Ještě hodně dávno, kdy se na Valašsku chodilo v krpcích a žilo v chalupách se slámovou střechou, žil v jedné dědině krejčík se svou ženou a dětmi.
Krejčík byl velice šikovný. Jak vzal jehlu do ruky, ta mu hned v prstech tančila. Vyšil všechno, co si kdo objednal. Tehdy se mu i jeho rodině žilo dobře.
Potíž byla, že ho jednou za čas chytila strašlivá lenora. Nedokázal vstát z postele, choulil se pod peřinou a skuhral a sténal.
„Ženo moje, netrap mě, vidíš, jak jsem nemocný,“ naříkal a převaloval se z boku na bok.
„Ach, muži, vstaň a dej se do díla, tvá práce stojí a peníze docházejí,“ lkala jeho žena, ale s krejčíkem nehla. Když byl nemocný lenorou, byl nemocný a svět pro něho neexistoval.
Sousedé si přicházeli pro své zboží, ale krejčíkova žena jen krčila rameny.
„Všichni víte, jak to s ním je, je šikovný, udělá, co může, ale jak přijde lenora, nehne s ním nikdo a nic,“ říkala smutně. Sousedé přikyvovali a rozuměli, ale platit předem za zboží nechtěli.
Pak zase jednoho dne krejčík z postele vyskočil a pracoval jako divý. Peníze přicházely a rodina se měla dobře.
Postupně ale krejčíkova nemoc přicházela stále častěji. Nakonec neminul týden, aby si na ni několik dní nestěžoval.
Tehdy už toho měla jeho žena dost a prosila ho, aby se vrátil ke své práci. Plakala, prosila, rukama lomila, až se krejčík naštval a řekl:
„Tak abys věděla, když si mě nevážíš, půjdu do světa, tam najdu někoho, kdo si mě vážit bude.“
Tu se jeho žena ulekla. Marně prosila, aby neodcházel a nenechával ji s dětmi samotnou, krejčík si svázal uzlík a vyrazil.
Nedošel daleko. Na první mezi ho začaly tlačit boty. Zul se a šel bos, jenže si ukopl palec a zadřel třísku do paty. Musel se posadit, aby si jehlou třísku vytáhl.
Jak tak sedí, rozhlíží se po poli, o které jeho žena pečovala. A vidí, že je pěkně pooráno. Skoro mu to začalo být líto, jak se k ní zachoval.
„Vždyť ona je vlastně hodná,“ rozumoval, „jenom nemá pro tu mou nemoc pochopení,“ povzdechl si.
V tom uviděl nedaleko na poli plápolat modrý plamínek. Hned věděl, co to znamená, že se tam někde v zemi suší peníze.
Vstal a chtěl jít k tomu plamínku, ale někdo mu položil ruku na rameno. Krejčík se lekl a když se ohlédl, lekl se ještě víc. Stál za ním čert Kuba, kopyta na nohou, oháňku skoro kravskou, a cenil na něj zuby.
„Ještě tam nechoď, krejčíku, ještě nejsou zlaťáky hotové,“ pravil. „Ale když se dohodneme, budou všechny tvoje.“
Na to krejčík slyšel a chtěl vědět, jaká dohoda to bude.
„Dostaneš všechny zlaťáky, které se v té zemi suší,“ pravil Kuba. „Ale něco za něco. Vždycky mi dáš polovinu toho, co se na tomto poli urodí.“
Krejčík se vymlouval, že co když přijde neúroda, co když bude špatný rok a kdesi cosi. Kuba se jen zasmál a řekl:
„Ať to bude, jak to bude, dáš mi polovinu úrody. Platí?“
„Platí,“ řekl krejčík a podal ruku do jeho tlapy.
Kuba ho přivedl k plamínku, foukl do něj a najednou tam stála velká nůše plná zlaťáků. Krejčík si ji hodil na záda a upaloval domů.
Našel svou ženu uplakanou a děti také.
