Konec divoženek

O divoženkách jsem už psal v souvislosti s Jurou Pcháčem. Ale jak asi sami tušíte, s těmito ženštinami byly problémy a potíže pořád.

Divoženky totiž nebyly žádné éterické bytosti a holky jako proutek, naopak na všech bylo vidět, že nejsou líné se najíst a legendární jezeďačku Škopkovou z Hoštic by ze svého společenství okamžitě vyobcovaly s křikem „pakuj dom, anorektičko!“
Stávalo se, že někdy některá divoženka porodila dítě. Proč a za jakých okolností k tomu došlo, zde raději rozebírat nebudu, nechci mladší generaci kazit iluze. Každopádně divoženka se rozhodně nehodlala o svoje malé starat a tak hleděla, kde a komu děcko podstrčit, aby mohla dál rejdit. Když měla štěstí, dokázala provést výměnu a sebrala si lidské dítě namísto toho svého.
Tak se stalo, že jedna divoženka, která se zrovna chystala na noční reje, zjistila, že na ni jdou porodní bolesti a než si stačila udělat dvaatřicet fotek na instagramový účet, bylo to tady a děcko bylo na světě. Jako každé divoženčí mládě bylo poměrně ošklivé, s křivou hlavou, každým okem jiným, odstávajícíma ušima a dalšími vrozenými deformacemi.
No jo, jenže přece kvůli děcku nezmešká noční divoženskou pařbu; i uchopila divoženka své čerstvě narozené robě a vydala se hledat, komu by ho podstrčila. A jak tak hledá, narazila na chalupu, kde bydlel uhlíř, který sice nezpíval o severním větru, zato zpracovával uhlí z toho, co les dal. Uhlíř nebyl doma, protože své ženě řekl, že má nějaké záležitosti s Hoblíkem nebo někým jiným podobným, a jeho žena na chvilku vyběhla ven, aby v lese natrhala ostružiny. To divožence stačilo, vnikla dovnitř, sebrala mrňouse, který si spokojeně pochrupoval v kolébce a vrazila tam svého novorozence. S vyměněným děckem jí její soukmenovkyně pomůžou, tak jaképak copak.
Uhlířova žena, která měla na levém oku čtrnáct a na pravém jedenáct dioptrií, záměnu děcka nerozpoznala. Uhlíř poté, co se vrátil ze služební cesty, sice pozdvihl obočí, ale nakonec nad tím mávl rukou, že i toho divného potomka budou mít rádi, ať je jaký je.
Vyměněné dítě bylo ve všem divné. Jedlo tak, že starý špatný Otesánek byl proti němu asketický dietář. Došlo to až tak daleko, že uhlíř a jeho žena přitloukali chleba hřebíkem ke stolu a buchty jen malovali na zeď. Kromě toho dítě vůbec nemluvilo, jen se hihňalo a vydávalo podivné pazvuky, takže měl uhlíř podezření, že se jim do rodiny chce infiltrovat Pepek Vyskoč nebo Jura Doležel. Jinak pořád leželo a odmítalo se pohybovat po vlastních nohou.
Tak to trvalo nějakých deset nebo jedenáct let, až do toho večera, kdy na dveře zabušil pocestný. Takový pocestný, to nebyl jen tak někdo, na takovou funkci byly přísné kvalifikační podmínky a ne každý je zvládl.
Pocestný s uhlířem i jeho ženou povečeřel, o dobré slovo se podělil, a když byl čas jít spát, zahlédl to podivné mládě. Poté, co si musel na zvládnutí takového zážitku mohutně přihnout slivovice, odvedl uhlíře i jeho ženu před chalupu a tam jim tiše řekl:
„Poslouchejte, mi se zdá, že to vaše děcko je od divoženek. Schválně udělejte takový pokus. Vemte skořápky od slepičích vajíček, nalijte do nich vodu a pak je dejte na pec, jako kdybyste tu vodu takhle chtěli vařit. Když vstane, půjde se podívat co se děje a promluví normální lidskou řečí, máte jistotu, že to je divoženčí mládě. Proto si připravte tři vrbové proutky a jak promluví, začněte ho pořádně švihat. On se rozkřičí, divoženka ho uslyší, i kdyby na konci světa byla, v tu ránu přijde a vezme si své děcko zpátky a vrátí vám to vaše.“ Po těchto slovech ponocný usoudil, že pro jistotu přespí v lese.
Druhý den udělali uhlíř se svou ženou, jak jim pocestný poradil. Schovali se tak, aby na to divné dítě viděli. Děcko vylezlo z pelechu a za stálého pokulhávání jako starý Claudius došlo k peci. Zíralo na skořápky od vajec, v kterých se vařila voda. Pak se jednou rukou podrbalo na palici a začalo rozumovat: „No tak to mi někdo řekněte, co to je, to jsem ještě neviděl.“ Uhlíř a jeho žena slyšeli, že normálně mluví, tak vyběhli z úkrytu a začali ho švihat vrbovými proutky hlava nehlava. Podstrčený potomek ječel, jakoby ho na nože brali. Po nějakých deseti minutách se otevřely dveře chalupy a v nich stála vyfintěná panička a vedle ní krásný zdravý a důstojně ustrojený hoch. „Proč bijete mého syna, když já jsem toho vašeho nikdy nebila?“ vykřikla, vrhla se na podivného tvora, na kterém se uhlíř a jeho žena pěkně vyřádili, a sevřela ho v náručí. „Tady vám vracím toho vašeho, když se o mého neumíte starat,“ dodala, otočila se na patě a byla pryč.
Uhlíř i jeho žena byli rádi, že se jim ztracený syn vrátil, on sám však rád nebyl. Jeho náhradní macecha byla totiž velice zazobaná a on si zvykl na život v luxusu a když viděl, do jakého prostředí se vrací, naprosto přišel o řeč a do konce života nepromluvil.
Definitivní konec s divoženkami nastal o spoustu roků později. Tehdy se na Valašsku vyučil velice pilný švec Luděk, který byl sice ohromně šikovný a dokázal udělat, co si zamanul, bohužel neměl kvůli chudobě  v okolí žádný odbyt. Rozhodl se, že když je mu tak bídně, že se vydá do Vídně, kde ho zcela určitě přijmou vlídně. Vyrobil si na tu cestu speciální těžké boty, které si navíc udělal o tři čísla větší, aby se nemusel bát, že se mu prošoupají, než do Vídně dojde.
Hned první večer si ale musel odpočinout, protože nové těžké boty ještě nebyly prošlápnuté. Sedl si na palouček, snědl připravenou sváču a ulehl k spánku. Jenže na potvoru spal zrovna na tom paloučku, kde řádily divoženky. Ty se pochopitelně v noci objevily a když našly spícího poutníka, nedaly mu pokoj, dokud se neprobudil, aby ho mohly vzít do tance. Luděk se sice bránil, seč mohl, jenže stejně s nimi tancovat musel. Jen měl oproti Jurovi Pcháčovi štěstí ve svých botách. Jak v nich dupal, měly po chvíli všechny divoženky zlámané nohy, tancování je přešlo a od té osudné noci je na Valašsku nikdo neviděl.