Královnino zrcadlo

Po zemřelém manželovi zůstalo královně Kunhutě na krku zadlužené království a rozmazlený fracek alias nevlastní dcera Sněhurka.  

Královna dělala, co mohla, aby hospodářskou situaci království aspoň trochu vylepšila, a poddaní reptali na Kunhutinu drahotu a že za krále bylo líp. To, že král nadělal dluhy, které by normálně nesplatili ani pravnuci jejich pravnuků, jim bylo jedno.
Z toho důvodu neměla tolik času na výchovu nevlastní dcerky, ze které vyrostl přidrzlý spratek.
„Jaké sis to nechala ušít šaty, nevlastní mamá?“ loupla po ní Sněhurka jednou očima. „Ty by se hodily spíše pro mne, nehledě k tomu, že to není ještě ani sedm let, co můj tatíček král tlí pod zemí!“
„Budu jednat s vyslanci třech království,“ odvětila Kunhuta, „abych vyřešila splacení dluhů, které nasekal tvůj nezodpovědný otec. A v teplákách nic neujednám.“
„Možná by se pánové vyslanci radši pokochali mladší šťávičkou,“ zavlnila se Sněhurka, ale to už po ní Kunhuta hodila střevícem, a tak princezna prchla z její komnaty.
„Jak vypadám, zrcadlo?“ zeptala se Kunhuta svého zrcadla.
„Naprosto fantasticky,“ mlasklo zrcadlo uznale, „nejlépe v celém království. Jsi kočka, jsi šik, každý by tě rád svlík a tvůj hrudník by chtěl hnedle osahat.“
„Ale no tak, nepřeháněj,“ zasmála se polichoceně královna.
Jindy začal na Kunhutin hrad jezdit princ Zbyšek. Královna se domnívala, že jezdí za ní, Sněhurka se domnívala totéž. Proto když ji zaháněla královna spát s tím, že další porce černé kávy a rumu mladému organismu nesvědčí, odsekla: „Myslím, maceško, že opět přeháníš. Vsadím se, že po probuzení budu vypadat lépe než ty posledně,“ na což princ Zbyšek reagoval smíchem a uprosil královnu, aby ponechala Sněhurku ještě chvíli vzhůru.
Jindy přinesl Zbyšek královně vzácnou knihu, po níž se královna už delší dobu pídila. „Milá Kunhuto,“ pravil, „věřím, že vám tato kniha udělá radost, protože Sněhurka mě požádala, abych ji učil střílet z kuše, budete tedy mít čas na čtení.“
Tehdy se královna znovu obrátila na zrcadlo. „Řekni mi, jak vypadám. Jsem pořád nejkrásnější v království?“ Zrcadlo odpovědělo: „Ale zajisté, pořád jsi na prvním místě, i když přiznejme si to, Sněhurka je o dvanáct let mladší…“
To Kunhutě stačilo. Okamžitě dala Sněhurku zapsat na Šlechtickou univerzitu, princeznovskou fakultu, obor všeobecná princezna. Mělo to tři výhody. Zaprvé bude Sněhurka pryč z domu a naučí se aspoň nějakým mravům, zadruhé tam může do sytosti koketovat se šlechtickými hejsky a zatřetí je to tisíc pět set koňských mil daleko.
Samozřejmě se to neobešlo bez randálu. Sněhurka hysterčila, že se nechce vzdělávat, ale vdávat, museli ji držet čtyři biřicové a za její doprovod byl vybrán statečný štolba Ludvík. Jenže Sněhurka se pokoušela utéct i během jízdy, tak se jí rozhodl Ludvík naplácat na zadek. Jenže ve chvíli, kdy spatřil její sedmnáctileté hýžďové obliny, na trestání zapomněl, nechal ji utéct a ještě jí zamával. Po návratu oznámil, že je přepadli loupežníci a unesli Sněhurku kdo ví kam. „Ještě, že se nestalo nic horšího,“ oddechla si Kunhuta, „snad ji nebudou chtít vrátit zbytečně brzy.“
Sněhurka mezitím putovala lesem, až došla ke skalní sluji. Pochopila, že to je asi tajné sídlo sedmi loupežníků pod vedením samotného Sakrafakry. Vešla dovnitř, rozhlédla se, tu ukousla, tu upila, až na ni přišla dřímota, vyšplhala se na jedno lehátko a usnula.
Zanedlouho přišli samotní loupežníci. Hned začali dělat, co kdo uměl. Jeden zatápěl, aby mohl dát vařit polévku, druhý pažbou bambitky otloukal z talířů zbytky včerejšího jídla, když tu se náhle začaly ozývat hlasy: „Kdo mi ožužlal fajfku?“ „Kdo mi vypil slivovici?“ „Kdo mi rozladil banjo?“ „Kdo sežral všechno uzený?“ až samotný Sakrafakra zahartusil: „A kdo mi dal do postele tuhle holku, holoto?“
„Šťastná náhoda, šlechetný cizinče,“ odpověděla Sněhurka, „a neboj, když se posunu ke zdi, v pohodě se vejdeš.“
Další ráno se loupežníci poprvé po několika letech oholili a někteří i poprvé v životě umyli. „Takhle to dál nejde,“ rozumoval Sakrafakra, „jsme slušná loupežnická sluj a žádný hampejz. Ta holka musí pryč.“
„Znáte prince Zbyška?“ zeptala se Sněhurka. „Tomu když řeknete, ať si sem pro mě přijde, tak to udělá velice rád.“
Loupežníci se rozchechtali na celé kolo. „Každý přece ví, že princ Zbyšek pálí za naší královnou, co by dělal s takovým nanicovatým stvořením, jako jsi ty?“
„Tak moment,“ dupla si Sněhurka nohou. „Jsem královská dcera, princ Zbyšek mě miluje a ty řeči o něm a mojí maceše nejsou pravda a ani ty částky nesouhlasí,“ nevšimla si při tom, že si za jejími zády jeden z loupežníků prstem krouží kolečko před čelem.
