Lepší to být nemohlo

Slunečné odpoledne ve dni, kdy podzim pomalu nastupuje, avšak léto se ještě pořád nevzdalo své nadvlády. Horší restaurace kousek od konečné metra. Doba, kdy je pořád ještě společensky přijatelné obědvat.

Kromě servírky, která se okázale nudila za svým pultem, seděli u jednoho stolu tři chlapi v montérkách. Bylo na nich vidět, že jsou celý život zvyklí na tvrdou práci rukama, a bylo  z nich cítit, že se drží zásady, podle níž ten, kdo se myje, si nevěří.
V opačném rohu seděl člověk z jiného světa. Elegán v dobře padnoucím šedomodrém obleku a zářivě bílé košili, vybavený parádní kravatou a decentními brýlemi. U nohou mu stál kufřík, který by ukazoval na úředníka nebo středního manažera. Jedním okem studoval jídelní lístek, druhým stránku novin.
Servírce to po nějaké době přišlo trapné, tak se vymotala ze svého stanoviště a klátivým krokem došla k elegánovi. Zastavila se těsně u něj a na jeden prst si začala namotávat pramínek svých vlasů.
„Budete mít nějaké přání?“ zeptala se znuděně.
Elegán odtrhl oči od jídelního lístku i novin, otočil se k ní a klidně s úsměvem pronesl: „Ano. Prosím ten hovězí vývar a ty těstoviny s kuřecím masem v žampionové omáčce,“ a znovu se usmál.
„Hm,“ udělala servírka a pak si na něco vzpomněla: „Něco k pití si dáte?“
„Jistě,“ pronesl elegán s úsměvem, „jedno nealko pivo. Víte, jsem tu vozem.“
„Aha,“ pronesla servírka. Pak, jako by ji něco napadlo, se otočila: „A co máte za auto?“
„Šestkového bavoráka,“ odpověděl elegán nenuceně.
„Fíha,“ pokývala hlavou servírka a vykoukla skrz okno ven. „Toho červeného?“
„Ano, ten je můj,“ potvrdil elegán.
„Ten je pěkný,“ zhodnotila vůz servírka, načež se vydala zpět ke svému stanovišti, přičemž se významně pohupovala v bocích. Elegánovi to bylo jedno, už zase koukal do novin.
Od stolu chlapů v montérkách zaslechl kus hovoru.
„A já vám říkám, že ten Putin musel poslat tanky na tu Ukrajinu, když jsou tam ti fašisti,“ říkal právě jeden z nich.
„Ty vole, Jardo, drž už konečně hubu,“  odpověděl mu jiný, na kterém bylo vidět, že je ve skupině formálním i neformálním šéfem.
„Já mám držet hubu? To je ta vaše západní demokracie?“ protestoval ten, který byl osloven jako Jarda.
„Demokracie mě nezajímá,“ odpověděl šéfovsky vypadající jedinec, „ale ty jsi vážně hroznej vůl, Jardo.“
Oslovený Jarda uraženě zmlkl. Bylo na něm vidět, že myšlením zůstal ještě v dobách normalizace, kdy bylo povinné adorovat tehdejší sojuz a nadávat na Západ, a že se dosud nesmířil s tím, že už to povinné není.
K elegánovi se opět přiloudala servírka s lahví a sklenicí.
„Tady máte to svoje nealko pivo,“ pronesla a zejména na předposledním slově si dávala záležet. Pak ještě našpulila rty a zamrkala.
„Děkuji,“ usmál se na ni elegán a znovu se vrátil k novinám.
„Pfff,“ zasyčela servírka a zase odkráčela.
Ve dveřích restaurace se objevila podivná postava. Byla to očividně žena, jen z ní vyzařovala zanedbanost, nuzota a otrhanost. Na sobě měla hodně potrhané tričko, přes ně mikinu, která neviděla pračku snad ode dne, kdy byla zakoupena. K tomu tepláky, které očividně patřily někomu mnohem mohutnějšímu a jiného pohlaví. K tomu bosé nohy v teniskách bez tkaniček. Kromě toho v každé ruce držela potrhanou igelitku. Pokud by to někoho zajímalo, viděl by, že v každé z nich má balík něčeho, obalený zašlým ručníkem.
Chlapi v montérkách si jí nevšimli a cpali se svým gulášem. Na nic jiného sem nechodili.
Servírka sjela neznámou hodně zlým pohledem plným zhnusení a opovržení.
Elegán si jí nevšímal.
Nuzačka se pomalu došourala v servírce. Postavila své igelitky na podlahu a zasunula ruku do kapsy u tepláků. Servírka se na ni dívala s odporem.
