Koncert

Další pozapomenutá letní povídka. Pro účely zveřejnění bylo nutné některé postavy přejmenovat a jiné zcela anonymizovat. O tom, abych citoval sám sebe, až někdy jindy.

Z kopce ke klubu jsem šel poměrně svižně. Hlídač u vchodu mě pustil dovnitř, kde jsem druhému podobnému svaloušovi zaplatil vstupné. S těmito dvěma se znám. Jako jeden z mála lidí chodím do tohoto klubu nejen na koncerty.

V hlavním prostoru bylo asi dvacet lidí. A svítila všechna světla. Přisunul jsem se k baru.
„Dáš si pivo,“ spíš konstatoval, než se ptal Rafák.
Pokýval jsem hlavou a Rafák mi podal čerstvě natočený půllitr.
„Co vlastně dneska točíš?“
„Asi jedenáctku,“ pokrčil Rafák rameny.

Po zaplacení jsem se vydal klubem na své oblíbené místo. Na barovou stoličku před stanovištěm zvukaře. Někdo tam už seděl, avšak dvě stoličky byly ještě volné. Na jednu z nich jsem se usadil a opřel se o pletivo, které tvořilo klec, která oddělovala prostor pro zvukaře od zbytku sálu. Nehrozilo tak, že by někdo spadl zvukařům do aparatury.

„Nazdar,“ ozvalo se vedle mě.
Ohlédl jsem se a hned se mi zlepšila nálada.
„Ahoj, Udičko.“
Udička vytáhl z náprsní kapsy krabičku cigaret, dvě z ní povysunul a jednu nabídl mně. Nacvičeným gestem jsem odmítl.
„No jo,“ konstatoval Udička, „ty vlastně nekouříš.“
Pokývl jsem hlavou a rozvážně upil z piva.
„A co že jsi nejel domů?“ zeptal se Udička.
„Mám to daleko a jezdím jen jednou za  měsíc,“ vysvětlil jsem mu.
„Taky to mám daleko,“ zahučel.
„Proti mně to máš za rohem,“ zasmál jsem se.
Udička bydlel v Chodově. V tom u Karlových Varů.
„Kde to vlastně bydlíš?“ zeptal se.
„To bys ani na mapě nenašel.“

Lidí v klubu už bylo asi tak šedesát, když na pódium nakráčela předkapela. Obtloustlý zpěvák s mastnými dlouhými vlasy a tamburínou, dva kytaristi, basa, bicí. Klasika.
Pustili se do hraní. Něco mezi AC/DC a ZZ Top, konstatoval jsem. Nic moc objevná hudba, ale neurazí. Celkově jim to docela šlapalo a i zpěvák se snažil.

„Dojdu ti pro pivo,“ řekl Udička, když viděl, že můj půllitr je prázdný.
„Jasně. Chceš prachy?“
„Teď ne.“
Předkapela hrála něco přes půl hodiny. Klub se postupně zaplňoval a vypadalo to na takových sedmdesát lidí. Vejdou se jich sem tři stovky. Pak ale není k hnutí.

Udička mi přinesl pivo a vyhoupl se na svou stoličku. Světla se opět rozsvítila a ti, kdo neměli štěstí na volnou židli nebo lavici, se rozsadili po podlaze.

„Odskočím si,“ řekl jsem Udičkovi a postavil svůj půllitr na vnitřní parapet okolo stěny. Asi tak metr a půl nad zemí.

Stál jsem ve vykachličkované místnosti, mušle přede mnou a mé tělo se zbavovalo odpadních látek. Bylo povzbuzující číst si nápisy na zdi.

Buďte optimisté! Zemřete veselí! hlásal jeden.
Čáp je Zobakiss. To sděloval jiný.
Johnny letoval diodu. Tak vypadalo jiné vyjádření místní lidové slovesnosti.
A když jsem trochu zaklonil hlavu, objevil se nápis těsně pod stropem:

Sněhurka je NEGR!!!

Chvíli jsem nad logikou těchto sdělení uvažoval, ale protože vypouštění skončilo, vydal jsem se k umyvadlu. Čekat teplou vodu bylo naivní. V tomto klubu tekla jen studená nebo ledová. Zvolil jsem studenou a sledoval svůj odraz v zrcadle.
Po umytí rukou jsem konstatoval, že je sice přítomen ručník, ale čistý byl naposledy v době dávno před mým narozením. Tak jsem jen dlaněmi zatřásl ve vzduchu.
„Nazdar,“ ozvalo se ode dveří. Vcházel člověk, u kterého jsem měl podezření, že jsem ho v životě neviděl.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a sunul se ven.
Člověk něco zahučel, pak se vydal k mušlím. Těsně před nimi mu selhaly nohy a uvelebil se tak velmi elegantně přímo pod mušlemi.
Zajímavé.