„No ale zkusit toho prince můžeme,“ pronesl Sakrafakra, „třeba je to opravdu princezna, i když se mi to nezdá,“ a vyrazil se svým oblíbeným pobočníkem za princem Zbyškem.
Jenže princ Zbyšek byl držgrešle a hamoun. Flirtovat se Sněhurkou, to jo, ale jakmile to začalo vypadat, že by ho to mohlo něco stát, ohradil se a prohlásil, že ho ta bláznivá holka nezajímá.
„No jo, co teď,“ přemýšlel Sakrafakra, „teď abych šel vyjednávat přímo s královnou, to se našinec zamotá do takových kšeftů, tfuj a tfuj nohanmól,“ a vydal se k hradu.
Strážný u brány oznámil královně Kunhutě, že s ní chce mluvit nějaký vobejda, který tvrdí, že je vůdce loupežníků. Královna pokynula, aby ho za ní přivedli.
„Ty budeš určitě samotný Sakrafakra,“ pronesla, jakmile vešel do její komnaty. „Nejsi sice vysoký až k nebi ani nemáš ramena od východu k západu, ale jinak tě tvá pověst předchází. Copak tě přivádí?“
„Víte, Veličenstvo,“ žmoulal Sakrafakra v rukou svou hučku, „objevila se u nás jedna taková drzá holka, takový přetrhdílo, a tvrdí, že je princezna a vaše nevlastní dcera. Já teda nevím, jestli nám tak trochu nekecá, ale víte, že jsme počestní loupežníci, vždyť koncesi nám vystavilo už Jeho Veličenstvo váš zesnulý pan manžel, že jo, a vždycky odvádíme nadpoloviční většinu přiznané kořisti do královské pokladny, ale co je moc, to je moc. Ta holka nám z toho dělá hampejz, můj mančaft se už vůbec nesoustředí na loupení, tak co mám dělat?“
Královna si nechala vše podrobně převyprávět a v duchu se zasmála nad mazaností štolby Ludvíka. „Víte, královno,“ pokračoval Sakrafakra, „zrovna minulý týden jsme přepadli jednoho básníka. Chtěl nás původně udat, ale vysvětlili jsme mu, jak by dopadl, kdyby to udělal. On plakal a naříkal, že musí udat aspoň dvacet lidí, aby ho nějaká češtinářka nebo kýho výra uznala za opravdového básníka a pozvala do nějakého obecného domu na něčí křest, tomu dnešnímu světu už našinec přestává rozumět, no jeden z mých kluků ho lehce pohladil sochorem a básník už nebásní a jenom plká. Ale té vaší dcerky se zbavit potřebujeme.“
„Klid, já to s princem Zbyškem projednám,“ s těmito slovy propustila Kunhuta Sakrafakru a vyslala rychlého posla za princem Zbyškem se zprávou, že si má k loupežníkům štandopéde přifrčet pro Sněhurku a že má garantováno, že mu loupežníci nebudou chtít nabančit.
Jenže Zbyšek zase otálel, tak se do toho rozhodla královna vložit sama. Převlekla se za ženu jižanského typu ve výrazně květované sukni, vzala košík jablek a vydala se k loupežnické sluji. Přišla ve chvíli, kdy byla přítomná pouze Sněhurka, protože loupežníci šli naproti princovi Zbyškovi.
Královna usedla na pařez a po očku pozorovala loupežnickou sluj. Za chvíli se ze sluje vybatolila Sněhurka a vykřikla: „Hej, osobo, jděte si někam jinam s těma jabkama, sem přijede za chvíli princ a bude si mě odvádět.“
„No jo, porád,“ zavrčela královna ani se nepohla.
„Povídám.“ přišla Sněhurka blíž, „jděte si s těma jabkama někam na trh, tady budou princovské a princeznovské zásnuby,“ a chtěla královnu odstrčit.
„A už toho mám dost, ty spratku,“ vykřikla královna, vzala jedno jablko a hodila jím po Sněhurce. Mířila tak dobře, že se trefila přímo do jejího nosu, ze kterého byla najednou červená klaunská boule.
A zrovna v tu chvíli přivedli loupežníci prince Zbyška, ten jim odevzdal dohodnutou sumu a zeptal se: „Jé, Sněhurko, co se ti stalo? A vy tu, paní královno, děláte jako co?“
Nakonec vše dobře dopadlo. Princ Zbyšek si Sněhurku odvedl a byl od ní pokoj. Královna dál vedla království od čtyř k patnácti, takže splatila dluhy a mohla začít vykazovat zisky. Sakrafakra mohl pověsit loupežnické řemeslo na hřebík a stal se novopečeným ministrem financí.
Jednoho dne se zeptala královna svého zrcadla: „Jsem pořád nejhezčí v království?“
„No, skoro i jo,“ řeklo zrcadlo. „Jsi těsně na druhém místě.“
„Ach jo,“ povzdechla si královna. „Tak mě ta Sněhurka předehnala.“
„Ale vůbec ne Sněhurka,“ zasmálo se zrcadlo. „Ta i v nejlepších šatech vypadá jako putýnka zelí. Nejhezčí v království je Anežka Prkotová, dcera vrchního královského sběrače psího trusu.“