„Dobrý den, mladá paní,“ řekla nuzačka tiše, „můžu vás poprosit o něco k jídlu asi tak za,“ vytáhla ruku z kapsy, přebírala neuvěřitelné smetí, až vylovila nějaké mince, „čtyři koruny?“ a pohlédla na servírku s nadějí v očích.
„Fakt ne,“ odsekla servírka.
Nuzačka stála jako opařená a bylo vidět, že jí je do pláče. Pak si povzdechla a vydala se ke třem chlapům v montérkách.
„Dobrý den,“ zase tiše pozdravila, „prosím vás, mohli byste mi pomoct? Už dlouho jsem nic nejedla, pomohli byste mi?“
„No to víš že jo,“ rozesmál se třetí ze skupiny, který dosud nemluvil, „to bys musela jinak vypadat, ty hvězdo,“ načež se rozesmáli i ostatní.
Nuzačka měla slzy na krajíčku. Sklonila hlavu, znovu si povzdechla a už to vypadalo, že se vydá ven. Pak se zastavila a udělala několik kroků k elegánovi.
„Promiňte, pane,“ šťouchla mu rukou do novin.
Elegán se na ni podíval a obdařil ji laskavým úsměvem.
„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se.
„Víte,“ lezlo z ní jak z chlupaté deky, „já jsem na ulici, bez peněz a mám hlad. Mohl byste mi pomoct?“ a upřela na něj pohled plný naděje.
„Ale samozřejmě,“ pronesl elegán a pokynul jí k židli naproti sobě. „Jen se posaďte.“
„To fakt můžu?“ nedůvěřovala mu.
„Když říkám, že můžete, tak můžete,“ souhlasil elegán.
Posadila se naproti němu, ale jen na okraj židle, jako by ji ještě pořád ovládal strach, že je to z jeho strany nějaká habaďůra a že ji ve skutečnosti odežene.
„Prosím, hovězí vývar pro vás,“ ozvala se servírka a postavila před elegána talíř s polévkou.
„Děkuji,“ usmál se elegán a dodal: „Prosím, přineste jídelní lístek i tady pro paní,“ a hlavou pokynul k nuzačce.
„Vážně?“ zeptala se servírka pochybovačně.
„Vážně,“ opakoval po ní elegán.
„Ale ona…,“ udělala servírka.
„Je to host jako každý jiný,“ upozornil ji elegán. „A teď je to navíc můj host, takže jí ten jídelní lístek přineste.“
Servírka převrátila oči, zakroutila hlavou a odešla pro jídelní lístek, přičemž si brumlala něco o tom, jací že to jsou dneska lidi.
„Vy jste tak hodný,“ povzdechla si nuzačka. „Abyste kvůli mně neměl škodu.“
„Můžu si to dovolit,“ oznámil jí elegán. „Mám totiž právě dneska narozeniny.“
„Vážně?“ podivila se. „A kolik, jestli to smím vědět?“
„Sedmačtyřicet,“ odpověděl s úsměvem.
K nuzačce přistoupila servírka a s nepředstíraným odporem před ni položila jídelní lístek.
„Jé, vy toho máte tolik,“ zaradovala se nuzačka a zarejdila očima po seznamu jídel. „Já si dám česnečku, jo? A ty výpečky se špenátem. A prosím, dejte mi k tomu,“ roztáhla nejdříve tři prsty a pak stydlivě přidala čtvrtý, „čtyři knedlíky.“
„Hm,“ pronesla servírka a formálně se zeptala: „Něco k pití?“
„No jo,“ odpověděla nuzačka, „tak malou desítku, prosím.“
Servírka, na které bylo vidět, že by tuto zákaznici nejraději zašlápla, se otočila na podpatku a odešla vyřídit objednávku.
„Chodíte sem často?“ zeptala se nuzačka elegána.
„Dnes poprvé,“ odpověděl, „měl jsem tady nedaleko jednání a dobře se tu parkuje.“
„Vy máte auto, jo?“ podivila se.
„Ano,“ odpověděl nedbale, „BMW šesté řady,“ a usmál se.
„To musí být něco,“ pokývala hlavou a poprvé se trochu uvolnila.
Servírka jí mezitím donesla malé pivo i česnečku. Nuzačka se na polévku vrhla jako pravěký lovec na mamuta. Házela ji do sebe a srkala a mlaskala při tom. Elegán na to nijak nereagoval.
