Láďa a teplé větry

Nebylo vždy v Institutu Václava I. Klause Neomylného a Dokonalého veselo. Byly i smutné chvíle, během nichž Láďa, vždy vybaven jednou nebo dvěma basami dvanáctek, vzpomínal na své dětství a mládí, které nebylo vždy šťastné.

Proč, ach proč, vzdychal Láďa ve svém sklepním 0 + 0, umístěném v suterénu budovy Institutu, za popíjení smíchovské lahvové dvanáctky, proč nás kluky nenechali závodit v plavání společně s děvčaty? A proč mne, zapřísáhlého neplavce, neboť plavání, jak pravil moudrý Václav Klaus, nesoucí své jméno, kterým byl pojmenován podle Institutu Václava Klause, je levicový sport, strkali do vody a nutili plavat? Vždyť kdyby mohli být v bazénu všichni, kluci s holkama dohromady, určitě by se našla nějaká, které by šlo plavání hůř než mně, zavzlykal Láďa.
A co takový box, povzdechl si Láďa. Spolužáci mi při něm vždycky nabančili tak, že mě vlastní máma nemohla poznat. Kdybych mohl soutěžit ve smíšené kategorii, možná by se mezi holkama našla aspoň jedna, které bych mohl nabančit i já a spolužáci by tak neházeli odpadky a nepokřikovali vulgární slova na mne, ale na tu holku.
Smutně Láďa dopil poslední smíchovskou dvanáctku z první basy, aby vstal a vrávorajícím krokem si došel pro druhou basu. A cestou opět rozumoval.
A jak se mi spolužáci v pozdějších letech smáli, Láďa div neplakal, když si z podivných časopisů vystřihovali fotky spoře oděných slečen, za to, že jsem si vystřihoval fotky Václava Klause. Měl jsem těch fotek několik sešitů. Nejhorši, vzpomněl si Láďa, byly fotky, na kterých byla vedle Václava Klause i Livia. To jsem vždycky s vyplazenou špičkou jazyka vystřihl Liviinu hlavu  a dolepil místo ní svoji. Ještě dnes mě bolí pravé zápěstí, když si vzpomemu, jak zuřivě jsem těmito svými sešity listoval.
Pak se ale stala divná věc. Láďa se zhoupl a už nebyl ve svém sklepním 0+0, už nebyl ani v budově Institutu, najednou zjistil, že stojí před velkým kopcem.
Fuj, kopec, pomyslel si Láďa, ale pak pozdvihl svůj smíchovskými dvanáctkami zmožený zrak výše a ustrnul. Vrchol kopce měl totiž přesně stejný tvar jako zadek Václava Klause.
Láďa upadl na kolena a znovu zaplakal. Proč jen jsem takový spiťar, zavzlykal, proč nemám sílu na ten kopec vylézt a jeho vrchol kousek po kousku zlíbat.
Plakal by tam Láďa dlouho, když vtom se stal další zázrak. Vrchol kopce se jaksi podivně zavrtěl a ozvala se proslulá mečivá fistule, kterou se Václav Klaus za posledních 35 let proslavil:
„Já opravdu, ale opravdu odmítám,“ rozléhala se Klausova mečivá fistule po okolí a Láďa tím byl unešen, „odmítám ty teplé, já opakuji teplé, já zdůzazňuji západní větry, já opakuji větry, já zdůrazňuji řízené z bruselsko-washingtonské centrály.“
Och, pomyslel si Láďa, okamžitě padl na kolena a čelem se dotkl země. Nejsem hoden, přemítal Láďa, přijímat takové množství moudrosti Václavem Klausem mi dané.
„Jediné teplé, já opakuji teplé, já zdůrazňuji větry,“ pokračovala Klausova mečivá fistule, „které opravdu, ale opravdu jsem, já opakuji jsem, já zdůrazňuji ochoten akceptovat, já opakuji akceptovat, jsou ty větry, já opakuji větry, já zdůraňuji, které vycházejí, já opakuji vycházejí, já zdůrazňuji z toho kopce, před kterým nyní klečí můj věrný, já opakuji věrný, já zdůrazňuji hlásný trouba Láďa.“
Och, zachvělo se Láďovo srce, velký Václav zmínil mé jméno! A odvážil se Láďa zvednout pohled svých očí opět ke kopci, před nímž klečel.
A skutečně! Z vrcholu kopce vyšel podivný obláček, ten se postupně rozšiřoval a začal zakrývat celé okolí.
Láďa byl příjemně vzrušen, zejména když se opět ozvala proslulá Klausova fistule: „Teda, ten byl, ten se mi povedl, já opakuji, ten se mi opravdu, ale opravdu povedl. Jen doufám, že moc, já opakuji moc, já zdůrazňuji nesmrdí a že to nikdo neucítil.“
To už obláček zakryl i Láďu a ten nadšeně inhaloval, poskakoval při tom a snažil se nasát do nosu co největší obsah obláčku.
Po pravdě řečeno, smrdělo to k zblití, stejně jako všechno, co za posledních dvacet let z Václava Klause, pojmenovaného podle Institutu Václava Klause, vyšlo. Pro Láďu to však byla opojná vůně, jejímuž čichání právě těch posledních dvacet let svého života zasvětil.