Letohrad

Letohrad je městečko v okrese Ústí nad Orlicí v Orlických horách. Má něco málo přes 6000 obyvatel, sousedí s o něco větším a známějším Žamberkem, nicméně má oproti svému sousedovi lepší vlakové spojení.

Do Letohradu jsem se poprvé podíval ještě jako student. Strávil jsem v tomto městečku necelé dvě hodiny, takže je každému jasné, že mi toho moc v paměti neutkvělo. O nějakých dvacet let později jsme tam s dětmi přestupovali na cestě z Říček v Orlických horách z vlaku, co přijel od Týniště do vlaku, co pokračoval do Ústí nad Orlicí. A tehdy stál vedle nádražní budovy stánek s občerstvením. O dva roky později už tam nebyl.
Do Letohradu jsem se dostal znovu už ne jako turista poté, co bylo jasnější než tma, že moje tříletá ostravská mise nepřinesla kýžený výsledek a že pro svůj pracovní i životní restart musím změnit prostředí razantně a radikálně. Není tedy divu, že jednoho krásného dne jsem se sbalil v Ostravě a večer téhož dne jsem usínal v Letohradě.
Přechod ze zamořené Ostravy do podhorského prostředí byl tou změnou, o které se říká lidové úsloví, ve kterém hraje jednu roli obloha a druhou strakonický hudební nástroj. Místo hukotu aut a tramvají mě ráno budil zpěv ptáků. Venku nepoletovaly ve vzduchu život ohrožující směsi a celková atmosféra byla mnohem klidnější.
Mé letohradské působení bylo vymezeno přesně na půl roku, s tím vědomím jsem už do Letohradu přijížděl. A musím říct, že jsem si ten půlrok užil. Výhoda takhle malého městečka je v tom, že z libovolného bodu A do libovolného bodu B jsem došel do 15 minut klidné chůze pana starosty na vycházce s panem sekčním šéfem po nedělním obědě. Pokud jsem nasadil ostrou gestapáckou chůzi, čemuž napomáhaly vysoké černé boty, které jsem si na podzim zakoupil v místní prodejně, čas potřebný k chůzi se zkracoval. Což bylo dobře, to můžu říct.
Fakta o Letohradu si jistě každý sám dohledá. To, že se jedná o město srostlé ze tří osad s názvy Kyšperk, Kunčice a Orlice, přičemž původ samotného názvu Letohrad je nejasný, je první zajímavost. Historie spjatá s výrobou sirek je druhá a neexistující hrad, který měl kdysi dávno nad městem čnít, je další.
Pro mě to byl půlrok života, který mi umožnil přerovnat si svoje myšlenky, realističtěji si vytýčit případnou budoucnost a zbavit se nadbytečného stresu. Navíc jsem si užil i místní kulturní události, jako například řemeslnické soboty a podobně.
Ačkoli jsem to původně neměl v úmyslu, lehce zmíním i své zamindrákované hatery. Důvod, proč o těchto lidech píši jako o zamindrákovaných, je ten, že člověk bez mindráku nemá potřebu být hater. A začnu oklikou.
Ono totiž hlavní náměstí v Letohradě se jmenuje Václavské. Když jsem se o tom poprvé zmínil, tito jedinci, kteří podobně jako filmový Hujer nedostatek svých vědomostí vyvažují svou snahou zpochybnit každé slovo, které jsem napsal, se o mě začali otírat s tím, že co to kecám, protože Václavské náměstí je podle nich přece jenom v Praze a navíc má určitě mnohem větší rozlohu než celý Letohrad, hahaha, takže když uvádím, že totéž náměstí je i v Letohradě, tak je to z mojí strany určitě nějaká lež.
Poté, co v internetovém zpravodajství vyšel článek o tom, že místní rodák Ondřej Moravec vystoupil se svými medailemi právě v Letohradě na Václavském náměstí, se mí hateři na okamžik odmlčeli. Doufal jsem, že se chytili za nos a pochopili, že svými útoky na mě střelili vedle. Ovšem netrvalo dlouho a naprosto otočili tím, že začali tvrdit, že tím, kdo existenci Václavského náměstí v Letohradě popíral, jsem byl překvapivě já (který jsem od začátku říkal, že je pro mě zajímavostí právě to, že se místní náměstí jmenuje Václavské).
I když jsem v Letohradě strávil jen tu plánovanou polovinu roku, přesto na něj rád vzpomínám jako na asi nejlepší místo, kam jsem se mohl z Ostravy přesunout tak, abych se mohl znovu nadechnout k dalšímu životu.