Jacka Robinse. To se nelíbilo Jackovým kámošům. Pustili se do cizáků, cizáci zase do nich. No nic,“ mávl šerif rukou, převzal svou tradiční dávku mrkví a brambor a dodal: „Ty tři cizáky mám zatím za mřížemi. Prý si mysleli, že Jack Robins je nějaký Wayne Morinsky nebo jak to jméno bylo.“
„To je zajímavé,“ řekla Agnes O’Nealyová co nejvíc neutrálně. „Na to jméno se nás nedávno vyptával jeden seržant, je to tak, Stane?“
„Jo, to je,“ navázal Stan. „Toho seržanta najdete v baru. Přesně v tom, co má ty nové dveře.“
Šerif přikývl, zaplatil a odkolébal se.
„Myslíš si, že?“ šeptem se zeptala Agnes.
„Mám jistotu, že to byli Handersonovi,“ odpověděl rovněž šeptem Stan. „Musíme se chovat co nejvíc nenápadně.“