Láďa Kušík (jméno pro potřeby tohoto článku pozměněno, autorovi je původní hrdinova totožnost samozřejmě známa) je jedním z těch lidí, kteří měli tu čest být mými kolegy. A taky to byl srandičkář.
Ve firmě nás tenkrát nebylo ani dvacet. Láďu Kušíka nebylo i tak možné přehlédnout. Byť jeho humor ne vždy odpovídal humoru mé vlnové délky, byly chvíle, kdy dokázal pobavit.
Například v době, kdy jezdil spolu s dalšími kolegy na služební cesty na Slovensko. Na tom by nebylo nic divného, kdyby mezi nimi nebyl kolega s poetickým příjmením Pelikán.
Tenkrát ještě existovala celnice, kde byli cestující mezi Českou republikou a Slovenskem kontrolováni. Slovenský celník přivítal firemní auto a zeptal se, zda náhodou kolegové nevezou něco k proclení.
Láďa Kušík zahlaholil: „Vlastně ani ne, kromě jednoho pelikána.“
Následovala scénka jako z akčního filmu, auto bylo prohlédnuto skrz na skrz, aby se nakonec unavený celník zeptal, kde že je ten pelikán.
A opět se projevil Láďa Kušík: „Stojí tady před vámi. Františku, ukaž panu celníkovi doklady.“
Pokud mě má fenomenální paměť neklame, Láďa Kušík se na Valašsko přistěhoval odněkud z Hané a měl dvě velké záliby: turistiku a lidové tance. A s oběma těmito jeho zálibami se pojí další historky, ve kterých hrál částečně hlavní a částečně vedlejší roli.
Když se totiž přihlásil do místní pobočky Klubu českých turistů, s některými se seznámil. Zatím ne se všemi, což se mu povedlo dohnat později. V mezičase se místní turisté vydali na velký výlet, ze kterého se vraceli klubovým autobusem. A protože jeli poměrně dlouho, většina z nich pocítila jistou velmi lidskou a pochopitelnou potřebu.
Záchrana přišla v pravou chvíli, když někdo vpředu zavolal na řidiče: „Tady zastav, tady bydlí Kušík!“
Láďa nebyl doma, jeho manželka nic zlého netuše otevřela, aby jí následně bytem prošlo pětatřicet lidí a každý z nich použil její domácí toaletu. Údajně tento zážitek rozdýchávala několik dní, možná i týdnů.
Láďa Kušík se potom dostavil na řádnou klubovou schůzi, kde se představoval i dosud jej neznajícím členům a členkám. A hodně dlouho mu trvalo, než pochopil, proč se každý směje, jakmile slyší Láďovo jméno.
Druhou Láďovou zálibou, jak už jsem výše uvedl, byl lidový tanec. Samozřejmě se přihlásil do jednoho z místních souborů lidových písní a tanců, nacvičoval a sem tam si střihl nějaké to vystoupení. A u jednoho z nich se zastavím.
Láďa Kušík samozřejmě jako vzorný manžel doma nahlásil, že bude mít vystoupení, což paní Kušíková přijala poměrně chladně. Ani se nezajímala, kde se vystoupení koná (jak se ukáže dále, už to totiž věděla z jiného zdroje), dokonce ani o to, kdy se její manžel vrátí.
Vystoupení se konalo na scéně pod širým nebem. Když Láďa spolu s ostatními členy souboru vyšel na pódium, strnul. Mezi diváky seděla jeho manželka, její sestra a její nejlepší kamarádka. Šlo do tuhého, ale pravý z Hané přistěhovaný Valach z boje neutíká.
Primáš mávl smyčcem, hudba se rozehrála, tanečníci se rozpohybovali. Paní Kušíková a její dvě společnice na tuto chvíli čekaly. Jak Láďa vzpomínal, v jednu chvíli všechny sáhly dolů pod sebe a téměř vzápětí držely nad svými hlavami transparent s nápisem:
„Kušíku, osol to, ty valašský Travolto!“
Nejhorší pro Láďu bylo, že musel vystupovat a tancovat, proto nemohl nijak reagovat na tuto zjevnou provokaci. A mezi jednotlivými písničkami a tanci pak slyšel, jak si lidi v publiku povídají: „A který z nich je ten Kušík? To by mě fakt zajímalo.“
Toho dne však Láďovo utrpení jen tak neskončilo. Jak vzpomínal, po vystoupení, když už trochu ochladly vášně, se šel s manželkou projít po tom městě, kde se celá akce konala. A s hrůzou viděl, jak skoro na každém sloupu visí ručně psaný plakát, sdělující světu, že toho dne v místním areálu vystoupí „valašský Travolta Láďa Kušík s doprovodem.“
