Levitace

Z návštěvy domu svých rodičů se Hedvika vrátila za tmy. Její hostitel už spal, vešla do podkrovního pokoje a ulehla. Snažila se uspořádat si myšlenky.

Bylo pro ni hodně náročné odmítat nabízenou kávu, víno, koláče a podobně. Výmluva na potravinovou alergii a potřebu dělat si vlastní jídlo ze speciálních surovin ji napadla až jako poslední, naštěstí zabrala. A když se svými rodiči probírala jejich pohled na sebe samu, přišla na jednu věc.
Oba rodiče, i když to nedávali přímo najevo, ji měli opravdu rádi.
Je to zvláštní, říkala si zejména v souvislosti s otcovými kritickými poznámkami na svou adresu. Nicméně i v jeho bručení a neustálém připomínání chyb viděla, že tam někde pod tou maskou je člověk, který ji měl rád a kterému schází.
Proč mi tu lásku neuměli dát, dokud jsem žila? pomyslela si a najednou se lekla.
Něco tu nehrálo.
Myslela si, že leží na matraci postele, zjistila však, že se špičkou nosu téměř dotýká stropu.
Co, co to je? lekla se.
Podívala se pod sebe. Opravdu visela ve vzduchu.
Najednou jako by něco povolilo a ona spadla zpátky.

„Ovládla jste levitaci,“ řekl jí její hostitel, když mu to ráno vyprávěla. U stolu opět seděla i Elvíra a Hedviku soustředěně pozorovala.
„Ovládnout levitaci je skvělá věc,“ řekla. „Povězte mi, Hedviko, na co jste myslela těsně před tou chvílí, kdy jste si uvědomila, že levitujete?“
„Na to,“ odpověděla Hedvika, „že mě mí rodiče, přestože mi to za mého života nikdy neřekli, měli opravdu rádi.“
„Rodičovská láska,“ řekla zamyšleně Elvíra. „To je dobrý způsob, jak se uvést do stavu levitace. Jestli chcete, naučím vás, jak levitaci ovládat a jak ji umět využít. Možná,“ vztyčila ukazovák, „se dostaneme na takovou úroveň upírství, že ovládnete i létání.“
„Jako že bych uměla létat?“ zasmála se Hedvika, „jako třeba létající Čestmír, Saxána nebo Superman?“
„Podobně,“ odvětila Elvíra vážně. „Jen nebudete muset čichat ke kouzelným květinám, nebudete potřebovat koště a ani nemusíte mít jednu paži vystrčenou před sebe.“
Hedvika přikývla a začala pod Elvířiným dohledem s výcvikem.

Mezitím
Z dobře umístěného stanoviště měl van Kielss dětské hřiště, kam právě Moruna přivedla Staníka, jako na dlani. Šlo o dům, který stál nedaleko. Šéfovi nedalo moc práce přesvědčit majitele, že chce, aby v podkroví vzniklo speciální místo, kde bude pořád někdo sedět, stát, mluvit, chodit a pozorovat, co se na hřišti děje, a to jen proto, aby zjistil, kdy se projeví nebezpečí, které hrozí Moruninu vnoučkovi a možná i Moruně.
„To je slušná výbava,“ konstatoval jeden z jeho asistentů, když si pozorně prohlédl Staníka. Moruna svého vnoučka vybavila ochrannými artefakty, které spojila do tvaru indiánského náhrdelníku. A Staník to radostně přijal. „To by stačilo k ochraně vesnice o pěti stech obyvatelích,“ dodal.
Klaas van Kielss souhlasil. „Nicméně všichni víme, že nebezpečí, které tomu chlapci hrozí, že silnější než všechna nebezpečí, s nimiž jsme se dosud setkali. A tady je Morunina předsudečná úzkost k užitku.“
Zatím se nic nedělo. Ovšm van Kielss byl natolik zkušený, že věděl, čemu se říká klid před bouří.

„Jste opravdu mimořádný talent,“ řekla Hedvice Elvíra o dva dny později. „Věděla jsem to o vás, i tak mě stále překvapujete tím, co zvládáte.“
„Snad už Hedvika neovládla létání?“ podivil se hostitel.
„Kdyby jen to,“ pokývala Elvíra hlavou, „už zvládá i práci se svou silou tak, aby ji nevyčerpala zbytečně na jednu věc a uměla ji rozložit. Ta vědma, o které jsme tu hovořili, by měla oprávněně mít strach.“
„Jestli ji najdeme,“ zapochyboval hostitel.
„Když,“ řekla Hedvika a zasekla se, „když,“ opakovala, „když jsem se potkala se svými rodiči, ucítila jsem v jednu chvíli velkou koncentraci zla z jednoho místa. Teď ji necítím, ale asi bych to místo dokázala najít.“
„To není špatný nápad,“ zamyslel se hostitel a přinesl mapu města, „zkuste to na mapě. Tady je hřbitov, kde jsem vás našel. Tady je vstup do hřbitova a tady...“
„Bylo to z této strany,“ ukázala Hedvika.
„Hm,“ řekl hostitel, „je tam lesopark, řeka a Zadní čtvrť. Říkáte, že teď tu koncentraci necítíte. Asi by bylo potřeba, abyste ji zase ucítila, abychom mohli správné místo přesně určit. Co na to říkáte mad..., totiž Elvíro?“
„Já naprosto souhlasím,“ přikývla Elvíra.

Mezitím
„Dobrý den, paní,“ zašeptala Světlanka Moruně, „jenom jsem vám chtěla říct, že Staníkův mrak je pořád stejně silný. Ale ten váš už není modrý, už je taky černý.“
„Děkuji ti, děvčátko,“ odpovědla Moruna a zatvářila se starostlivě.