Liliana

Konečně se po několika propršených dnech udělalo hezky, řekla si Liliana a protáhla se. Venku byl opět letní den, skoro jako tenkrát před lety, když šla..., radši nevzpomínat.

Svou dcerku Světlanku milovala, jako každá máma miluje své dítě. Jen v těch dnech, kdy pršelo a Světlanka nemohla ven a na hřiště, bylo doma smutno. Světlanka neměla náladu na nic a celé dny jen vzdychala.
Liliana se podívala na hodiny. Za dvacet minut by měla jít pro dcerku do školky. Zároveň s uspokojením konstatovala, že plánovanou práci na překladech má pro dnešek hotovou. Takže si může odpoledne udělat volno.
Vůbec jí poslední dobou šla práce od ruky, jako nikdy předtím. Tam, kde obvykle zvládla přeložit dvacet stránek, teď zvládala přeložit padesát. Převlékla se do něčeho víc společensky přijatelného a vydala se ke školce.
Světlanka samozřejmě vyběhla ven jako první a když se dověděla, že s ní máma klidně půjde i na hřiště, nemohla její radost být větší. Poskakovala okolo mámy a ta se usmívala na svět.
Na hřišti bylo několik dětí a Světlanka se mezi ně radostně vmísila. Liliana se usadila na jednu z laviček a uvědomovala si, jak je krásné, když má po manželovi takhle milou dceru.
Asi po půlhodině se objevil Staník. Liliana to poznala podle toho, že k ní Světlanka přiběhla a šeptala jí, že to je ten kluk, okolo kterého tenkrát viděla mrak. Liliana se na Staníka podívala pozorněji, ale mrak neviděla. Proto pošeptala Světlance, jestli ten mrak okolo Staníka vidí i teď. Světlanka se na Staníka podívala také velmi pozorně a přikývla.
Liliana si Staníka prohlížela a musela souhlasit, že na tom klukovi něco zvláštního je. Nebyla sice s to určit, o co jde, ale cítila z něj mírnou nervozitu.
„Tak se zase vidíme, křepelko,“ ozval se kousek od ní známý hlas, který neslyšela od toho osudového dne. Trhla sebou a ohlédla se.
„Taky vás zdravím,“ řekla klidně.
Moruna se rozhlédla. „Kde máš dcerušku?“ zeptala se.
„Tam,“ pohodila Liliana hlavou. „Jmenuje se Světlanka.“
Moruna se zarazila, ale rychle se ovládla. „Tak tu už jsem viděla, ale nevěděla jsem, že je tvoje.“
Liliana se na svou dceru zadívala pozorněji. „Je můj celý svět,“ řekla po chvíli. „Nechcete se posadit?“ navrhla a Moruna se váhavě posadila na opačný konec její lavičky.
„Víte,“ začala Liliana opatrně, „před několika dny přiběhla Světlanka domů celá rozhozená, že viděla mrak. A právě okolo tam toho kloučka,“ a pokynula hlavou k Staníkovi.
„To je můj vnouček,“ odpověděla Moruna.
„Já okolo něho žádný mrak nevidím,“ řekla Liliana, „ale Světlanka ho tam vidí i dnes.“
„Já právě taky žádný mrak nevidím,“ neochotně přiznala Moruna, „jako by Staníkovi hrozilo nějaké nebezpečí. Snažím se vytvářet ochranu pomocí artefaktů, ale nevím, proti čemu vlastně.“
„Asi bych měla říct,“ pokračovala Liliana opatrně, „že Světlanka viděla ty mraky dva. Ten první okolo Staníka a ten druhý,“ pohlédla na Morunu, „mezi vašima rukama.“
Moruna se podívala na své ruce. Pak se podívala na Staníka, pak zase na své ruce a zase na Staníka. Při tom pohybovala rty, ale nevydávala žádný zvuk.
„Tomu moc nerozumím,“ řekla nakonec. „Vypadá to, že Staníkovi hrozí nebezpečí a že mu hrozí ode mě, ale já si neumím představit, jak bych pro něj mohla znamenat nebezpečí. Mám svého vnuka moc ráda a nedokázala bych mu ublížit.“
„Tomu naprosto rozumím,“ souhlasila Liliana. V té chvíli se k ní Světlanka ohlédla, zamávala, pak se zarazila a rozběhla k mámě.
„Mami,“ šeptala tak, že Moruna slyšela každé slovo, „to je ta Staníkova babička a zase má mezi rukama ten mrak,“ a vrhla k Moruně opatrný pohled.
„Světlanko,“ odpověděla Liliana, „můžeš to té paní říct přímo, ona ví, o co jde.“
Světlanka se otočila a přišla k Moruně. „Dobrý den, paní,“ řekla opatrně, „já vím, že jste Staníkova babička. A chci vám říct, že jsem tady viděla dva mraky a teď je vidím zase. Jeden je okolo Staníka a druhý je u vás mezi rukama,“ a upřela na Morunu velmi soustředěný pohled.
„Pověz mi, Světlanko,“ řekla Moruna skoro něžně, „viděla jsi ty mraky už někdy předtím?“
„Ještě nikdy,“ přiznala Světlanka. „Ale ten Staníkův je celý černý, Ten váš je takový tmavě modrý.“
Moruna se znovu podívala na své ruce a vypadala zmateně. Světlanka se rozhlédla, mrkla na svou maminku a zase běžela mezi děti.
„Co tomu říkáte?“ zeptala se Liliana.
„Nevím,“ přiznala Moruna. „Celou dobu se připravuji na jeden mrak a abych pomohla Staníkovi. A teď, teď nevím, jak a co dělat. Protože jestli jsem já pro něho nebezpečí, tak to dělám špatně.“
Liliana jen přikývla.
„Musím se doma na to pořádně podívat. O mracích jsem se něco dočetla, ale rozdělení na barvy je z jiné kapitoly a tu ještě neznám,“ pronesla Moruna zadumaně.
Obě se zadívaly na děti. A každé z nich si svým způsobem hrálo a ani jedno netušilo, co se může na jednoho z nich přiřítit.