„Neplačte, dobře nám bude,“ zvolal a sundal nůši ze zad. Když jeho žena viděla všechny ty zlaťáky, zaradovala se.
„Počkej, ženuško moje,“ řekl krejčík. „S těmi zlaťáky musíme opatrně, velice rády se rozkutálejí. A abys věděla, na naše pole vysejeme pšenici.“
Žena se divila, co je to za rozumy, ale krejčík se nenechal odbýt, tak souhlasila. Vyseli pšenici, domek si spravili, krejčík zase šil a dobře se jim dařilo.
Pšenice jim vyrostla překrásná, takové klasy nikdo jiný neměl. Na sklizeň si museli od souseda půjčit koně a povoz.
Večer po sklizni někdo ťuká na okno. Krejčík vyhlédl a vidí čerta Kubu. Vyšel ven za ním.
„Copak naše dohoda neplatí?“ ptal se čert. „Kde je moje polovina úrody?“
„Platí, samozřejmě, že platí,“ řekl krejčík. „Vzal jsem si to, co rostlo nad zemí, tobě jsem ponechal to, co rostlo pod zemí,“ a myslel si, jak na Kubu vyzrál.
„Jsi chytrý, krejčíku,“ uznal Kuba. „Ale podruhé na mě nevyzraješ. Příští rok mi dáš to, co bude nad zemí a vezmeš si to, co bude pod zemí.“ A zmizel.
Ženě se krejčík vymluvil na souseda, který jim půjčil koně, a celou zimu přemýšlel, jak dohodu s čertem vyřešit.
Na jaře své ženě řekl: „Letos nasadíme na pole brambory.“
„K čemu?“ divila se jeho žena. „Stačí nám ten malý záhonek, co máme za chalupou.“ Ale krejčík byl zase neoblomný, tak si řekla, že má asi pravdu.
Bylo to podobné jako předchozí rok. Brambory vzešly nádherně a při sklizni jich bylo tolik, že je vezli z pole nadvakrát.
Večer se zase ukázal Kuba.
„Já jsem naši část dohody splnil,“ tvrdil mu krejčík. „Na poli zůstalo všechno, co bylo nad zemí.“
Ale Kuba se rozzlobil.
„Pěkně jsi mě, krejčíku, napálil. Abys věděl, budeme spolu zápasit,“ zvolal.
„I proč ne,“ řekl krejčík a pustil se s čertem do zápasu. Čert byl silnější, krejčík zase mrštnější. Zápasili už přes hodinu a k ničemu to nevedlo.
„Takhle to dál nejde, krejčíku,“ řekl udýchaný Kuba. „Vlezeme do potoka a budeme po sobě šplíchat vodou.“ Krejčík souhlasil a za chvíli byli oba v potoku.
Šplíchali po sobě vodou, chvíli to vypadalo, že Kuba krejčíka utopí, pak zase obráceně. Když to viděla krejčíkova žena, zalomila rukama, pokřižovala se a už utíkala na faru. Potkala tam pana kostelníka a když mu vypověděla, co se děje, kostelník neváhal a věnoval jí celou puténku svěcené vody. Krejčíkova žena s ní běžela k potoku, kousek proti proudu a tam ji do potoka vylila. Svěcená voda se smísila s normální vodou a tekla ke krejčíkovi a Kubovi.
Najednou čert Kuba zařval a po celém těle se mu začaly dělat obrovské boule. Vyběhl z potoka, dupl kopytem o zem a bylo po něm.
Krejčík stál ve vodě celý zmatený.
„Polez už z té vody, ať nenastydneš,“ volala na něj jeho žena.
„A co se stalo s Kubou?“ ptal se krejčík.
„Ten už je zpátky v pekle, svěcená voda mu nesvědčí,“ odpověděla jeho žena. Krejčík vylezl z potoka a vrátil se domů.
Od té doby z něj byl nejpilnější krejčík široko daleko. Práce měl hromady a všechnu dělal poctivě. A když začal se svou lenivou nemocí, stačilo, aby jeho žena připomněla Kubu a hned ho nemoc přešla.