Cestou zpět ke svému místu jsem konstatoval, že lidí v klubu je minimálně sto dvacet a možná i víc. Udička byl na svém místě a upíjel. Usedl jsem vedle něj a taky upíjel.

„Čau,“ ozvalo se vedle mě z druhé strany než z té, kde seděl Udička.
„Ahoj,“ odpověděl jsem mechanicky a až potom se podíval po zdroji předchozího pozdravu.
Holka. Poměrně malá. V hnědošedém svetru, vytahaném až ke kolenům. Vlasy černé k lopatkám. Oči asi zelené. Na krku koženková šňůrka a na ní pověšený plechový slon.
„Pamatuješ si mě?“ zeptala se, což je asi nejhorší pokus o seznámení, který existuje.
„My se známe?“ nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.
„Známe,“ odpověděla, „já jsem Simona.“
Upil jsem z piva a snažil se najít v paměti nějakou Simonu. Nic. Měl jsem podezření, že tu holku neznám.
„Potkali jsme se ve Šnekovi,“ prohlásila.
Tohle by o sobě mohlo říct několik tisíc žen v tomto městě.
„A kdy to asi tak bylo?“
„Před měsícem. Nebo dvěma.“
„Aha,“ odtušil jsem a upil pořádně.

Zvukař pouštěl reprodukovanou hudbu. S Udičkou jsme se kymáceli do rytmu. Simona stála jako prkno.

„Jdu pro pivo,“ oznámil jsem, když i Udička dopil.
„Tak jo,“ řekl Udička a podal mi svůj půllitr.
„Jdeš pro pivo?“ zeptala se Simona. „Vezmeš mi tam 7 up?“ a nasypala mi do dlaně hromádku mincí.

Procpat se k baru bylo zase o něco složitější.
„Dvě piva a 7 up,“ oznámil jsem Rafákovi.
Rafák mi podal dva půllitry, láhev 7 up a skleničku a natáhl dlaň.
Vysypal jsem mu do dlaně Simoniny mince. Rafák chvíli počítal a pak mi ještě pár mincí vrátil.
Takže Simona to zatáhla za nás všechny tři.
Hodná holka.

Cestou zpět se dvěma půllitry a jednou lahví, co má nahoře na hrdle naraženou skleničku, jsem konstatoval, že tento způsob přenosu nápojů není ideální.
Na našem stanovišti si nejprve Simona odebrala své pití, pak jsem předal pivo Udičkovi a nakonec jsem se sám vyhoupl na svou stoličku.
Simona, která je poměrně malá, to měla složitější a chvíli jí trvalo, než se na poslední volné barové stoličce mohla pohodlně uprdelit.

Světla v sále zhasla, svítilo se jen na pódiu. A tam nakráčela hlavní skupina. Díky místům na barových stoličkách jsme pohodlně viděli i přes stojící dav. Zpěvačka, kytara, basa, bicí. Zpěvačka mě překvapila nejvíc tím, že je zrzavá.
A mrňavá.

Navzdory tomu, že tato skupina měla o jednoho člena méně než předkapela, spustili naprosto pohodový bigbít a zpěvaččin hlas tomu dodával atmosféru. Když to ta malá holka vytáhla do výšek, vibrovala mi mícha. A protože hráli výborně, proměnili se všichni lidi před námi v sále v mnohohlavý amorfní dav.
Popíjeli jsme a poslouchali. Nemluvili jsme. Stejně by žádný z nás neslyšel ani vlastního slova.
Skupina hrála, zpěvačka zpívala, bubeník do svých blan mlátil jako do terčů nepřátel, basák trhal struny a kytarista, působící dojmem obtloustlého strejdy, valil riff za riffem. A tak to mělo být.
Pak najednou zpěvačka ohlásila poslední písničku. Už? Pohledem na hodinky jsem se ujistil, že hráli hodinu a půl a pár minut navíc.
Závěrečnou písničku jsem znal, ovšem v koncertním provedení trvala o dobrých pět minut déle. Všichni hráči si totiž střihli sóla na své nástroje  a závěrečný refrén zopakovala zpěvačka nejmíň pětkrát. A po posledním akordu jsem odložil půllitr, svezl se z barové stoličky a uznale tleskal. Udička tleskal podobně, jen Simona tleskala o poznání vlažněji. Na drobné z nákupu pití se neptala.

Odnesli jsme prázdné sklo k baru.
„A co teď?“ zeptal jsem se.
„Tady asi nic,“ usmála se Simona.
„A kde?“ ujišťoval jsem se.
„Je to blíž k tobě nebo ke mně?“
„Ke mně je to patnáct minut mou chůzí. Tvou chůzí, počítám, tak dvacet minut.“
„Aha. Ke mně je to pět minut mou chůzí.“
A vyšli jsme ven.