„Ta byla báječná,“ pronesla nuzačka, když měla prázdný talíř, a popotáhla nosem. „Neměl byste náhodou kapesník?“ obrátila k elegánovi důvěřivý pohled.
„Určitě mám,“ odpověděl a s úsměvem sáhl do kapsy saka a vytáhl odtud balíček papírových kapesníků, který jí podal.
„Jé, vy jste zlatej,“ zajásala, roztrhla obal a hned jeden kapesník vytáhla. Začala smrkat tak hlasitě, že se i tři dělníci pohoršeně ohlédli.
Servírka přinesla oběma hlavní jídla. Zatímco elegán jedl své těstoviny důstojně, nuzačka se do špenátu pustila s vervou a šturmem. Zakrátko měla zelenou půlku obličeje a podstatnou část plochy mikiny.
„Uf,“ prohlásila, když dojedla. „To jsem nečekala, že potkám někoho takhle hodného a že se najím. Vás by měli dávat za vzor, pane. A prosím, počkáte tu na mě, jo?“ a sama si k tomu přikyvovala.
„To víte, že počkám,“ pravil elegán. „A jak se vlastně jmenujete?“ zajímal se.
„Já jsem Andrea,“ prohlásila nuzačka, „a vy?“
„Já jsem Zdeněk, těší mě,“ podali si ruce.
„Mladá paní, prosím vás,“ obrátila se Andrea na servírku, která přišla pro talíře, „kde tady máte záchody?“
Servírka se už ani nesnažila maskovat znechucený obličej. „Tam,“ pohla hlavou, „doleva a druhé dveře po pravé ruce jsou dámské.“ Načež odkráčela a kroutila při tom hlavou.
„Tak tu na mě, prosím, počkejte, já budu hned zpátky,“ špitla Andrea, uchopila své dvě igelitky a vydala se směrem, který jí ukázala servírka.
„Dáte si ještě něco?“ zeptala se servírka elegána.
„Kávu, prosím,“ odpověděl s úsměvem.
„Dobře a pro ni,“ cukla hlavou k volné židli, „taky?“
„Nevím,“ zamyslel se pak dodal: „Nebo víte co? Přineste jí vídeňskou, snad jí to udělá radost.“
„Tak jo,“ odpověděla a pak se k němu víc naklonila: „Na vašem místě bych si na ni dávala pozor.“
„Vy ji znáte?“ divil se elegán.
„Ji přímo ne,“ uznala servírka, „ale tenhle typ znám už dlouho. Vetře se k vám a najednou koukáte, že máte vybílený byt. Dejte na mě, já bych jí nevěřila ani za nic.“
„Děkuji za varování,“ usmál se elegán.
Servírka odešla a za chvíli se vrátila i s kávami. „Normální pro vás,“ pronesla „a vídeňská pro vaši společnici,“ dodala s ironickým podtónem u posledního slova. „Je tam nějak dlouho, kdo ví, co tam dělá,“ pokračovala, „jestli si tam nešlehá něco do žily, to takové podobné dělají.“
„Myslím, že mluvíte o mně, nemýlím se?“ ozvalo se za ní.
Servírka se vymrštila a otočila. Pak rozevřela ústa dokořán.
Před ní stála elegantní platinová blondýna v luxusních šatech vínové barvy a drahých lodičkách na nohou.
„Ale…,“ lapala po dechu servírka, „jak to, že…, ty vlasy…, a vůbec.“
„To byla paruka,“ usmála se blondýna, „ta špína byl mejkap a ty hadry byly z divadelního skladu. Akorát ty tenisky jsem si vzala ty, ve kterých normálně chodím na zahradu. Jé,“ obrátila pozornost ke stolu, „tys mi objednal vídeňskou, jsi vážně miláček.“
„Samozřejmě,“ usmál se elegán a blondýna se nyní posadila velmi elegantním a ladným způsobem.
Servírka si ji prohlížela a až pak si všimla, že kromě kabelky, která sama musela stát jako středně jeté auto, je Andrea nyní vybavena luxusní sportovní taškou, v níž patrně ukryla svůj převlek.
„Už nám to můžete spočítat,“ prohlásil Zdeněk.
„Moment, ale platím já,“ ozvala se Andrea. „Přece si můžu dovolit na manželovy narozeniny zaplatit společný oběd, co říkáte?“ a usmála se na servírku.
Ta úplně konsternovaná přinesla účet a beze slova sledovala jak placení, tak i odchod dvojice z restaurace.
Venku se oba láskyplně objali a políbili.
„Tak co, spokojen?“ zeptala se Andrea.
„Určitě,“ zasmál se Zdeněk, „lepší to už být nemohlo.“